ECLI:CZ:US:2006:4.US.544.06
sp. zn. IV. ÚS 544/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudců Pavla Rychetského a Michaely Židlické, ve věci ústavní stížnosti MUDr. L. Č., zastoupeného JUDr. Milanem Vašíčkem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 57, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2004 č. j. 1 Co 119/2003-66 a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. dubna 2006, č. j. 30 Cdo 491/2005-85, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 17. srpna 2006 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o jeho žalobě o zdržení se zásahů do práva na ochranu osobnosti, jehož se měla dopustit žalovaná (vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem). Této žalobě soud prvního stupně vyhověl, soud odvolací ji však v celém rozsahu s odkazem na ust. §3 odst. 1 obč. zák zamítl a rovněž dovolání podané stěžovatelem bylo zamítnuto jako nedůvodné. Stěžovatel se domnívá, že nesprávným postupem soudu odvolacího a dovolacího došlo k porušení jeho práv zakotvených v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to především tím, že svévolně dovodily povinnost stěžovatele, jíž mu žádný zákon neukládá, neposkytly ochranu jeho subjektivních práv, ač tak byly povinny učinit, postupovaly v rozporu s ust. §153 odst. 2 o. s. ř., překročily návrhy účastníků a nepodaly řádné odůvodnění svých rozhodnutí, které nadto stěžovatel považuje za vnitřně rozporná.
Stěžovatel především uvádí, že soudy ve všech stupních dospěly ke stejnému - správnému - závěru, že žalovaná (vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem) přípisem rozeslaným blíže neurčenému počtu lékáren osočujícím stěžovatele ze zneužití nebo padělání lékařského razítka zasáhla do osobnostních práv stěžovatele, avšak i přesto odvolací a dovolací soud odmítly poskytnout osobnostním právům stěžovatele ochranu s odkazem na ust. §3 odst. 1 obč. zák, neboť dle jejich názoru užíval identifikační číslo zařízení (IČZ) v rozporu s dobrými mravy. Otázka užívání IČZ stěžovatelem však vůbec nebyla předmětem řízení, a nemá žádný vztah k tomu, zda jeho razítko je padělané nebo zneužité. Předmětné IČZ navíc nebylo tištěno razítkem, nebylo na něm ani uvedeno, do vytištěného razítka nebylo ani vpisováno. Takový postup jeví se stěžovateli jako podstatné překročení návrhu účastníků a samo o sobě zakládá chybný postup obou soudů. Otázkou užívání IČZ se následně soudy zabývaly v podstatné části odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž dovodily, že stěžovatel IČZ užíval jako zvláštní způsob komunikace mezi účastníky v souvislosti s uzavřenou smlouvou o poskytování a úhradě zdravotní péče a tento způsob komunikace byl časově omezen právě platností uvedené smlouvy. Tyto závěry má stěžovatel za neopodstatněné a nevyplývající ani z ustanovení uzavřené smlouvy, ani z platného právního řádu. Stěžovatel se rovněž domnívá, že kromě uvedených skutkových a právních závěrů je úvaha odvolacího a dovolacího soudu o možnosti aplikace ust. §3 odst. 1 obč. zák nesprávná. Dle jeho názoru je účelem předmětného ustanovení zabránit situaci, kdy sice někdo vykonává své právo, avšak takovým způsobem, že působí někomu jinému újmu, někoho poškozuje, a to v intenzitě, že dochází k porušení dobrých mravů - tedy jde
o korektiv přílišných tvrdostí při výkonu práv. Vedlejší účastnici ani nikomu jinému však v souvislosti s užíváním IČZ stěžovatelem žádná újma nevznikla a ani vzniknout nemohla - ani taková skutečnost nebyla v řízení tvrzena a dokládána. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. lze přitom dle ustálené judikatury použít jen na výkon již existujících práv a povinností, novou povinnost jím založit nelze, to však soudy učinily, když stěžovateli v podstatě uložily IČZ neužívat. Z uvedených důvodů navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem vyslovil porušení uvedených ústavně zaručených práv a obě napadená rozhodnutí zrušil a zároveň aby zavázal Českou republiku k náhradě nákladů řízení stěžovatele.
Ústavní soud si k posouzení odůvodněnosti ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků řízení - Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR a spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 37C 57/2002.
Vrchní soud v Praze odmítl názor stěžovatele, že vydáním jeho stížností napadeným rozsudkem došlo k zásahu do základních práv stěžovatele. Svým postupem mu neodepřel právo na spravedlivý proces, ani nepřekročil v rozporu s ust. §153 odst. 2 o. s. ř. návrh žalobce. Věcně pak vrchní soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, a to zejména na závěry učiněné na str. 4 a 5, na nichž nadále trvá. Nejvyšší soud ČR zcela odkázal na odůvodnění svého stížností napadeného rozhodnutí, procesní stanovisko ke stížnosti nezaujal.
Vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem, ač prokazatelně vyzvána, se k podané ústavní stížnosti nevyjádřila.
Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 37 C 57/2002, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou u tohoto soudu domáhal, aby soud uložil žalované (vedlejší účastnici v řízení před Ústavním soudem) povinnost zdržet se tvrzení o žalobci (stěžovateli), že razítka zdravotnického zařízení IČZ: 10 004 000(1) MUDr. L. Č. na receptech jsou padělky nebo zneužitá razítka, povinnost písemně se stěžovateli omluvit a své tvrzení o tom, že razítka zdravotnického zařízení IČZ: IČZ: 10 004 000(1) MUDr. L. Č. na receptech jsou padělky nebo zneužitá razítka a to prostřednictvím doporučeného dopisu (žalobou přesně specifikovaného znění) žalobci a všem lékárnám v Praze a konečně povinnost zaplatit stěžovateli přiměřené zadostiučinění ve výši 100.000 Kč. Žaloba se opírala o existenci dopisu Ing. J. Č., ředitele Okresní pojišťovny VZP hl. m. Prahy ze dne 29. ledna 2002, který byl dle stěžovatele rozeslán blíže neurčenému počtu lékáren. Dopis obsahuje upozornění, že tato nestátní zdravotnická zařízení, mezi nimiž je uvedeno i IČZ: 10 004 000(1) MUDr. L. Č., měla v minulosti s OP VZP hl. m. Prahy uzavřenu smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče a recepty s označením uvedených nestátních zdravotnických zařízení byly nebo jsou nadále předkládány VZP ČR k proplácení. OP VZP hl. m. Prahy dopisem upozorňuje, že nebude proplácet žádné recepty, které budou označeny těmito razítky z důvodu, že se jedná o zneužitá nebo padělaná razítka. Městský soud v Praze po provedení dokazování dalšími listinnými důkazy rozsudkem ze dne 6. prosince 2002 č. j. 37 C57/2002-22 vyhověl žalobě, pokud se týče uložení povinnosti zdržet se žalovaného jednání, uložení povinnosti omluvit se stěžovateli a odvolat svá tvrzení prostřednictvím dopisu rozeslaného stěžovateli a všem lékárnám v Praze a povinnosti úhrady přiměřeného zadostiučinění ve výši 50.000 Kč a nákladů řízení. Co do částky 50.000 Kč žalobu zamítl. Soud přitom posoudil věc podle ust. §11 a §13 obč. zák. Dle jeho závěrů došlo rozesláním uvedeného dopisu k zásahu do osobnostních práv žalobce, neboť v dopise byly uvedeny nepravdivé údaje. Žalované (vedlejší účastnici v řízení před Ústavním soudem) se nepodařilo prokázat, že by žalobce (stěžovatel) používal zneužitá (?) nebo padělaná razítka. Jestliže přitom namítala, že toto v dopisu tvrzeno nebylo, soud dovodil, že z kontextu dopisu jasně vyplývá, že právě o tuto skutečnost se jedná. Zásah žalované do osobnostních práv stěžovatele byl protiprávní.
K odvolání stěžovatele se věcí zabýval Vrchní soud v Praze, který po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 17. února 2004 č. j. 1 Co 119/2003-66 rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud dospěl k závěru, že z uvedeného dopisu se objektivně nepodává, že by stěžovatel (žalobce) razítko padělal, popřípadě zneužil, pouze tolik, že zdravotnické zařízení stěžovatele (žalobce) recepty s padělaným nebo zneužitým razítkem k proplácení předkládá. V tom pak odvolací soud spatřuje neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatele (žalobce), neboť v řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatel padělaná nebo zneužitá razítka používal. Přes tento závěr však dle odvolacího soudu stěžovateli (žalobci) ochrana dle ust. §13 obč. zák. nenáleží. Odvolací soud vycházel především ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 30. června 1992 uzavřena Smlouva o úhradě za potřebnou zdravotní péči poskytnutou v rámci zákona o všeobecném zdravotním pojištění č. 550/1991 Sb., a to do 31. prosince 1993. Pro komunikaci mezi zdravotnickým zařízením a okresní pojišťovnou bylo toto IČZ stanoveno (čl. VII, odst. 5 smlouvy). Stěžovatel (žalobce) byl tedy dle závěrů odvolacího soudu oprávněn užívat přidělené IČZ pouze po dobu trvání smlouvy, další taková smlouva již uzavřena nebyla, proto tohoto oprávnění po ukončení smluvního vztahu pozbyl. Žalovaná (vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem) tedy důvodně žádala žalobce (stěžovatele) o vrácení razítka s identifikačním číslem. Pokud proto stěžovatel (žalobce) uváděl toto neplatné IČZ na vystavovaných receptech, postupoval nesprávně a pro tuto okolnost mu nebylo možno s přihlédnutím k ust. §3 odst. 1 obč. zák. poskytnout ochranu podle §13 téhož zákona.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud ČR zamítavým rozsudkem ze dne 27. dubna 2006 č. j. 30 Cdo 491/2005-85. Dle dovolacího soudu pokud ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. zmiňuje fenomén dobrých mravů, pak v souvislosti s případy, kdy výkon práva v konkrétním případě sice neodporuje zákonu, je však v rozporu s dobrými mravy. Přitom postačuje, že výkon práva je (objektivně vzato) s těmito mravy v rozporu, aniž by bylo třeba zavinění jednajícího, resp. vědomí jednajícího o tom. Pokud soud s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. ochranu neposkytne, resp. odepře výkonu práva právní ochranu, nezmění se (kromě tohoto odepření) nic na existenci vlastního práva, resp. není tak založeno případné nové právo. Proporcionální užití zmíněného ustanovení realizuje potřebnou vazbu mezi občanskoprávními normami a mravním řádem společnosti (obdobně srovnej Občanský zákoník - komentář, JUDr. Oldřich Jehlička, CSc. a kol., 9. vydání 2004, C.H. BECK, str. 38 násl.). Poukázal přitom na to, že odvolací soud při úvaze o užití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. na posuzovaný případ vyšel z toho, že i když nebylo zjištěno užití razítka s dotčeným IČZ, bylo v odvolacím řízení prokázáno, že na jedenácti receptech vystavených v letech 1997 až 1999 žalobcem bylo uvedeno ručně psané IČZ [kdy uvádění IČZ je podle §4 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 343/1997 Sb., kterou se stanoví způsob předepisování léčivých přípravků a pravidla jejich užívání, ve znění pozdějších předpisů, náležitostí receptu]. Každé zdravotnické zařízení (včetně nestátních) má povinnost mít identifikační číslo přidělované Českým statistickým úřadem nebo rejstříkovým soudem. Kromě toho je užíváno identifikační číslo zařízení (IČZ). To bylo žalobci přiděleno žalovanou Smlouvou o úhradě za potřebnou zdravotní péči, kterou účastníci uzavřeli dne 30. června 1992 na dobu dvou let, přičemž podle článku VII odst. 5 smlouvy (nesprávně uvedeno čl. VIII odst. 5) bylo určeno, že žalobci se pro komunikaci mezi zdravotnickým zařízením a okresní pojišťovnou stanoví identifikační číslo 10 004. Tato smlouva byla mezi účastníky uzavřena podle zákona č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, který v §13 odst. 1 ukládal žalované, jako tehdejší jediné zdravotní pojišťovně, povinnost uzavřít smlouvu se všemi zdravotnickými zařízeními (včetně nestátních) na dobu dvou let. Další smlouva však mezi účastníky uzavřena nebyla, což ani sám stěžovatel nezpochybňuje. Jestliže tedy ke dni 31. prosince 1993 smluvní vztah, který mezi účastníky existoval na podkladě Smlouvy o úhradě za potřebnou zdravotní péči ze dne 30. června 1992, skončil, avšak žalobce i nadále užíval takto mu žalovanou přidělené IČZ, jeví se úvahy odvolacího soudu, které vedly k zamítnutí této žaloby, jako opodstatněné. Dovolací soud se proto s uvedeným závěrem odvolacího soudu, jenž s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. vyloučil přisouzení satisfakčních instrumentů ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 a 2 o. s. ř. žalobci, ztotožnil.
Ústavní soud předmětnou stížnost přezkoumal z hlediska porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, protože pouze z tohoto pohledu je oprávněn k přezkumu rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Již samotné důvody ústavní stížnosti, jimiž stěžovatel svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv podložil, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi stěžovatel usiluje o přezkum věcné správnosti či legality jím napadených rozhodnutí obecných soudů a že tak přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další); protože jde o konstantní judikaturu Ústavního soudu obecně přístupnou, pro odůvodnění tohoto usnesení postačí stěžovatele na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám dříve vyloženým cokoli dodávat.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnily tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména §2, §132, §157). Srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Skutečnost, že při svých závěrech zohlednily okolnost, kterou stěžovatel nepovažuje za podstatnou a ke zjištění všech rozhodných skutečností s ní související vedly své dokazování a posléze o ně opřely i svůj závěr, není sama o sobě porušením práv stěžovatele, ani překročením jeho návrhu, tedy porušením ust. §153 odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud připomíná platnou procesní zásadu, dle níž je ve sporném řízení soud vázán návrhy účastníků, pokud jde o výsledek řízení, tedy to, oč v řízení usilují (petit žaloby), nikoliv však v tom směru, že by byl povinen zaměřit se čistě na okolnosti, které pro tento účel považují za rozhodné a jiné mohl pominout. Naopak, on sám rozhoduje o tom, které z účastníky navrhovaných důkazů provede (vypořádá-li se zároveň s tím, proč dalším důkazním návrhům nevyhověl) a je oprávněn provést i důkazy jiné, a to ke zjištění skutečností, které
pro své rozhodnutí považuje za významné (§120 odst. 1 věta druhá, odst. 3 o. s. ř). Z uvedeného je zřejmé, že v řízení k porušení povinnosti vyplývající soud z ust. §153 odst. 2 o. s. ř. nedošlo. Naopak oba soudy vycházely ze zásady zakotvené v odstavci prvním téhož ustanovení a svůj závěr založily na zjištěném stavu věci.
Obdobný závěr lze učinit i ohledně tvrzení stěžovatelky, že jí bylo stížností napadenými rozhodnutími založena povinnost, která nemá oporu v zákoně. Lze s ní souhlasit pouze potud, že ohledně takzvaného IČZ není relevantní právní úprava, o niž by bylo možné závěr obecných soudů jednoznačně opřít. Je tedy třeba dát jednoznačně přednost zjištěnému smluvnímu ujednání, dle něhož přidělené IČZ sloužilo na základě uzavřené smlouvy pro komunikaci mezi vedlejší účastnicí a zdravotnickým zařízením stěžovatele. Po ukončení smluvního vztahu dokonce vedlejší účastnice vyzvala stěžovatele k vrácení razítka se zmíněným IČZ a stěžovatel tak učinil. Následně byl opakovaně upozorněn na to, že není oprávněn IČZ užívat, přesto tak, jak bylo objektivně zjištěno, činit nepřestal. Ústavní soud se nedomnívá, že by vydanými rozhodnutími mohlo dojít k uložení jakékoliv povinnosti stěžovateli (s výjimkou povinnosti k úhradě nákladů řízení, jež je zcela zákonná) "neužívat IČZ". Taková povinnost mu žádným z napadených rozhodnutí založen nebyla. Závěr obou stížností napadených rozhodnutí však je, že ač vedlejší účastnice zasáhla do osobních práv stěžovatele tím, že označila jím užívané razítko za padělané nebo zneužité (což skutečně zjištěno nebylo), proti tomuto zásahu mu z důvodu porušení dobrých mravů zůstane ochrana odepřena. Toto porušení dobrých mravů shledávají oba soudy právě v tom, že stěžovatelem byly i po skončení smluvního vztahu vystavovány recepty (na tiskopise v záhlaví označeném logem vedlejší účastnice) s otiskem jeho razítka (k němuž je rukou dopsáno IČZ, které již není oprávněn používat) a tyto recepty jsou vedlejší účastnici nadále předkládány k proplacení, a to i při neexistenci smluvního vztahu mezi účastníky. Aplikace ust. §3 odst. 1 obč. zák. byla v tomto případě v souladu s ustálenou judikaturou obecných soudů i soudu Ústavního.
Odvolací i dovolací soud se dle názoru Ústavního soudu dostatečně vypořádaly s námitkami stěžovatele, jež se nyní opakují v ústavní stížnosti, a proto postačí na odůvodnění jejich rozhodnutí odkázat. Právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů. Okolnost, že se stěžovatel se závěry napadeného rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud tedy nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Stejný osud, k ústavní stížnosti akcesorický, pak sdílí i návrh stěžovatele na úhradu nákladů ze strany státu. Ústavní soud připomíná, že rozhodování o úhradě nákladů v řízení před Ústavním soudem je postupem výjimečným, zcela odlišným od praxe obecných soudů. Přiznání náhrady nákladů podle ust. §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je postupem přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zejména okolnosti případu a chování účastníků řízení a vedlejších účastníků. Přesto je zde zachován princip, dle nějž je možné uložit povinnost k náhradě nákladů některému z účastníků řízení nebo vedlejšímu účastníkovi. Uložit povinnost jinému subjektu, který
účastníkem řízení není, nebo České republice, jak navrhoval stěžovatel, však nelze. Ústavní soud tedy neshledal ani okolnosti odůvodňující takový postup, ani prostor pro jeho uplatnění, proto návrh na úhradu nákladů stěžovatele ze strany České republiky rovněž odmítl.
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2006
Vlasta Formánková v. r.
předseda senátu