ECLI:CZ:US:2006:4.US.532.05
sp. zn. IV. ÚS 532/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z. V., právně zastoupeného JUDr. Štěpánem Liškou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Jungmanova 31, směřující proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2005, č.j. 11 Cmo 303/2004-309, a Městského soudu v Praze ze dne 5. srpna 2004, č.j. 66 C 8/2002-298, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu bylo doručeno podání učiněné ve lhůtě podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), které po odstranění vad splňovalo i ostatní náležitosti ústavní stížnosti.
Označeným usnesením ze dne 5. srpna 2004 rozhodl Městský soud v Praze tak, že řízení zastavil a dále konstatoval, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. O odvolání stěžovatele proti tomuto usnesení rozhodl dne 29. června 2005, pod č.j. 11 Cmo 303/2004-309, Vrchní soud v Praze, který usnesení soudu prvého stupně potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Stěžovatel ve svém podání velice obsáhle popsal okolnosti, které vedly k vydání napadených rozhodnutí, když zmínil i rozhodnutí Ústavního soudu v jeho věci. Konstatoval dále, že postupem obecných soudů mu bylo odňata možnost jednat před soudem, což napadl žalobou pro zmatečnost. Řízení o této žalobě však bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. V řízení se domáhal osvobození od soudního poplatku, jeho žádostem však nebylo vyhověno. Tímto postupem soudu prvého stupně bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále bylo zasaženo do práva podle čl. 2 odst. 2 Listiny, které zaručuje, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích, které stranoví zákon, a to jen při zachování základních práv a svobod.
Ústavní soud si k věci vyžádal spis Městského soudu v Praze vedený pod sp. zn. 66 C 8/2002. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i obsahu spisu obecného soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z těchto důvodů.
Ze spisu Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 10. července 2002 žalobu pro zmatečnost, kterou se domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. prosince 1999, č.j. 16 Co 561/99-83. K žalobě byl připojen návrh na osvobození stěžovatele od soudních poplatků. Usnesením ze dne 30. září 2002, č.j. 66 C 8/2002-223, bylo řízení zastaveno, žalobci nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, a žádnému účastníkovi řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Toto rozhodnutí stěžovatel napadl odvoláním, o kterém Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 28. listopadu 2003 pod č.j. 11 Cmo 204/2003-249. V něm odvolací osud usnesení soudu prvého stupně změnil tak, že žalobu pro zmatečnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. prosince 1999, č.j. 16 Co 561/99-83 zamítl (výrok I.), rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků potvrdil (výrok II.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Na toto rozhodnutí reagoval stěžovatel podáním adresovaným Městskému soudu v Praze, kterým požadoval osvobození od placení soudních poplatků a ustanovení obhájce z řad advokátů pro podání dovolání k Nejvyššímu soudu ČR proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2003, č.j. 11 Cmo 204/2003-249. Tento návrh byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2004, č.j. 66 C 8/2002-261, zamítnut.
Stěžovatel toto usnesení Městského soudu v Praze napadl odvoláním k Vrchnímu soudu v Praze, a současně podal proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2003 dovolání k Nejvyššímu soudu ČR.
Vrchní soud usnesením ze dne 30. dubna 2004, č.j. 11 Cmo 38/2004-282, potvrdil rozhodnutí, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na osvobození od soudních poplatků.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. srpna 2004, č.j. 66 C 8/2002-298, napadeným v této ústavní stížnosti, řízení o dovolání zastavil pro nezaplacení soudního poplatku. V odůvodnění dále uvedl, že ač v projednávané věci opakovaně a pravomocně rozhodl o neosvobození stěžovatele od soudních poplatků (č.j. 66 C 8/2002-223, 66 C 8/2002-261), žalobce jej ani na výzvu soudu neuhradil.
O odvolání stěžovatele proti tomuto usnesení rozhodl Vrchní soud v Praze dne 29. června 2005, č.j. 11 Cmo 303/2004-309, rovněž napadeným v ústavní stížnosti.
Podle ustanovení §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická či právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Takové pochybení obecných soudů stěžovatel spatřoval v tom, že nebylo vyhověno jeho požadavku na osvobození od soudních poplatků. Vzhledem k rekapitulaci řízení před obecnými soudy je patrné, že jeho konkrétním požadavkem se zabývaly opakovaně, přičemž dospěly ke shodnému závěru o neosvobození stěžovatele od placení soudních poplatků.
Ústavní soud za této situace považuje za potřebné opakovaně konstatovat, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, které by příslušelo přezkoumávat správnost závěrů obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu není posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Opakovaně shodným závěrem o neosvobození stěžovatele od soudních poplatků nemohlo dojít k porušení práv na soudní ochranu, tak, jak stěžovatel ve svém podání namítl. V opakovaném závěru obecných soudů o neosvobození stěžovatele od soudních poplatků neshledal Ústavní soud zásah do práva stěžovatele na soudní ochranu, jak je v ústavní stížnosti tvrzeno.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu