ECLI:CZ:US:2006:4.US.523.05
sp. zn. IV. ÚS 523/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. B. S., zastoupeného JUDr. Lubomír Müllerem, advokátem se sídlem Praha 9, Mansfeldova 792/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 4 Tz 57/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 8. 2005, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 4 Tz 57/2005, kterým byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch stěžovatele. Podle názoru stěžovatele napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na lidskou důstojnost podle čl. 1 Listiny a článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv (dále jen "Deklarace") a právo na svobodu svědomí podle ustanovení čl. 15 odst. 1 Listiny.
Z podané ústavní stížnosti a připojené přílohy Ústavní soud zjistil, že stěžovatel odmítl vykonat vojenskou základní službu, k níž měl nastoupit podle povolávacího rozkazu dne 31. 3. 1978. Jako oficiální důvod uvedl, že je zdravotně nezpůsobilý. Na to byl vzat do vyšetřovací vazby. Rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 15. 11. 1978, sp. zn. 3 T 269/78, byl odsouzen pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §270 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu čtyř let. Proti tomuto rozsudku podal odvolání vojenský prokurátor, který tvrdil, že skutečným důvodem pro odepření vojenské služby bylo náboženské přesvědčení stěžovatele. Vyšší vojenský soud v Táboře odvolání vojenského prokurátora zamítl usnesením ze dne 7. 12. 1978, sp. zn. 1 To 248/78 s tím, že pokud jde o stěžovatele, "nelze vyvrátit jeho obhajobu, že není vyznavačem náboženské sekty Svědků Jehovových, jak se tvrdí v obžalobě". Usnesením Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 5. 1980, sp. zn. 3 T 269/78, bylo deklarováno, že stěžovatel je účasten amnestie presidenta republiky ze dne 8. 5. 1980, uložený trest se mu promíjí a od tohoto data se na něj hledí, jakoby nebyl odsouzen.
Po přijetí zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudní rehabilitaci") si stěžovatel dne 26. 6. 1992 podal žádost o soudní rehabilitaci. Návrh projednal Vojenský obvodový soud v Brně a usnesením ze dne 19. 11. 1992, sp. zn. 1 Rtv 45/92, jej podle §14 odst. 4 zákona o soudní rehabilitaci zamítl jako nedůvodný. Stížnost, kterou si proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal byla usnesením Vyššího vojenského soudu v Olomouci ze dne 17. 12 1992, sp. zn. 1 Rtvo 35/92, jako nedůvodná zamítnuta. Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. řádu stížnost pro porušení zákona ve prospěch stěžovatele. Nejvyšší soud stížnost ministra spravedlnosti usnesením napadeným ústavní stížnosti zamítl jako nedůvodně podanou.
Těžiště porušení ústavnosti stěžovatel spatřoval ve skutečnosti, že dal jasně najevo svoji vůli vojenskou službu nenastoupit a je zcela nerozhodné, zda či do jaké míry byl ztotožněn se společenstvím Svědků Jehovových, neboť právo na svobodu svědomí nemusí být vůbec vázáno na náboženskou příslušnost.
K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu a spis vedený u tohoto soudu pod sp. zn. 4 Tz 57/2005.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti navrhl její zamítnutí, v plném rozsahu odkázal na obsah jeho napadeného usnesení s tím, že ústavní stížnost sice cituje některé pasáže z odůvodnění tohoto usnesení, ale cituje je izolované, vytržené z kontextu, přičemž o jiných důležitých zjištěních v závěrech mlčí.
Ústavní soud vyjádření Nejvyššího soudu zaslal stěžovateli k podání repliky. Stěžovatel ve svém stanovisku k vyjádření Nejvyššího soudu uvedl, že vyjádření Nejvyššího soudu žádnými právními ani logickými argumenty ústavní stížnost nezpochybňuje. Současně ústavní stížnost doplnil odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 290/05.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí spolu s připojeným spisem Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 57/2005, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že rozhodování o stížnostech pro porušení zákona je svěřeno Nejvyššímu soudu, a to především z důvodu zabezpečení jednotného rozhodování a usměrňování soudní praxe při řešení důležitých právních otázek. Dle Ústavního soudu postupoval Nejvyšší soud v řízení o této stížnosti v souladu se zákonnými ustanoveními. Nejvyšší soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně zabýval důvody ministra spravedlnosti, které ho vedly k podání stížnosti pro porušení zákona a v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, proč jim nepřisvědčil. Zejména uvedl, že stěžovatel jak v původním trestním řízení, tak i v rehabilitačním řízení jako důvod nenastoupení vojenské služby uvádí zdravotní neschopnost. Případná výtka ministra spravedlnosti, že jak soud I. stupně, tak i soud II. stupně se nevypořádaly s rozhodující okolností, a to důvody nenastoupení vojenské služby stěžovatelem, tak není případná. Jak vyplývá z průběhu celého řízení, stěžovatel neuvedl žádné relevantní skutečnosti, které by zakládaly důvod k rozhodnutí podle ustanovení §14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci. Ústavní soud nepovažuje za nutné podrobnou argumentaci Nejvyššího soudu znovu opakovat a na odůvodnění jeho usnesení plně odkazuje.
Jestliže ve věci rozhodující Nejvyšší soud postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a zákona o soudní rehabilitaci a respektoval i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svého rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Z obecného pohledu si pak je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které Nejvyšší soud vyvodil, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou chráněného základního práva.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož se stěžovatel dovolává, v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. A. B. proti Slovensku, 2003), a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Tyto principy nebyly obecnými soudy porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil.
Pokud se týká odkazu stěžovatele na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a II. ÚS 290/05, nejsou tyto na projednávanou věc případné. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/02 Ústavní soud judikoval, že svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy "tady a teď", pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek bezpodmínečné povinnosti. V nálezu sp. zn. II. ÚS 290/05 pak Ústavní soud uvedl, že k zásahu do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy došlo tím, že Nejvyšší soud ponechal nadále v platnosti rozhodnutí pouze s obecným odkazem na zájem na stabilitě a nezměnitelnosti rozhodnutí. Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší soud v projednávané věci nerespektoval závěry v citovaných nálezech uvedené. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti namítal, že nutit člověka k vojenské službě, který je k ní zdravotně nezpůsobilý a nechce ji vykonávat, je projevem potlačování základních občanských svobod, v předchozím provedeném řízení však žádnými důkazními prostředky neprokázal, že ke službě v ozbrojených silách byl skutečně zdravotně nezpůsobilý, ani jinak neprokázal naplnění důvodu k rozhodnutí soudu podle §14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci.
Ústavní soud neshledal právní závěry uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti ani v rozporu namítanými články Listiny, Úmluvy a Deklarace.
Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu