ECLI:CZ:US:2006:4.US.530.05
sp. zn. IV. ÚS 530/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Jiřího Muchy, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. S., právně zastoupeného Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Brno, Příkop 8, směřující proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. června 2005, sp. zn. 3 To 256/2005 a Okresního soudu Brno - venkov ze dne 24. listopadu 2004, sp. zn. 1 T 349/2003, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel formálně bezvadnou ústavní stížnost, kterou se navrhovatel domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení soudu prvého stupně, který rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě.
Stěžovatel byl vazebně stíhán pro trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle ustanovení §171a odst. 1 a 2 písm. b) a c) trestního zákona ve spojení s trestným činem účasti na zločinném spolčení podle ustanovení §163a odst. 1 trestního zákona. Do vazby byl vzat usnesením Okresního soudu Brno - venkov ze dne 6. června 2002, sp. zn. 2 Nt 131/2002. Usnesením ze dne 24. listopadu 2004, sp. zn. 1 T 349/2003 rozhodl Okresní soud Brno - venkov o ponechání stěžovatele ve vazbě. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, o které rozhodl Krajský soud v Brně dne 8. června 2005, pod sp. zn. 3 To 256/2005.
Stěžovatel uvedl, že soudy obou stupňů svým rozhodnutím o ponechání ve vazbě porušily jeho základní práva a svobody, zaručené v čl. 8 odst. 2, v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadená rozhodnutí jsou rovněž v rozporu s čl. 5 odst. 1 a 2 a s čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel dále uvedl, že krajský soud se nezabýval jeho námitkami uvedenými v doplnění stížnosti a proto považuje jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Nepřezkoumatelná jsou obě rozhodnutí, neboť jsou všeobecná a neuvádí konkrétní úvahy, které vedly k prodloužení jeho vazby. Současně v ústavní stížnosti velmi obšírně namítal, že jeho vazba je od počátku nezákonná, neboť nebyl před započetím výslechu konaném 4. června 2002 řádně poučen a také, že výslovně požádal o tlumočení do hindského jazyka, byl mu vnucen překlad v jazyce anglickém.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka řízení, který pouze odkázal na napadená rozhodnutí. Proto je soud stěžovateli k případně replice nezasílal.
Podle zjištění Ústavního soudu ve věci bylo ve věci samé rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov ze dne 4. března 2004, sp. zn. 1 T 349/2003, jímž byl stěžovatel uznán vinným a odsouzen podle ustanovení §163a odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 7 let, dále podle §57 odst. 1 a 2 trestního zákona k trestu vyhoštění na dobu neurčitou, a rovněž podle §55 odst. 1 písm. a) a c) trestního zákona k trestu propadnutí věci. O odvolání ve věci samé rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem dne 18. srpna 2005, sp. zn. 3 To 255/2005. Stěžovateli jím byl zmírněn trest odnětí svobody na čtyři a půl roku ve věznici s ostrahou.
Následně pak byl stěžovatel na základě usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 13. prosince 2005, sp. zn. 3 PP 270/2005, podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody.
Ústavní soud si k věci vyžádal spis vedený u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 1 T 349/2003.
Poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí i s obsahem připojeného spisu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, a to z následujících důvodů.
Z podání je především patrné, že podstatná část ústavní stížnosti směřuje proti prvotnímu uvalení vazby na stěžovatele, ke kterému však došlo již 6. června 2002. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je možno podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Z tohoto hlediska je třeba tu část ústavní stížnosti směřující proti vzetí stěžovatele do vazby považovat za podanou po zákonné lhůtě. K tomu Ústavní soud poukazuje na fakt, že stejnou námitku stěžovatel uplatnil již v řízeních o ústavní stížnosti vedených pod sp. zn. IV. ÚS 220/04 a II. ÚS 59/05.
Zároveň Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel svými podáními k Ústavnímu soudu vždy brojil proti "aktuálnímu" rozhodnutí o ponechání ve vazbě, fakticky však jeho námitky směřovaly ve všech případech proti prvotnímu rozhodnutí o vzetí do vazby, resp. proti překladu sdělení obvinění. Stěžovatel byl informován, a to jak usnesením sp. zn. IV. ÚS 220/04 tak i sp. zn. II. ÚS 59/05 o propadnutí lhůty k podání ústavní stížnosti proti vzetí do vazby. Obě předchozí usnesení Ústavního soudu se vyjádřila rovněž k otázce tlumočení u výslechu konaném dne 4. června 2002 a které posoudila za ústavně konformní.
Ve své ustálené judikatuře se Ústavní soud opakovaně zabýval problematikou rozhodnutí o ponechání ve vazbě učiněných orgány činnými v trestním řízení, a to i s ohledem na mezinárodní normy, k jejichž dodržování je ČR zavázána. Zejména se jedná o čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Podle tohoto ustanovení má každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.
Ústavní soud již k dané problematice judikoval právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, které se zabývá přezkumem zákonnosti dalšího trvání vazby. Přitom za kontradiktorní nepovažuje případy, kdy obviněný není vyslechnut před nezávislým soudem, tj. nebyla mu poskytnuta možnost uvést důvody, proti trvání vazby. V projednávaném případě však stěžovatel v kontradiktorním řízení účasten byl.
Postup orgánů činných v trestním řízení při rozhodování o ponechání ve vazbě v projednávané věci je v souladu s judikaturou Ústavního soudu [např. sp. zn. III. ÚS 544/03 (viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, str. 479)]. Citovaný nález judikoval, že platný český trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, které by zakotvovalo právo obviněného na osobní výslech při rozhodování o žádosti obviněného o propuštění z vazby. Právo na výslech soudcem je upraveno pouze pro případ rozhodování o vzetí zadržené osoby do vazby. Při rozhodování o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby, nebyl stěžovatel soudem vyslýchán, avšak bylo mu umožněno své argumenty vyjádřit v písemné formě a byl v té době zastoupen obhájcem. Ani z ústavní stížnosti, ani ze stížnosti proti rozhodnutí soudu prvého stupně, založené ve spisu nalézacího soudu, není patrné, že by stěžovatel předložil argumenty, které by opodstatňovaly provedení slyšení před soudem.
V této souvislosti se sluší poukázat i na nález Ústavního soudu, publikovaný pod č. 239/2005 Sb., který za účelem sjednocení rozhodovací činnosti Ústavního soudu, ve výrokové části nálezu výslovně konstatoval, že podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby.
Ze spisového materiálu je patrné, že poté, co soud prvého stupně rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě, hodlal spis, společně s odvoláním ve věci samé, předložit Krajskému soudu v Brně. Jak je však patrno i z odůvodnění napadeného usnesení stížnostního soudu, byl spis Okresního soudu Brno - venkov zapůjčen, a to opakovaně, nejprve Ústavnímu soudu k vyřízení ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 220/04, a následně i k vyřízení ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 59/05. S ohledem na skutečnost, že každé z uvedených řízení před Ústavním soudem mohlo vést ke zrušení předchozích rozhodnutí o prodloužení vazby, bylo proto vhodné, aby nejprve bylo rozhodováno o předcházejících úkonech soudů ve věci.
Jakkoliv proto k námitce stěžovatele na průtahy v řízení Ústavní soud konstatuje, že z hlediska subjektivního vnímání času a současně i s ohledem objektivní délku doby od podání stížnosti do jejího vyřízení může být postup obecných soudů chápán jako neodůvodněné průtahy v řízení.
Ústavní soud dal opakovaně najevo ve svých rozhodnutích, není soudem nadřízeným soudům obecným a nevykonává nad nimi dohled či dozor. Je třeba znovu připomenout, že jsou to především obecné soudy, které, se znalostí konkrétní trestní věci, stádia ve kterém se nachází a na základě podrobných znalostí všech okolností a souvislostí případu, musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Kromě zcela výjimečných případů není Ústavní soud oprávněn do hodnocení těchto skutkových okolností zasahovat. Nepřísluší mu ani zabývat se eventuálním porušením běžných práv, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. V projednávané věci sice mohlo dojít k určitým pochybením v postupu orgánů činných v trestním řízení, avšak v řízení jako celku nedošlo k porušení práv stěžovatele způsobem, jaký v ústavní stížnosti namítal.
V projednávané věci je navíc třeba zohlednit i to, že v současné době již omezení stěžovatele v osobní svobodě, a to i v rovině výkonu uděleného trestu pominulo a stěžovatel byl vyhoštěn z ČR na dobu neurčitou. I kdyby tedy Ústavní soud shledal tvrzený zásah do základních práv stěžovatele, nemohlo by jeho rozhodnutí nic zvrátit na postavení stěžovatele jako osoby vyhoštěné.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) Zákona senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů tak, jak bylo v ústavní stížnosti uvedeno, a proto mu nezbylo něž jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu