ECLI:CZ:US:2006:4.US.545.05
sp. zn. IV. ÚS 545/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Š. L., zastoupené JUDr. Julií Xinopulosovou, advokátkou se sídlem Olomouc, Kateřinská 5, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 6 To 196/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 8. 2005, která splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 6 To 196/2005, s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Stěžovatelka krajskému soudu vytýká, že závěr o vině učinil soud v rozporu se zásadou in dubio pro reo, neboť v řízení neexistoval jediný hodnověrný důkaz, který by stěžovatelku usvědčoval. Podle názoru stěžovatelky, došlo v její trestní věci k situaci, kdy skutková zjištění obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s jeho rozhodnutím a provedené hodnocení důkazů se vymyká ustanovení §2 odst. 6 tř. řádu. Skutečnost, že bydlela společně s panem J. J., který byl rovněž odsouzen za stejný trestný čin jako stěžovatelka, ještě nemůže činit spolehlivý závěr o její vině.
Z podané ústavní stížnosti a připojených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 28. 2. 2005, č. j. 4 T 213/2004 - 515, uznána vinnou trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zákona a za to byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, když výkon trestu jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Současně jí byl uložen trest propadnutí věcí uvedených ve výrokové části tohoto rozsudku.
Proti rozsudku soudu I. stupně podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením napadeným ústavní stížností zamítl, neboť neshledal žádné zákonné důvody pro jakoukoliv změnu napadeného rozsudku.
K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 213/2004 a vyjádření účastníka řízení.
Krajský soud v Ostravě ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že z obsahu trestního spisu je zřejmé, že stěžovatelka zásadně od počátku trestního řízení popírala jakoukoliv trestnou činnost. Okresní soud v Bruntále proto vycházel z důkazů, které buď přímo nebo nepřímo trestnou činnost stěžovatelky prokazovaly. Své rozhodnutí pak opřel o výpovědi svědků J. K. a M. Ch., ze kterých vyplývá, že stěžovatelka společně s odsouzeným J. J. těmto osobám prodávala metamfetamin. Na základě těchto výpovědí a současně i na základě výpovědi spoluobžalovaného L. L. lze dospět k závěru, že tuto drogu také vyráběli. Z protokolu o vydání věcí patřících stěžovatelce vyplývá, že šlo o předměty určené k "vaření pervitinu". Přítomnost látek k výrobě drogy byla zjištěna chemickým rozborem, což potvrdil ve svém znaleckém posudku a ve výpovědi u hlavního líčení soudní znalec Ing. V. Podle názoru odvolacího soudu soud I. stupně vyhodnotil provedené důkazy způsobem konvenujícím §2 odst. 6 tr. řádu, stěžovatelka nebyla na svých právech daných jí Listinou a Ústavou poškozena a proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Vyjádření Krajského soudu v Ostravě bylo doručeno stěžovatelce k podání repliky. Stěžovatelka ve svém sdělení ze dne 9. 3. 2006 uvedla, že nepodala mimořádný opravný prostředek tj. dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, neboť její námitky nenaplňovaly žádný z taxativně vyjmenovaných důvodů v tr. řádu, na základě kterého lze tento mimořádný opravný prostředek podat. Současně opakovala důvody, pro které ústavní stížnost podala.
Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, resp. že nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatelky.
Ústavní soud se především zabýval základní stěžovatelčinou námitkou, a to hodnocením důkazů v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu. Stěžovatelka své námitky v tomto směru rozvedla polemikou s rozhodovacími důvody obecných soudů tak, jak vyplývá z průběhu odvolacího i nalézacího řízení, v nichž v podstatě stejnými tvrzeními usilovala o zprošťující výrok. Odvolací soud se předmětnými námitkami zabýval a ve svém rozhodnutí podrobně rozvedl, proč jim nepřisvědčil, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřel a vyložil, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Vzhledem k tomu, že s konkrétními námitkami týkajícími se hodnocení jednotlivých důkazů, a to zejména věrohodností výpovědí některých spoluobžalovaných a svědeckých výpovědí, se odvolací soud vyčerpávajícím způsobem vypořádal, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě.
Ústavní soud konstatuje, že jestliže soud I. stupně zjistil správně všechny relevantní okolnosti trestné činnosti stěžovatelky, k odbornému posouzení byli přibráni příslušní soudní znalci a soud na základě závěrů jejich znaleckých posudků, výpovědí svědků a spoluobžalovaných v řízení provedených dospěl k závěru, že v daném případě byla vina stěžovatelky prokázána a rozhodnutí odvolacího soudu je pak řádně, logickým, racionálně obhájitelným způsobem a v dostatečném rozsahu odůvodněno, není dán důvod ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž namítala, že v řízení nebylo respektováno procesní pravidlo in dubio pro reo, vyplývající ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny. Jak Ústavní soud obdobně judikoval v usnesení sp. zn. IV. ÚS 154/02 (Sb. n. u. ÚS Svazek č. 28 Usnesení č. 37), k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), dle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ve všech případech, zejména však tehdy, kdy je třeba vyhodnotit věrohodnost protichůdných výpovědí svědků či závěrů znaleckých posudků, je třeba důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, kterýžto požadavek vyplývá z ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu upravujícího požadavky kladené na odůvodnění rozsudku (viz dovětek "zejména pokud si vzájemně odporují"). V našem trestním řádu tedy není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladné výpovědi, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného, soud má však povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá.
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ačkoli článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky Pesti a Frodl versus Rakousko ze dne 18. 1. 2000, García Ruiz versus Španělsko ze dne 21. 1. 1999 apod.). Rovněž z principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., která znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů s tím, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem Krajského soudu v Ostravě došlo k porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti. Odvolací soud se zřetelem k tomu, že nemusí zcela podrobně reagovat na každý argument stěžovatelky, se s námitkami stěžovatelky řádně vypořádal, trestní zákon a trestní řád interpretoval a aplikoval ústavněprávně konformním způsobem a jeho postupu nelze z ústavního pohledu nic vytknout. Jestliže základními aspekty práva na spravedlivý proces je kontradiktornost a rovnost zbraní mezi stranami, a tyto aspekty byly v provedeném řízení dodrženy, Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelky o porušení jejich základních práv garantovaných uvedenými články Listiny a Ústavy.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu