ECLI:CZ:US:2006:4.US.519.05.1
sp. zn. IV. ÚS 519/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Města Tišnova, se sídlem Tišnov, nám. Míru 111, IČ: 282707, zastoupeného JUDr. Vladimírem Fadingerem, advokátem v Tišnově, nám. Komenského 106, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 28 Co 455/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 8. 2005, která po odstranění vad stěžovatelem, splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 28 Co 455/2004, kterým byl v odvolacím řízení potvrzen rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 12. 12. 2003, č. j. 11 C 1107/95-240. Rozsudkem soudu I. stupně byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení - firmě MiTTaG spol. s r. o. pozemní a průmyslové stavitelství částku 2.044.627,80 Kč spolu s náklady řízení. Předmětem soudního sporu byla výše nutných nákladů, které vedlejšímu účastníkovi řízení měly vzniknout v souvislosti s pozastavením a posléze zastavením jeho činností při výstavbě Penzionu Tišnov.
Stěžovatel namítal, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Těžiště porušení ústavnosti stěžovatel spatřoval v nedostatcích důkazního řízení, zejména ve skutečnosti, že odvolací soud neumožnil posudek revizního znalce Š. vyvrátit ani doplnit znaleckým posudkem oprávněného a nestranného znalce, který by zcela jednoznačně zodpověděl otázku, zda dodatečně vyúčtované režijní náklady vedlejšího účastníka řízení jsou režijními náklady již jedenkráte zaplacenými jako součást ceny stavby a zda vznikly vedlejšímu účastníkovi řízení v souvislosti se zpomalením stavby nutné náklady navíc oproti běžně kalkulovaným nákladům stavby.
K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 11 C 1107/95, spis vedený u Krajského soudu v Brně sp. zn. 28 Co 455/2004 a vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení.
Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že již soud I. stupně vycházel z vícero (6) znaleckých posudků, které měly osvědčit (stanovit) základ a výši požadovaného nároku, neboť v daném případě bylo zcela nepochybné, že rozhodnutí soudu záviselo na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí. Soud I. stupně poukázal na to, že závěry znaleckých posudků, na základě nichž rozhodl, jsou zcela v souladu s odbornými stanovisky renomované odborné organizace ve stavebnictví URS a. s., inženýrské a poradenské organizace s tím, že předmětné náklady vedlejšího účastníka řízení jako dodavatele stavby nemohly být jako režijní náklady zahrnuty již v ceně stavby, kterou stěžovatel již zaplatil. Odvolací soud se v zásadě ztotožnil s procesním postupem i závěry soudu I. stupně. Otázku, kterou stěžovatel klade v ústavní stížnosti a která neměla být dle jeho tvrzení v řízení zodpovězena, je pak účelovým vytržením z kontextu celého odborného posouzení věci, neboť tento princip byl ve svých důsledcích jednoznačně zodpovězen ve znaleckých posudcích. V návaznosti na zásadu hospodárnosti pak odvolací soud neposoudil jako potřebné provádění dalšího dokazování dalšími znaleckými posudky. Závěrem odvolací soud odkázal na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku a navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.
Vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že žalované nutné náklady nejsou režijními náklady stavby a nejsou tudíž obsaženy v ceně stavby, neboť vznikly následkem specifického prodlení investora, nesouvisely s vytvářením investičního majetku a předpisy o kalkulacích a jsou konkretizovány. Návrh na doplnění dokazování i pochybnosti stěžovatele o nestrannosti znalce Š., vedlejší účastník řízení považuje za nedůvodné a ústavní stížnost pak považuje za zjevně neopodstatněnou.
Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení bylo zasláno stěžovateli k podání repliky. Stěžovatel v podání ze dne 15. 10. 2005 uvedl, že nezpochybňuje náklady vedlejšího účastníka řízení v částce 2.044.000,- Kč, které zřejmě skutečně vznikly, z jejich skladby však dovozuje, že se jedná o režijní náklady, které stěžovatel prokazatelně zaplatil jako součást režijních nákladů. Stěžovatel je toho názoru, že vedlejší účastník řízení vznik nutných nákladů účetním dokladem nikdy neprokázal. Opakovaným odmítnutím provedením navržených důkazů ohledně vypracování nového znaleckého posudku oprávněným znalcem z oboru ekonomiky stavebnictví byla stěžovateli odňata možnost prokázat právně relevantním způsobem své tvrzení, na kterém postavil svoji obranu proti žalobě.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové
porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijal odvolací soud, který se s konkrétními námitkami stěžovatele, pokud jde o zjištění úplného skutkového stavu, vyčerpávajícím způsobem vypořádal. Proto Ústavní soud nepovažuje za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Z obecného pohledu si pak je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou chráněného základního práva.
Ústavní soud v této souvislosti současně odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"). Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) vyplývá jak zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v §132 o. s. ř., tak i právo soudu rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede, upravené v §120 o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 56/95, Sb. n. u. US Svazek 4 Nález č. 80).
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozsudek Evropského soudu A. B. proti Slovensku, 2003), a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Tyto principy nebyly obecnými soudy porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil.
Ústavní soud neshledal právní názory obsažené v odůvodnění napadeného rozhodnutí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, rovněž neshledal, že by v činnosti obecných soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu