ECLI:CZ:US:2006:4.US.509.05
sp. zn. IV. ÚS 509/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Římskokatolické farnosti u kostela sv. Jindřicha Praha - Nové Město, se sídlem Praha 1, Jindřišská 30, zastoupené JUDr. Bohumilem Ucháčem, advokátem se sídlem Praha 1, Karmelitská 14, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2005, sp. zn. 14 Co 195/2005, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Arcibiskupství Pražského, se sídlem Praha 1, Hradčanské nám. 16, zastoupeného JUDr. Bohumilem Ucháčem, advokátem se sídlem Praha 1, Karmelitská 14, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 8. 2005, která splňovala náležitosti zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon "o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2005, sp. zn. 14 Co 195/2005 s tím, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Těžiště porušení ústavnosti stěžovatelka spatřuje v procesních pochybeních, kterých se měl Městský soud v Praze v provedeném řízení dopustit.
Z předložené ústavní stížnosti a přiložené přílohy Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhala proti žalovanému č. 1 - Fondu dětí a mládeže v likvidaci a žalovanému č. 2 - České republice - Ministerstvu financí určení, že je vlastníkem domu ev. č. 3 se stavební parcelou č. 119/2 zapsaných na LV č. 1462 v katastrálním území Nové Město, obec Praha u Katastrálního úřadu Praha-město. V průběhu řízení vzala stěžovatelka žalobu proti žalovanému č. 2 zpět. Protože soud I. stupně rozsudkem ze dne 15. 12. 2004, č. j. 19 C 89/2003-50, žalobu zamítl, podala stěžovatelka proti němu odvolání. Odvolání podal i žalovaný a to proti výroku o nákladech řízení. Městský soud v Praze před tím, než vydal rozhodnutí ve věci samé, usnesením ze dne 12. 5. 2005, č. j. 14 Co 195/2005-79, rozhodl podle §107 odst. 1, 3 o. s. ř. tak, že dále bude jednat s Českou republikou - Ministerstvem financí jako právním nástupcem původního žalovaného fondu dětí a mládeže, neboť původní žalovaný skončil svoji činnost k 31. 12. 2005 a ke dni 25. 2. 2005 byl proveden jeho výmaz z obchodního rejstříku. Poté rozsudkem napadeným ústavní stížností potvrdil rozsudek soudu I. stupně, zamítl návrh na přistoupení dalšího žalovaného - Orel jednota Telnice do řízení a rozhodl o nákladech řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítala, že soud I. stupně nevyhověl jejímu návrhu na přerušení řízení podle §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť podle názoru stěžovatelky soud neměl pravomoc ve stadiu probíhajících legislativních jednání na úrovni vlády a Parlamentu České republiky rozhodovat ve věci samé. Dále namítala, že obecné soudy zcela účelově posoudily otázku naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva s odůvodněním, že "žalovaný není jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí", přičemž odvolací soud navíc tímto argumentem vyloučil pasivní legitimaci žalovaného tak, jak ji označila stěžovatelka. Stěžovatelka rovněž namítá, že odvolací soud nerespektoval nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 138/98 tím, že neplnil svoji poučovací povinnost podle §5 o. s. ř.
K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 19 C 89/2003 a vyjádření Městského soudu v Praze.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Na doplnění městský soud připomenul, že zamítnutím žaloby nebylo rozhodně potvrzeno vlastnické právo jiným osobám (jak se mylně uvádí v čl. III.bod 2 ústavní stížnosti), neboť výrokem zamítavým se žádné vlastnictví neurčuje. Pokud stěžovatelka uvádí ve znělce čl. IV na str. 5 ústavní stížnosti, že se jedná o účelové posouzení otázky naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví stěžovatelky, neboť v případě žaloby na určení musí logicky žaloba směřovat proti dosavadnímu vlastníku věci, protože pouze tak lze dosáhnout změny zápisu v katastru nemovitostí ohledně vlastnictví nemovitosti ve prospěch žalobce, pak se stěžovatelka mýlí. Rozsudek totiž proti jiným osobám, než které jsou účastníky řízení, nemá právních účinků (vyjma rozsudky o osobním stavu atd. viz §159a odst. 1 o. s. ř.). Postavení žalobce se tak nemůže změnit, tudíž nemá na takovém určení naléhavý právní zájem. Pokud stěžovatelka žalovala někoho jiného, než kdo jako vlastník v katastru nemovitostí je zapsán, nebyla tato osoba pasivně ve sporu vůbec legitimována. Není pak ani pravdivé tvrzení stěžovatelky, že odvolací soud rozhodl rozporuplně, kdy na straně jedné potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně, kterým byla žaloba zamítnuta z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a současně rozšířil tento důvod i o nedostatek pasivní legitimace Fondu dětí a mládeže a na straně druhé unesením do řízení "vtáhl" Českou republiku - Ministerstvo financí jako jeho právního nástupce. K tomu městský soud uvedl, že ve stadiu odvolacího řízení nelze okruh účastníků měnit (§92 a §216 o. s. ř.), tzn. že nelze ani připustit záměnu na straně žalovaného a zhojit tak nedostatek pasivní věcné legitimace, který tu byl od počátku řízení. Pokud se shodou okolností v postavení žalovaného ocitl stát, který byl od počátku řízení zapsán jako vlastník nemovitosti, stalo se tak pouze z důvodů zákonné cese, kterou se rovněž neodstraní nedostatek pasivní legitimace původního žalovaného, který byl žalobcem označen za nositele práv a povinností. Česká republika jako právní nástupce původního zaniklého žalovaného je v odvolacím řízení pouze nástupcem těch práv a povinností, které na něj přešly z Fondu dědí a mládeže. Pokud tento fond nebyl vlastníkem nemovitostí, nemohla se jím z důvodu zákonné cese stát Česká republika mimo jiné i proto, že jím již byla. Městský soud dále uvedl, že není pravdivé tvrzení uvedené na str. 6 v čl. IV. odst. 3 ústavní stížnosti, že stěžovatelce bylo doručeno vyjádření žalovaného k jeho odvolání až dodatečně po vyhlášení rozsudku. Ve sběrném spise je založena doručena od právního zástupce stěžovatelky, kterou byl obesílán k ú. j. 13. 5. 2005 a současně mu bylo doručováno vyjádření k odvolání.
Ústavní soud zaslal vyjádření Městského soudu v Praze stěžovatelce k podání repliky. Stěžovatelka ve svém vyjádření ze dne 2. 3. 2006 podrobně okomentovala jednotlivá tvrzení účastníka řízení s tím, že se s nimi neztotožnila.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka v podstatě opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijaly obecné soudy, v nichž v podstatě stejnými tvrzeními usilovala o vyhovění svému návrhu. Odvolací soud se vznesenými námitkami stěžovatelky podrobně zabýval a ve svém rozhodnutí rozvedl, proč jim nepřisvědčil. Vzhledem k tomu, že s konkrétními námitkami stěžovatelky, pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu a §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě") se obecné soudy vyčerpávajícím způsobem vypořádaly, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné, a to především z důvodů dále uvedených, opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění rozhodnutí těchto soudů.
Ústavní soud se ztotožnil i s obsahem vyjádření Městského soudu v Praze k obsahu ústavní stížnosti včetně s vyjádřením k tvrzení uvedenému na str. 6 v čl. IV. odst. 3 ústavní stížnosti, že stěžovatelce bylo doručeno vyjádření žalovaného ze dne 31. 3. 2005 k jeho odvolání až dodatečně a to po 14 dnech od vyhlášení rozsudku odvolacím soudem. Na čísle listu 76 spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 je založena doporučená zásilka, která byla stěžovatelce, resp. jejímu právnímu zástupci JUDr. B. Ucháčovi doručována Městským soudem v Praze dne 19. 4. 2005 a kterou byla stěžovatelka obesílána k ústnímu jednání na den 13. 5. 2005 a současně jí bylo doručováno 2 x vyjádření k odvolání z č. l. 67. Tato zásilka však nebyla dne 20. 4. 2005 JUDr. B. Ucháčovi doručena, protože nebyl zastižen, téhož dne byla uložena na České Poště, dne 29. 4. 2005 byla adresátovi doručena opakovaná výzva na kterou opět nebylo reagováno a dne 5. 5. 2005 byla celá zásilka jako nevyžádána soudu vrácena zpět. Obsah předmětného vyjádření žalovaného pak byl konstatován při soudním jednání odvolacího soudu dne 13. 5. 2005.
Pokud se týká námitky stěžovatelky, že odvolací soud předal své usnesení ze dne 12. 5. 2005 stěžovatelce v řízení před vyhlášením rozsudku dne 13. 5. 2005, aniž se mohla stěžovatelka a vedlejší účastník na straně stěžovatelky jakkoliv vyjádřit k důkazům na jejichž základě soud usnesení vydal, tak z protokolu o jednání odvolacího soudu ze dne 13. 5. 2005 vyplývá, že toto usnesení bylo stěžovatelce doručeno v průběhu soudního řízení a z citovaného zápisu nevyplývá, že by odvolací soud jakýmkoliv způsobem bránil stěžovatelce v uplatnění jejich procesních práv.
Ústavní soud neshledal důvodnými ani námitky procesní povahy stěžovatelky týkající se postupu odvolacího soudu podle §92, §103 a §104 odst. 2, §107 odst. 1, 3, §159a odst. 5 a §216 o. s. ř. Městský soud v Praze postupoval zcela v souladu s citovanými ustanoveními, když řízení nepřerušil a rozhodl, že z důvodu zániku Fondu dětí a mládeže a jeho výmazu z obchodního rejstříku, bude dále jednat na straně žalovaného s Českou republikou - Ministerstvem financí jako s právním nástupcem původního žalovaného a současně návrh na přistoupení dalšího žalovaného - Orel jednota Telnice do řízení zamítl.
Pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti stran potvrzujícího výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu jsou však rozhodné především důvody dále vyložené.
V žalobě na určení vlastnictví stěžovatelka tvrdila, že předmětné nemovitosti převedla na československý stát darovací smlouvou ze dne 15. 1. 1962 uzavřenou v tísni a pod nátlakem, bez souhlasu Arcibiskupství pražského. Jednalo se tudíž dle jejího tvrzení o neplatný právní úkon. V pozadí daného civilního sporu je tedy ústavně relevantní otázka, zda ochrany vlastnického práva, do něhož bylo zasaženo za okolností, které jsou jinak za vymezených podmínek, včetně tzv. rozhodného období (tj. doby od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), zohledněny v tzv. restitučních zákonech, lze se úspěšně domáhat podle obecných předpisů občanského práva.
Jinak řečeno, otázkou je, zda při existenci systému tzv. restitučních zákonů a v jejich rámci i zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a Arcibiskupství olomouckého, ve znění zákona č. 338/1991 Sb. (tzv. "výčtový zákon") a při neexistenci zvláštního restitučního zákona upravujícího obecně restituci majetku církví (srov. ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě) se církve, resp. jejich části nadané právní subjektivitou (jako v daném případě římskokatolická farnost), mohou ochrany svého majetku, který z různých právních titulů přešel v rozhodném období na stát, resp. který stát převzal i bez právního důvodu a nebyl předmětem restitučních předpisů, úspěšně domáhat žalobou podle obecných předpisů občansko právních, tj. "mimo restituční kolej".
Pro zodpovězení této otázky je rozhodující především stanovisko pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS st. 22/05, uveřejněné jako Sdělení ústavního soudu č. 13/2006 Sb., z něhož vyplývá, že výčtový zákon č. 298/1990 Sb. je svojí povahou součástí restitučního zákonodárství, a proto tvoří překážku tomu, aby se církve, náboženské řády a kongregace úspěšně domáhaly ochrany svého vlastnického práva (tj. k ostatnímu než výčtovým zákonem specifikovanému majetku) cestou určovacích žalob. Uvedené stanovisko odkazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 528/02, ze dne 2. 2. 2005 (uveřejněný na www.judikatura.cz), dle něho majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace "je ..... nutno vztahovat režim restitučních zákonů, a tudíž zde není prostor pro podávání žalob o určení vlastnictví pro absenci naléhavého právního zájmu. Ten nelze odvodit ani ze skutečnosti, že stát nebyl schopen vydat speciální restituční zákon, přestože zákon č. 229/1991 Sb., který nabyl účinnosti již 24. června 1991, vydání takého zákona předpokládá. Stát ovšem musí svůj závazek vydat restituční zákon, vyplývající z citovaného ustanovení zákona o půdě, ohledně církevního majetku splnit, neboť musí legitimní očekávání na straně církevních právnických osob, které se opírá o zákonné ustanovení".
Výše uvedeným stanoviskem a nálezem byl při rozhodování této ústavní stížnosti senát Ústavního soudu vázán [§23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a to přesto, či zejména za situace, kdy dva soudci senátu pro citované stanovisko nehlasovali a publikovali své nesouhlasné stanovisko, od kterého sice nemají důvod se distancovat, které však nemůže způsobit, že by disentující soudci nyní mohli a směli nerespektovat většinový názor pléna Ústavního soudu. Jak totiž bylo zřetelně vyjádřeno v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 11/02, " ... nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického správního státu (čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR)." (publikováno na www.judikatura.cz).
Dodat lze i to, že i kdyby byl vzdor existujícímu stanovisku Pl. ÚS st. 22/05 přijat v projednávané věci vyhovující nález (jímž by bylo zrušeno stěžované rozhodnutí), nic by to nezměnilo na tom, že i Městský soud v Praze byl by při respektu k čl. 89 odst. 2 Ústavy vázán právním názorem v uvedeném stanovisku vyjádřeným; v konečném důsledku by tedy nemohlo být rozhodnuto jinak než jako v rozhodnutí napadeném, pročež by vyhovující nález do posuzované věci vznesl toliko neefektivní průtah přinášející zvýšené náklady řízení.
Nezbylo proto, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu