ECLI:CZ:US:2006:4.US.542.05
sp. zn. IV. ÚS 542/05
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. H., právně zastoupené Mgr. Radimem Janouškem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Olomouc, Riegerova 26, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. května 2005, č.j. 33 Odo 446/2004-116, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. září 2003, č.j. 47 Co 527/2001-109, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující všechny formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem ze dne 16. srpna 2001, č.j. 17 C 52/2000-69, rozhodl Městský soud v Brně tak, že žalobu, kterou se stěžovatel domáhal zaplacení částky 220.000,- Kč, s 12 % úrokem z prodlení, zamítl (výrok I.) a uložil žalobci (stěžovateli) povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 20.600,- Kč (výrok II.).
O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. září 2003, č.j. 47 Co 527/2001-109, tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil (výtok I.), a současně uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení v částce 34.800,- Kč (výrok II.). Rovněž tento rozsudek stěžovatel napadl. O dovolání rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 26. května 2005, č.j. 33 Odo 446/2004-116, odmítajícím dovolání (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se domáhal zaplacení dlužné částky ve výši 220.000,- Kč, avšak soud prvého stupně jeho žalobu zamítl s odkazem na písemný dodatek smlouvy, podle kterého dluh zanikl. Odvolací soud rozsudek jako věcně správný potvrdil s tím, že došlo k ústní dohodě, podle které nebyl žalovaný povinen k vrácení části půjčky v žalované výši. Poukázal přitom na skutečnost, že se stěžovatel relativní neplatnosti takové ústní dohody nedovolal. Podle stěžovatele je však již ze žaloby patrné, že takovou změnu považoval za neexistující, jinými slovy řečeno, že mezi stranami žádná dohoda o změně jejich původního závazkového vztahu nevznikla. Rovněž odkázal na své vyjádření ze dne 12. června 2001, v němž zcela jednoznačně namítl neplatnost ústní dohody. Soudy se však touto námitkou podle stěžovatele nezabývaly.
Dále stěžovatel namítl, že krajský soud potvrdil rozsudek soudu prvého stupně z jiného důvodu než obsahoval původní zamítavý rozsudek. Předtím však účastníky řízení neseznámil se svým odlišným právním názorem a neumožnil vyjádřit se k němu. Tím krajský soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení. V souvislosti s touto argumentací stěžovatele odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 336/99 a dále uvedl, že podle tohoto nálezu je povinností obecných soudů interpretovat jednotlivá ustanovení občanského soudního řádu z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných práv a svobod. Nejsou-li tedy podmínky pro potvrzení či pro změnu plynoucí z ustanovení §221 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen " o.s.ř."), odvolací soud rozhodnutí zruší. Je-li rozhodnutí soudu prvého stupně věcně správné (správnost skutkových zjištění a právního posouzení), rozhodnutí potvrdí (§219 o.s.ř.). Změna právního náhledu odvolacího osudu je podle stěžovatele důvodem pro vydání kasačního rozhodnutí, neboť tak se účastníkovi řízení otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se, případně předložit nové důkazy.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že podle jeho zjištění je předseda senátu 47 Co Krajského soudu v Brně, který rozhodoval jeho věc, v příbuzenském poměru k pracovnici advokátní kanceláře která zastupovala žalovaného. Jelikož však předseda senátu tuto okolnost nesdělil předsedovi Krajského soudu v Brně jedná se podle stěžovatele o okolnost, která vzbuzuje pochybnost o nepodjatosti soudce.
Dovolání stěžovatele proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně pak Nejvyšší soud ČR posoudil jako návrh nepřípustný.
S ohledem na uvedené okolnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud shora označená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Na základě výzvy se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení Krajský soud v Brně prostřednictvím předsedy senátu. Odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde soud konstatuje, že nedovodil existenci námitky relativní neplatnosti úkonu.
Pokud stěžovatel odkazuje na přípis ze dne 12. června 2001, uvedl účastník, že je otázkou, zda námitka byla s ohledem na běh promlčecích lhůt učiněna včas, a zda její případné pominutí zasáhlo do práv stěžovatele. K povinnosti odvolacího soudu sdělit právní názor před vyhlášením rozhodnutí, případně zrušit rozhodnutí v případě odlišného právního názoru, účastník odkázal na dikci ustanovení §221 odst. 1 o.s.ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. Skutkový stav byl krajským soudem zjištěn vyčerpávajícím způsobem, což konstatoval i sám stěžovatel, přičemž zjištěný skutkový stav byl v podstatě totožný se stavem zjištěným soudem I. stupně. Uvedené vyjádření neobsahovalo nové skutečnosti, argumentaci ani tvrzení, a proto je Ústavní soud stěžovateli k případné replice nezasílal.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí i s obsahem připojeného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 17 C 52/2000, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Z předložených podkladů, zejména spisu Městského soudu v Brně je zřejmé, že stěžovatel poskytl žalovanému částku 2,000.000,- Kč, které měla být, na základě smlouvy o půjčce (č.l. 12), splacena nejpozději do 31. prosince 1999. V roce 1997 potřeboval stěžovatel pro svoje podnikání finanční prostředky, a proto se obrátil na žalovaného s požadavkem na vrácení zbývající dlužné částky. Žalovaný však požadovanou částkou nedisponoval, a proto se dohodli, že stěžovatel zařídí pro žalovaného úvěr v bance na částku 500.000,- Kč. Před podpisem úvěrové smlouvy žalovaný navrhl stěžovateli, že úvěr bude splácet sám s tím, že výše úvěru a úrok z něj, budou odečteny od existujícího dluhu. Tato dohoda byla ústní.
Soud prvého stupně dovodil, že stěžovatel učinil následující den (19. dubna 1997) faxem návrh, který žalovaný nejpozději 18. května 1997 písemně akceptoval.
Naproti tomu odvolací soud po dalším provedeném dokazování dospěl k závěru, že postačující pro změnu původní smlouvy je ústní dohoda účastníků ze dne 18. dubna 1997 (den podepsání smlouvy o úvěru), když relativní neplatnost takové dohody (pro nedostatek písemné formy) stěžovatel nenapadl.
Stěžovatel ve svém podání Ústavnímu soudu namítl, že relativní neplatnosti se domáhal již svým podáním k soudu prvého stupně ze dne 12. června 2001, avšak tato okolnost nebyla soudem nalézacím ani odvolacím vzata v úvahu. K této námitce Ústavní soud odkazuje na protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 8. července 2003 (č.l. 90 spisu Městského soudu v Brně), kde v poslední větě 2. odstavce stěžovatel vypověděl: "Proto celý dodatek považuji nejen za nevýhodný, ale i nespravedlivý."
S ohledem na tuto skutečnost nelze mít zato, že "jednoznačná námitka relativní neplatnosti" jak v ústavní stížnosti uvedl, byla-li vůbec uplatněna, byla míněna vážně.
Odkaz stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 336/99 je podle čtvrtého senátu Ústavního soudu nepřípadný. V citovaném nálezu se jednalo o to, že Krajský soud v Praze rozhodl na základě jiných důvodů, když názor soudu prvého stupně nebylo možno považovat za správný. V právě projednávané věci však Krajský soud v Brně sice opřel své rozhodnutí na jiném právním závěru, avšak nezpochybnil závěry soudu nalézacího. Právní závěr Městského soudu v Brně lze považovat za subsidiární k názoru odvolacího soudu, nikoliv však za nesprávný. Soudy obou stupňů tak dospěly k závěru, že mezi účastníky došlo k dohodě o změně smlouvy o půjčce, přičemž nalézací soud dovodil její písemnou formu, odvolací soud pak konstatoval dostatečnost její ústní formy.
Ústavní soud se opakovaně zabýval právem na spravedlivý proces, když deklaroval, že toto právo zaručuje každému možnost účasti na soudním řízení v jeho věci zákonem předem stanoveným postupem.
Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), je povolán k tomu, aby kontroloval, zda procesní pravidla nebyla v řízení před obecnými soudy porušena. Není však povolán k přehodnocování důkazů proto, že účastník řízení dospěl k jinému právnímu závěru než obecné soudy. Takovým hodnocením důkazů se Ústavní soud zabývá jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před obecnými soudy byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny. Jinak neprovádí hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval
V projednávané věci čtvrtý senát Ústavního soudu nedospěl k závěru, že by postupem soudu prvého a druhého stupně v projednávané věci došlo k porušení práv stěžovatele citovaných v ústavní stížnosti.
Rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR bylo dovolání stěžovatele odmítnuto. Posouzení přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku bylo v daném případě zcela na uvážení soudu. Skutečnost, že soud rozhodl o dovolání způsobem, který stěžovateli zcela nevyhovoval, neznamená, že by soud při svém rozhodování porušil právo na spravedlivý proces. Jinými slovy řečeno, pokud se Nejvyšší soud ČR zabýval výhradně otázkou přípustnosti dovolání a nikoliv věcí samou, není možné v jeho rozhodnutí shledat tvrzený zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Námitku stěžovatele, uplatněnou v doplnění ústavní stížnosti (pochybnosti o nepodjatosti předsedy senátu Krajského soudu v Brně), Ústavní soud považuje za nepřípustnou, když není patrné, že by ve věci použil zákonem stanovených prostředků, které se v daném případě nabízejí (např. žaloba pro zmatečnost).
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu
Za správnost : Svozilová