ECLI:CZ:US:2006:4.US.496.06.1
sp. zn. IV. ÚS 496/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. října 2006 o ústavní stížnosti V. H., zastoupeného JUDr. Antonínem Šmídkem, advokátem, Advokátní kancelář v Jestřabí 974, 460 01 Liberec 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.1.2006, č.j. 25 Cdo 1964/2005-178, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19.1.2005, č.j. 11 Co 365/2004-146, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15.7.2004, č.j. 14 C 153/2001-125, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 26.7.2006, doručenou téhož dne elektronickým podáním Ústavnímu soudu, se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní lidská práva a svobody zakotvená v čl. 7, čl. 8 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zejména čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy mimo jiné i skutečnost, zda byla ústavní stížnost podána včas.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) a odst. 3 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Uvedená lhůta je lhůtou procesní a současně lhůtou, jež nemůže být prominuta ani prodloužena.
Ústavní soud z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 14C 153/2001, zjistil, že dovolání podané stěžovatelem dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25.1.2006 v souladu s ustanovením §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné odmítnuto, neboť Nejvyšší soud neshledal, že by dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam.
Ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu bylo právnímu zástupci stěžovatele, Mgr. René Havlíkovi, doručeno dne 24.5.2006, a tedy lhůta k podání ústavní stížnosti marně uplynula dne 24.7.2006.
Ve svém stanovisku k ústavní stížnosti ze dne 25.8.2006 stěžovatel vyjádřil nejistotu ohledně dodržení 60 denní lhůty pro podání ústavní stížnosti, která počíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Tato pochybnost stěžovatele vznikla jednak počáteční nemožností Obvodní soudu pro Prahu 2 doručit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.1.2006 právnímu zástupci a jednak nedůsledným přístupem právního zástupce vůči stěžovateli. Právní zástupce přes opakované výzvy neposkytl stěžovateli citované usnesení Nejvyššího soudu ani mu nesdělil přesné datum jeho doručení, neboť nebyl seznámen s úmyslem stěžovatele podat ústavní stížnost a považoval věc za ukončenou.
Po pečlivém prostudování spisu Ústavní soud došel k závěru, že Obvodní soud pro Prahu 2 správně aplikoval ustanovení §45c odst. 1 o. s. ř. Podle citovaného ustanovení zákona, má-li účastník řízení právního zástupce s procesní plnou mocí, nařídí předseda senátu doručení písemnosti jen tomuto zástupci, nestanoví-li zákon jinak. Výjimku z tohoto pravidla pak upravuje odst. 3 téhož ustanovení, podle jehož dikce se doručí písemnost nejen zástupci, ale i účastníku, má-li se účastník dostavit k výslechu nebo něco jiného v řízení osobně vykonat. Tím se rozumí případy, kdy konkrétní jednání nemůže učinit nikdo jiný než účastník samotný; musí se tedy jednat o jednání nezastupitelné, o což se v případě doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu nejednalo. Obvodnímu soudu pro Prahu 2 nevznikla povinnost doručit rozhodnutí i stěžovateli samotnému a s ohledem na vícero pokusů o doručení právnímu zástupci nelze procesní postup soudu označit za nedůslednost či pochybení. Vnímá-li stěžovatel časovou prodlevu, která vznikla mezi vydáním usnesení dne 25.1.2006 a jeho doručením právnímu zástupci dne 24.5.2006 jako dobu neúměrnou takovému právnímu úkonu, pak je třeba především upozornit, že její příčinou byla opakovaná změna sídla právního zástupce, jenž o této skutečnosti nevyrozuměl soud, a neumožnil tak dřívější doručení. Nutno zdůraznit, že tato skutečnost neměla jakýkoli vliv na běh lhůty pro podání ústavní stížnosti, která počala běžet až dnem faktického převzetí usnesení právním zástupcem. Nečinnost právního zástupce spočívající v nevyrozumění svého klienta o převzetí usnesení Nejvyššího soudu a následné nesdělení přesného data tohoto převzetí, jako skutečností rozhodných pro počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti, je otázkou vztahu mezi klientem a právním zástupcem, jehož si stěžovatel zvolil. Jakkoli Ústavní soud chápe stěžovatelovo rozladění z tvrzené "nedůslednosti" jím zvoleného advokáta, nemůže toto tvrzení - byť by i bylo opodstatněné - dovolit Ústavnímu soudu, aby reparoval případná pochybení v komunikaci mezi stěžovatelem a jeho advokátem tím, že by pozdě podanou ústavní stížnost věcně přezkoumával. Zákonem o Ústavním soudu je Ústavní soud vázán (srov. čl. 88 Ústavy), pročež jeho nerespektováním by se Ústavní soud sám dopustil protiústavnosti (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako opožděně podanou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 24. října 2006
Miloslav Výborný, v. r.
soudce zpravodaj