ECLI:CZ:US:2006:4.US.550.06
sp. zn. IV. ÚS 550/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. listopadu 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. R., zastoupeného Mgr. MUDr. Jaroslavem Maršíkem, advokátem, AK se sídlem nám. Svobody 1, 415 01 Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 7. 2006, čj. 4 To 387/2006-1163, a usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 9. 5. 2006, čj. 1 T 165/2005-1113, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení práv jemu ústavně zaručených v čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, zamítajícího stížnost proti usnesení Okresního soudu v Teplicích, jímž byl stěžovatel (a další dva spoluobžalovaní) ponechán ve vazbě [výrok 1)] a zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby [výrok 2)].
Stěžovatel vytkl obecným soudům, že o jeho žádosti o propuštění z vazby rozhodly osmý pracovní den, ačkoliv o ní měly podle ustanovení §72 odst. 3 tr. řádu rozhodnout nejpozději do pěti pracovních dnů. S názorem krajského soudu, že lhůta podle ustanovení §72 odst. 3 tr. řádu je lhůtou pořádkovou, stěžovatel nesouhlasil; zmeškání této lhůty má dle jeho názoru stejný účinek, jako zmeškání lhůt stanovených v ustanovení §71 odst. 3 - 6 tr. řádu, takže nebylo-li ve stanovené lhůtě rozhodnuto, měl být okamžitě propuštěn z vazby na svobodu. Rozhodnutí soudu o ponechání stěžovatele ve vazbě podle ustanovení §71 odst. 4, 6 tr. řádu tak bylo z důvodu prodlení s rozhodnutím o žádosti o propuštění z vazby nezákonné, neboť soud rozhodoval o vazbě, ze které již měl být propuštěn. Kromě toho stěžovatel vytkl okresnímu soudu, že se dostatečně nevypořádal s otázkou, zda bylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v dané lhůtě skončit. Způsob, jakým se krajský soud vypořádal s jeho stížnostními námitkami, stěžovatel označil za nedostatečný a neodpovídající jejich obsahu.
Okresní soud v Teplicích ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 7. 9. 2006, podepsaném předsedou senátu 1 T, stěžovatelovým výtkám nepřisvědčil, neboť dle jeho názoru není lhůta uvedená v ustanovení §72 odst. 3 tr. řádu lhůtou propadnou. K věci samé uvedl, že jí věnoval dostatečnou pozornost a pokud její vyřízení trvalo déle, bylo to dáno objektivními skutečnostmi - změnou rozvrhu práce či opakovaným předkládáním spisu krajskému soudu k vyřízení stížností ostatních obžalovaných. Okresní soud poukázal na to, že v současné době se více než samotné rozhodovací činnosti musí soud věnovat opakovaným přezkoumáváním vazby či vyřizování účelově podávaných žádostí o propuštění z vazby v různé kombinaci ustanovení §73 či §73a tr. řádu a často balancuje mezi požadavkem přísného dodržování všech zaručených práv obviněných na straně jedné a zájmem společnosti na její ochraně před pachateli trestné činnosti na straně druhé. Stran projednávané věci však zdůraznil, že v průběhu řízení šetřil práva a svobody stěžovatele, ve všech případech, kdy rozhodoval o jeho ponechání ve vazbě či žádostech o propuštění z vazby, stěžovatele vyslechl a opakovaně se zabýval všemi rozhodnými skutečnosti, aby bylo dosaženo účelu trestního řízení. Má proto za to, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 31. 8. 2006, podepsaném předsedkyní senátu 4 To, odkázal na závěry rozvedené v jeho usnesení napadeném ústavní stížností.
Pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal od Okresního soudu v Teplicích relevantní část spisu sp. zn. 1 T 165/2005 (č.l. 401 - dopis stěžovatele, č.l. 707 a násl.- obžaloba, č.l. 739 a 741 - protokol a usnesení o propuštění z vazby na svobodu a převedení do výkonu trestu odnětí svobody, č.l. 747 - 748 - protokol, č.l. 750 - usnesení o ponechání ve vazbě, č.l. 840-842 - protokoly, č.l. 844 - usnesení o vzetí do vazby, č.l. 1039 - žádost stěžovatele, č.l. 1076 a násl. - rozsudek ze dne 25. 4. 2006, č.l. 1099 - žádost stěžovatele, č.l. 1109-1111 - protokoly, č.l. 1122-1123 - stížnost stěžovatele, č.l. 1125-1126 - stížnost stěžovatele, č.l. 1165 - 1166 - odvolání proti rozsudku, č.l. 1218 a násl. - žádost o propuštění z vazby s písemným slibem stěžovatele, č.l. 1251 - 1252 - protokoly, č.l. 1254 - usnesení ze dne 6. 6. 2006), ze které vyplynulo, že stěžovatel byl vzat do vazby rozhodnutím Okresního soudu v Teplicích ze dne 27. 5. 2005, čj. 30 Nt 141/2005-21, z důvodu v §67 písm. c) tr. řádu. Z vazby byl sice dne 20. září 2005 propuštěn, fakticky byl však převeden k výkonu trestu odnětí svobody, uloženého v mezidobí Obvodním soudem pro Prahu 5, a po jeho výkonu byl opětovně dne 3. 2. 2006 vzat do vazby ze stejného důvodu, ve které setrval až do skončení trestního řízení. Podle rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 25. 4. 2006, čj. 1 T 165/2005-1076, byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy krádeže podle ustanovení §247 odst. 1, odst. 3 tr. zákona spáchanými dílem sám, dílem ve spolupachatelství, a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zákona spáchaného ve spolupachatelství, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce čtyř let a povinnosti nahradit poškozeným způsobenou škodu. Ke dni rozhodnutí o ústavní stížnosti rozsudek dosud nenabyl právní moci (srov. úřední záznam Ústavního soudu č.l. 15).
Z vazebních usnesení napadených ústavní stížností vyplynulo, že obecné soudy rozhodly o ponechání stěžovatele ve vazbě ve lhůtě tří měsíců v souladu s ustanovením §71 odst. 4, 6 tr. řádu a při svém rozhodování přihlédly nejen k osobě stěžovatele, kterého označily za speciálního recidivistu na majetkovou trestnou činnost, ale i k existenci rozsudku, kterým bylo, byť v té době dosud nepravomocně, rozhodnuto o stěžovatelově vině a trestu. Stejným usnesením byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby, kdy toto rozhodnutí podle §72 odst. 3 tr. řádu bylo učiněno osmý pracovní den od podání žádosti.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavněprávní argumentace stěžovatele zahrnovala dva okruhy námitek. První z nich se týkala nedodržení, resp. překročení lhůty pěti pracovních dnů k rozhodnutí o žádosti o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu podle §72 odst. 3 tr. řádu, druhá byla zaměřena na nedostatečné odůvodnění rozhodovacích důvodů vztahujících se ke zpřísněným podmínkám při ponechání stěžovatele ve vazbě.
Námitce první přiznal Ústavní soud jistou míru relevance. Okresní soud byl zavázán zákonným příkazem rozhodnout o žádosti stěžovatele neodkladně, nejpozději však v pevně stanoveném limitu pěti pracovních dnů. Ohledně charakteru této lhůty se soudní judikatura i doktrína přiklánějí k názoru, že se jedná o lhůtu pořádkovou (srov. např. Šámal P., Král V., Baxa J., Púry F.: Trestní řád, Komentář, I. díl, 4. vydání, Praha, C. H. Beck 2002, str. 426) a není-li dodržena, nemá tato skutečnost sama o sobě za následek propuštění obviněného z vazby. K tomuto názoru se přiklání i Ústavní soud. S ohledem na povahu základního práva na osobní svobodu stěžovatele však zároveň zdůrazňuje (rovněž ve shodě s citovanou literaturou), že nejde o ustanovení, které by soud nebyl povinen respektovat. Zákonný příkaz vymezuje mantinely, v jejichž intencích by se měla činnost soudu pohybovat, a stanovená lhůta by tedy měla být co do své délky, v níž má dojít k rozhodnutí o žádosti obžalovaného o propuštění z vazby, řádně dodržena.
Ústavní soud, vycházeje ze shora rozvedené úvahy, při posouzení stěžovatelovy věci dospěl k závěru, že povaha, intenzita a rozsah porušení předmětné procesní normy (s přihlédnutím k současně řádně vydanému rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě, jak vyloženo dále) nebyly způsobilé posunout posuzovanou věc do ústavněprávní roviny. S ohledem na jurisdikci Ústavního soudu (čl. 83 Ústavy ČR) je třeba v této souvislosti zdůraznit obecně platný závěr, dle něhož, má-li být nezákonnost chápána jako neústavnost, čili "nezákonnost" v rovině ústavního práva, musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je alespoň ohrožovat, k čemuž v projednávané věci, posuzováno z naznačených hledisek, nedošlo.
Stran odůvodnění rozhodnutí učiněných podle ustanovení §72 odst. 6 ve spojení s odst. 4, tr. řádu, stěžovatel vytkl obecným soudům, že se nezabývaly otázkou naplnění zpřísněných podmínek, které při rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě přistupují k obecným důvodům vazby dle §67 tr. ř.; tedy že ani v prodloužené lhůtě nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných vážných důvodů trestní stíhání skončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že ve vazebních rozhodnutích je potřeba zhodnotit všechny okolnosti svědčící V projednávané věci má Ústavní soud za to, že obecné soudy při rozhodování o ponechání stěžovatele ve vazbě požadavku na řádné a věci přiměřené odůvodnění dostály. U stěžovatele šlo o vazbu předstižnou podle §67 písm. c) tr. řádu, jejíž předpoklady byly u stěžovatele shledány při jeho vzetí do vazby jak v květnu 2005, tak i v únoru 2006. Jde o takový vazební důvod, který, pokud jsou splněny jeho subsumpční podmínky a nedojde-li k jejich pominutí, zpravidla trvá po celou dobu trestního stíhání. Tak tomu bylo i u stěžovatele, který bezprostředně po předchozím podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody (v lednu 2005) začal společně se spoluobžalovanými opětovně páchat majetkovou trestnou činnost, kterou si zaopatřoval prostředky k obživě (převážně krádežemi motorových vozidel), ve které pokračoval i poté, co mu byla postupně sdělována obvinění pro další trestnou činnost. Okresní soud vzal v úvahu, že jde o speciálního recidivistu na majetkovou trestnou činnost a že k přerušení řetězce páchané trestné činnosti, kterou stěžovatel vesměs doznal, došlo až uvalením vazby. Co se týče posouzení možnosti ponechat stěžovatele ve vazbě i za zpřísněných podmínek (§71 odst. 4 věta druhá tr. řádu), z napadených usnesení vyplynulo, že je obecné soudy fakticky pojednaly, neboť přihlédly ke všem okolnostem případu, konkrétně dané fázi trestního řízení, kdy ve věci samé byl vydán odsuzující, byť dosud nepravomocný, rozsudek, a zvažovaly, zda je ospravedlnitelná potřeba veřejného zájmu na omezení osobní svobody stěžovatele a zda veřejný zájem převažuje nad principem respektování jeho osobní svobody. Podle Ústavního soudu jde o rozhodnutí, která byla v dané věci učiněna způsobem, jenž libovůli obecných soudů nenasvědčuje. pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, neboť vazba představuje výjimečné opatření týkající se omezení osobní svobody a má být uložena pouze tehdy, neexistuje-li jiná eventualita jak omezit konkrétní obavu, pro kterou může být nařízena. Povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jimž je omezena osobní svoboda, je s ohledem na ústavně právní zákaz libovůle (čl. 2 odst. 2 Listiny) zásahem nejen do práva na spravedlivý proces, ale i do práva jednotlivce nebýt omezován na svobodě jinak než z důvodů, které stanoví zákon.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2006
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu