ECLI:CZ:US:2006:4.US.497.06
sp. zn. IV. ÚS 497/06
Usnesení
IV. ÚS 497/06
Ústavní soud rozhodl dne 22. srpna 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele P. Ch., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Mikovou, advokátkou se sídlem Kalefova 404, 293 01 Mladá Boleslav, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2006 sp. zn. 8 Tdo 212/2006, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. října 2005 sp. zn. 11 To 341/2005 a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 29. června 2005 sp. zn. 1 T 149/2004, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. dubna 2006 sp. zn. 8 Tdo 212/2006 poté, co přezkoumal trestní věc stěžovatele v intencích dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost jeho dovolání směřující do usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. října 2005 sp. zn. 11 To 341/2005, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto odvolání (stěžovatele) proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 29. června 2005 sp. zn. 1 T 149/2004. Tímto rozhodnutím nalézacího soudu byl stěžovatel pro blíže popsané jednání uznán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry dle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Poškození byli výrokem citovaného rozsudku odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Uvedená rozhodnutí obecných soudů stěžovatele napadl včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností.
V naraci svého návrhu rozsáhle zrekapituloval průběh dosavadního řízení před obecnými soudy, přičemž předestřel vlastní náhled na právní posouzení jeho trestní věci s tvrzením, že (pro jeho vývody) nedošlo jednak k naplnění subjektivní, a dále potom ani materiální stránky předmětného trestného činu. Z důvodů takto v návrhu blíže rozvedených tvrzení namítal porušení svých ústavně zaručených základních práv a ústavních kautel plynoucích z čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Vycházeje z tohoto svého přesvědčení, domáhal se posléze, aby Ústavní soud v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Toto vykročení, resp. porušení práv v rovině práva jednoduchého, nalézající odraz v relevantním zásahu do ústavních práv stěžovatele, Ústavní soud po přezkoumání obsahu napadených rozhodnutí neshledal. Ta jsou v dostatečném rozsahu, logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a obsáhle reagují na námitky stěžovatele opětovně předkládané v ústavní stížnosti; především potom velmi zevrubně konzistentní argumentací napadené usnesení Nejvyššího soudu.
Závěry, ke kterým obecné soudy dospěly a na něž postačí pro jejich srozumitelnost (především těch v usnesení Nejvyššího soudu vyslovených, jemuž přísluší primárně a především výklad jednoduchého práva; §14 a násl. zák. č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů) odkázat, lze takto označit jako průmět nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR. O aplikaci jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech jako svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat, se v daném případě evidentně nejedná (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další).
Vyjádřeno poněkud jiným způsobem, z povahy postavení Ústavního soudu, jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti, stížnostních bodů návrhu ve spojení s dostatečným odůvodněním rozhodnutí obecných soudů, jakož i judikatury příkladmo vyjmenované podává se zjevná neopodstatněnost návrhu stěžovatele; proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2006