ECLI:CZ:US:2006:4.US.504.05
sp. zn. IV. ÚS 504/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti S. K., právně zastoupeného JUDr. Petrem Kučerákem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Brno, tř. kpt. Jaroše 5, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. září 2004, sp. zn. 3 To 318/2004, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu bylo doručeno podání učiněné ve lhůtě podle ustanovení §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), které splňovalo i ostatní náležitosti ústavní stížnosti.
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 4. května 2004, sp. zn. 3 T 332/2003, byl stěžovatel shledán vinným a odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle ustanovení §221 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu 18 měsíců, a dále mu byla stanovena povinnost k náhradě škody ve výši 38.400,- Kč. O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem napadeným v ústavní stížnosti tak, že zrušil část výroku týkající se náhrady škody, a odkázal poškozeného na občanskoprávní řízení, jinak zůstal rozsudek soudu prvého stupně nezměněn. Následně podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 21. dubna 2005, sp. zn. 8 Tdo 484/2005, odmítl.
Trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že při ostraze objektu, jíž se měl zúčastnit s dalšími osobami, způsobil poškozenému baseballovou pálkou zranění. Stěžovatel především poukázal na výpověď poškozeného, podle níž měla být některá zranění způsobena tonfami, které používali ostatní účastníci incidentu, a dále, že žádná baseballová pálka nebyla na místě činu nalezena.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zrekapituloval výsledky šetření orgánů činných v trestním řízení a doplnil je vlastním hodnocením. Podle jeho názoru obecné soudy nedostatečně zhodnotily předložené důkazy a výpovědi svědků.
Vzhledem k tomu dospěl k závěru, že v jeho věci došlo k porušení jeho práv zaručených v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Konkrétně se mělo jednat o právo uplatňovat státní moc jen v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny); právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny); zákonného vymezení trestného činu a příslušného trestu, případně jiné újmy (čl. 39 Listiny); a o právo na aplikaci presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny).
Porušení jeho základních práv mělo spočívat v tom, že soud sice neuvěřil jeho tvrzení, že se incidentu nezúčastnil a měl za prokázané, že ostatní příslušníci ostrahy se do potyčky (střetu) zapojili, avšak při posuzování následku nepřihlédl ani k tvrzení poškozeného, podle kterého byla některá jeho zranění způsobena tonfou.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníka řízení. Ten, prostřednictvím předsedy senátu plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a dodal, že stěžovatel se v ústavní stížnosti fakticky domáhá pouze jiného hodnocení důkazů.
Předložené vyjádření nepřineslo nové skutečnosti, tvrzení či argumentaci, a proto je Ústavní soud stěžovateli nezasílal k podání případné repliky.
Ústavní soud si zároveň k věci vyžádal spis Okresního soudu Brno-venkov, vedený od sp. zn. 3 T 332/2003.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, vyjádření, napadeného rozhodnutí a obsahu spisu obecného soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z těchto důvodů.
V projednávané věci stěžovatel Ústavnímu soudu předestřel svůj pohled na projednávanou věc, přičemž jeho námitky jsou shodné jako v případě dovolání k Nejvyššímu soudu ČR.
Ústavní soud především konstatuje, že je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není v postavení dalšího orgánu příslušného k věcnému přezkoumávání věci. Nepřísluší mu posuzovat zákonnost vydaných rozhodnutí, případně nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Jinak neprovádí hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Soud prvého stupně dospěl k závěru o vině stěžovatele na základě provedeného dokazování, a v přímé souvislosti s tím rozhodl i o trestu. Správnost závěrů získaných před soudem prvého stupně a přiměřenost trestu uděleného stěžovateli posoudil rovněž odvolací soud, který se s nalézacím soudem v závěrech ztotožnil. Pokud jde o provádění důkazů a jejich hodnocení, opomíjí stěžovatel skutečnost, že soudní moc tak, jak je konstituována Ústavou ČR, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR). Orgány veřejné moci tedy uplatňovaly svoji pravomoc v rámci ústavního i zákonného zmocnění.
Soudy obou stupňů při svém rozhodování vycházely z výpovědí učiněných v rámci hlavního líčení, když shledaly, že předchozí úřední záznamy sepsané v rámci přípravného řízení byly důkazně nepoužitelné. Ústavní soud v řízení před nimi neshledal presumování viny stěžovatele, jak on v ústavní stížnosti naznačil. Samo podezření ze spáchání trestného činu a ani následnou činnost orgánů činných v trestním řízení při shromaždování podkladů není za takový zásah možno považovat, aniž by o tom svědčily další skutečnosti.
K namítaném porušení práva na spravedlivý proces, jak je zaručeno v čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud odkazuje na svoji judikaturu, ve které opakovaně konstatoval, že uvedené ustanovení zaručuje každému přístup k soudu a projednání jeho věci podle platných právních předpisů. Nikomu však nezaručuje, a ani zaručit nemůže, úspěch v jeho konkrétní věci. Jiný názor na projednanou věc a jiné právní závěry, aniž by byly předloženy další relevantní ústavně právní námitky, není možné než považovat za pouhou polemiku se závěry obecných soudů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádné okolnosti, z nichž by bylo patrné, že v jeho případě bylo projednáváno jednání, které by nebylo trestným činem vedoucím k následnému potrestání tedy, které by nevycházelo ze zákona. Z jeho podání je patrný pouze nesouhlas s názorem obecných soudů, neboť ty dospěly k jiným právním závěrům než stěžovatel.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu