ECLI:CZ:US:2006:4.US.531.05
sp. zn. IV. ÚS 531/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti R. S., zastoupeného JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou se sídlem Havířov - Město, Dělnická 1a/434, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 3 To 96/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 8. 2005, která splňovala, po odstranění vady podání, formální náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 3 To 96/2005, neboť má za to, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a to právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Z podané ústavní stížnosti a přiložené přílohy Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. 5. 2005, č. j. 30 T 2/2001-1066 rozhodl v bodě I., že podle §38 odst. 1 tr. zákona, §22 odst. 1 tr. zákona a §334 odst. 1 tr. řádu se stěžovateli započítává do souhrnného trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2004, č. j. 30 T 2/2001 - 797, ve spojení s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2004, č. j. 3 To 127/2004-958, vazba od 6. 4. 1998 v 9.20 hod. do 1. 4. 1999. Dále stěžovateli pod bodem II. uložil podle §152 odst. 1 písm. a) tr. řádu povinnost nahradit státu náklady spojené s výkonem této vazby. Pod bodem III výroku pak krajský soud rozhodl, že vykonaný trest z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 8. 1999, sp. zn. 5 T 116/98-151, se nezapočítává. Stěžovatel toto rozhodnutí napadl stížností, kterou Vrchní soud v Olomouci usnesením napadeným ústavní stížností podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
Podle názoru stěžovatele došlo k porušení jeho základních práv tím, že Vrchní soud v Olomouci, který v téže věci rozhodoval dvakrát, mu v posuzovaném případě v rozporu s ustanovením §38 odst. 2 tr. zákona nezapočítal poměrnou část výkonu trestu uloženou rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 8. 1999, č. j. 5 T 116/98-151.
K ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Olomouci a spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 30 T 2/2001.
Vrchní soud v Olomouci, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v projednávané věci nedošlo a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Pokud se týká tvrzení stěžovatele, že rozhodnutí vrchního soudu, který v jeho věci rozhodoval dvakrát, jsou diametrálně odlišná, vrchní soud uvedl, že v pořadí v prvním usnesení tohoto soudu ze dne 19. 4. 2005, č. j. 3 To 70/2005, je jasně uveden důvod, pro který bylo původní usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2004, č. j. 30 T 2/2001-993, zrušeno podle §149 odst. 1 písm. b) tr. řádu a krajskému soudu uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Při prvním rozhodování totiž nebyl k dispozici spis Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 5 T 116/98, v němž byl uložen trest, jehož započtení se stěžovatel domáhal a existovaly tak pochybnosti, zda vyšší soudní úřednice Krajského soudu v Ostravě, která o započtení rozhodovala, měla zmíněný spis Okresního soudu ve Frýdku-Místku k dispozici. Po zrušení věci a opatření citovaného spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku, který obsahoval také rozhodnutí o podmíněném propuštění z předchozího výkonu trestu, dále po připojení spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. PP 486/2000, týkajícího se podmíněného propuštění stěžovatele z předchozího výkonu trestu a po připojení dalšího spisu o předchozím odsouzení stěžovatele (spisu Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov sp. zn. 10 T 182/96) bylo vyšší soudní úřednicí Krajského soudu v Ostravě ve shodě s pozdějšími zjištěními senátu 3 To Vrchního soudu v Olomouci zjištěno, že z výkonu trestu byl stěžovatel sice podmíněně propuštěn, avšak v době, kdy vykonával trest odnětí svobody z rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, přičemž výkon trestu uloženého ve věci Okresního soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. 5 T 116/98, dosud nenastoupil. Z tohoto důvodu nebylo započtení ve smyslu §38 odst. 2 tr. zákona možné, což je ostatně vysvětleno vrchním soudem v odůvodnění jeho usnesení, které je napadené ústavní stížností, a to na straně 3 - 5, kde je vyložen právní názor, který vrchní soud k posuzované problematice zaujal, včetně odkazu na konstantní judikaturu.
Vyjádření účastníka řízení bylo stěžovateli zasláno k podání repliky. Stěžovatel ve své replice opakoval své námitky uvedené v ústavní stížnosti a setrval na svých tvrzeních v ústavní stížnosti uvedených.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, resp. že nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele.
Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Ústavní soud je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Z předloženého spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 30 T 2/2001 Ústavní soud zjistil, že námitky stěžovatele jsou totožné s námitkami, které stěžovatel uplatnil v průběhu předchozího řízení, kdy v podstatě stejnými tvrzeními usiloval o provedení zápočtu trestu a jsou pouhou polemikou s rozhodovacími důvody vrchního soudu tak, jak vyplývá z průběhu stížnostního řízení. Vrchní soud v Olomouci se předmětnými námitkami zabýval a ve svém rozhodnutí podrobně na str. 3 - 5 rozvedl, proč jim nepřisvědčil a vyložil, i jakými úvahami se při posuzování věci řídil. Vzhledem k tomu, že s konkrétními námitkami se stížnostní soud vypořádal, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci.
Ústavní soud konstatuje, že Vrchní soud v Olomouci respektoval při výkladu aplikovaného ustanovení §38 odst. 2 tr. zákona jeho účel a význam z hlediska účelu a smyslu právního předpisu jako celku. Rozhodnutí vrchního soudu je řádně, logickým, racionálně obhájitelným způsobem a v dostatečném rozsahu odůvodněno. Započítání trestu podle ustanovení §38 odst. 2 tr. zákona přichází v úvahu jen v případě, jestliže byl původní trest vykonán, popř. o původním trestu platí zákonná fikce, že byl vykonán. Stěžovatel se mylně domnívá, že trest uložený mu rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 8. 1999, sp. zn. 5 T 116/98, ve výši sedmi měsíců nepodmíněně, vykonal v rámci výkonu trestu uloženém mu rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov ze dne 21. 1. 1998, sp. zn. 10T 182/96. Ústavní soud se v této souvislosti zcela ztotožnil s obsahem vyjádření Vrchního soudu v Olomouci k podané ústavní stížnosti i z odůvodnění rozhodnutí napadeného ústavní stížností, ze kterých jednoznačně vyplývá, že k započtení předmětného trestu nemohlo dojít, neboť nebyl vykonán.
Podle ustálené judikatury Evropského soudu, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu (viz Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994, Higginsová a další proti Francii, 1998). I když čl. 6 odst. 1 Úmluvy soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (viz Helle proti Finsku, 1977).
Ústavní soud neshledal, že by postupem Vrchního soudu v Olomouci došlo k porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti, když trestní zákon a trestní řád interpretoval a aplikoval ústavněprávně konformním způsobem a jeho postupu nelze z ústavního pohledu nic vytknout. Jestliže základními aspekty práva na spravedlivý proces jsou kontradiktornost a rovnost zbraní mezi stranami, a tyto aspekty byly v provedeném řízení dodrženy, Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv garantovaných uvedenými články Listiny, Úmluvy a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu