ECLI:CZ:US:2006:4.US.517.06
sp. zn. IV. ÚS 517/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. srpna 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti ECO 2000, spol. s r.o., se sídlem ve Zlíně, nám. T. G. Masaryka 2433, IČO: 00542491, zastoupené JUDr. Pavlem Vyroubalem, advokátem, Advokátní kancelář ve Vsetíně, Palackého 168, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3.5.2006, č.j. 1 Afs 62/2005-63, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3.11.2004, č.j. 30 Ca 263/2002-38, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3.11.2004, č.j. 30 Ca 222/2004-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7.8.2006 se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva a svobody plynoucí z čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách.
Obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před nalézacím a kasačním soudem, která jejich vydání předcházela, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovatelce i ostatním účastníkům řízení známy.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že k porušení jejích práv došlo tím, že nebyly uznány některé výdaje jako daňově účinné náklady, a tedy je nebylo možno zahrnout do daňově uznatelných nákladů. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že nebyla prokázána přímá a konkrétní souvislost provize vyplacené obchodnímu zástupci panu S. s jejím podnikáním. Dle stěžovatelky činnost obchodního zástupce byla prokázána především zvýšením cen dodávaných výrobků a v podrobnostech odkázala na odůvodnění kasační stížnosti.
Ústavní soud přezkoumal skutkovou a právní stránku věci, a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí nebo čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví a že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva; to však není případ stěžovatelky.
Ústavní stížnost je v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy. Nevyplývá z ní nic, co by věc posunovalo do ústavněprávní roviny.
Jak již Ústavní soud mnohokrát judikoval, z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud je proto povinen, ale také oprávněn v každé fázi řízení zvažovat, které důkazy je třeba provést, zda a na kolik je vhodné doplnit dokazování o návrhy stran a provedené důkazy pak hodnotit podle své úvahy jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech.
Ústavní soud nemůže "přehodnocovat" hodnocení jednotlivých důkazů obecnými soudy. Je totiž v kompetenci obecných soudů přikládat určitou váhu jednotlivým důkazům v procesu rozhodování. Ústavní soud nemůže obecným soudům ukládat, jak mají hodnotit smlouvy mezi stěžovatelkou a panem S., výpovědi stěžovatelky, či převody peněz ve prospěch pana S., jestliže byly zachovány principy spravedlivého procesu a hodnocení dokazování před obecnými soudy nevybočilo z mezí ústavnosti. Ke kritériím hodnocení dokazování před obecnými soudy se Ústavní soud vyjádřil např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05, www.judikatura.cz.
Postupoval-li tedy soud v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a svůj postup řádně odůvodnil, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Z uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2006
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu