ECLI:CZ:US:2006:4.US.567.05.1
sp. zn. IV. ÚS 567/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. L. V., zastoupeného Mgr. Ing. Josefem Chlubnou, advokátem se sídlem Havlíčkův Brod, B. Kobzinové 3120, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2005, sp. zn. 7 Tdo 271/2005 a jinému zásahu orgánu veřejné moci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 8. 2005, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2005, sp. zn. 7 Tdo 271/2005 s tím, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel rovněž namítal, že k porušení jeho základních práv došlo i postupem vyšetřovatele Okresního úřadu vyšetřování Policie České republiky ve Žďáře nad Sázavou dne 29. 5. 2001 (sp. zn. ČVS: OVZR 329/2001) a dne 26. 7. 2001 (sp. zn. ČVS: OVZR-320/2001) a postupem Okresního státního zastupitelství ve Žďáře nad Sázavou pod č. j. Zt 1111/2001. Namítanými tzv. jinými zásahy orgánu veřejné moci došlo podle názoru stěžovatele k porušení jeho ústavně zaručených základních práv na právní pomoc a obhajobu podle čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny a podle čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně stěžovatel namítal porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které jednak spatřuje v tom, že policejní rada kpt. Pohunek přeložil Okresnímu státnímu zastupitelství ve Žďáře nad Sázavou návrh na přerušení řízení podle §173 odst. 1 písm. a) tr. řádu a toto okresní státní zastupitelství tento návrh akceptovalo a trestní stíhání přerušilo, dále v tom, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně JUDr. Skřivanová po podání obžaloby neučinila ve věci po více než jeden rok žádný úkon. Další námitky stěžovatele směřovaly k průběhu odvolacího řízení, neboť podle jeho názoru při hlavním líčení u Krajského soudu v Brně dne 8. 7. 2004 rozhodovala soudkyně JUDr. Hudcová, která byla na základě návrhu stěžovatele vyloučena z projednávání a řízení v trestní věci podle ustanovení §30 a §31 tr. řádu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zrekapituloval průběh předchozího trestního řízení a odkázal na řadu judikátů Ústavního soudu, na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva i judikaturu Nejvyššího soudu. Stěžovatel Nejvyššímu soudu zejména vytýká, že odůvodnění jeho rozhodnutí působí jako účelové a je přesvědčen o tom, že dovolací soud rozhodl, aniž měl zájem na věci a nebyla ani vůle se věcí zabývat.
Z podané ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 3. 12. 2003, sp. zn. 3 T 111/2002, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon bylo podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou na dva roky. Stěžovateli byla také uložena povinnost zaplatit poškozenému Ing. J. Š. částku 295.000,- Kč. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou posoudil jako trestný čin skutek, který podle jeho zjištění spočíval v tom, že stěžovatel od listopadu 2000 do 28. 3. 2001 pod záminkou společného podnikání vylákal od poškozeného postupně částku 295.000,- Kč. Odvolání stěžovatele proti rozhodnutí soudu I. stupně bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 7. 2004, sp. zn. 9 To 181/2004, podle §256 tr. řádu zamítnuto. Stěžovatel ve věci podal rovněž dovolání, které Nejvyšší soud rozhodnutím napadeným ústavní stížnosti shledal jako zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Ústavní soud je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá ve výtkách adresovaných jak Nejvyššímu soudu, pokud se týká jeho rozhodnutí o dovolání, tak i výtkách adresovaných orgánům činným v trestním řízení vůči jejich (stěžovatelem tvrzeným) procesním pochybením v průběhu trestního řízení. Ústavní soud si proto vyžádal trestní spis Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou sp. zn. 3 T 111/2002.
Ústavní soud z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu zjistil, že Nejvyšší soud se námitkami stěžovatele uvedenými v dovolání zabýval a podrobně rozvedl, proč jim nepřisvědčil. Ústavní soud neshledal, že by postupem Nejvyššího soudu došlo k porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti, když trestní řád interpretoval a aplikoval ústavněprávně konformním způsobem a jeho postupu nelze z ústavního pohledu nic vytknout. Argumentace Nejvyššího soudu je logická a přesvědčivá, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolné, což by zakládalo důvod k tomu, aby Ústavní soud zasáhl.
K námitce stěžovatele směřující k průběhu odvolacího řízení, kdy podle jeho tvrzení při hlavním líčení u Krajského soudu v Brně dne 8. 7. 2004 rozhodovala soudkyně JUDr. Hudcová, která byla na základě návrhu stěžovatele vyloučena z projednávání, Ústavní soud konstatuje, že touto námitkou se Nejvyšší soud podrobně zabýval a na straně 6 svého rozhodnutí vyložil, proč ji nepovažoval za důvodnou.
Pokud Nejvyšší soud v daném případě respektoval příslušná procesní ustanovení trestního řádu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svého rozhodnutí, a jestliže základními aspekty práva na spravedlivý proces jsou kontradiktornost a rovnost zbraní mezi stranami, a tyto aspekty byly v provedeném řízení dodrženy, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry, které Nejvyšší soud vyvodil, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Ústavou a Listinou chráněného základního práva. Ústavní soud za této situace nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv garantovaných uvedenými články Listiny, Úmluvy a Ústavy a dospěl k závěru, že ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"). Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999 apod.). Podle již ustálené judikatury Evropského soudu, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu (viz Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994, Higginsová a další proti Francii, 1998). Zásada rovnosti zbraní vyžaduje, aby byla každé straně poskytnuta možnost předložit její argumenty v podmínkách, které ji nestaví do nevýhodné situace ve srovnání s protistranou (viz Coeme a další proti Belgii, 2004). I když čl. 6 odst. 1 Úmluvy soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (viz Helle proti Finsku, 1977).
Pokud stěžovatel namítal porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, Ústavní soud v tomto směru především konstatuje, tak jak uvedl již ve svých dřívějších rozhodnutích (např. pod sp. zn. IV. ÚS 88/2000), že "Listina v čl. 38 odst. 2 stanoví každému právo na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů, tedy v přiměřené lhůtě a při posuzování případného porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů a Ústavní soud postupuje v každé věci případ od případu samostatně a zvažuje, zda s ohledem na okolnosti případu se jedná o průtahy neodůvodněné, či nikoliv. Toto posouzení však může vycházet pouze ze skutečného průběhu řízení a jednotlivých úkonů učiněných obecnými soudy. Rovněž judikatura Evropského soudu pro lidská práva vychází z toho, že přiměřenost délky řízení musí být stanovena podle okolností případu, s přihlédnutím k následujícím kritériím: složitost případu, jednání stěžovatele a orgánů projednávajících případ" (např. rozsudek ve věci Zimmermann v. Steiner, 1983, A-66). Po seznámení se s obsahem spisového materiálu Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou sp. zn. 3 T 111/2002 Ústavní soud shledal, že samotná délka trestního řízení od zahájení trestního stíhání dne 29. 5. 2001 (č. listu 2) do rozhodnutí o odvolání Krajským soudem v Brně dne 8. 7. 2004, resp. do vydání usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání dne 22. 5. 2005, nebyla ze strany orgánů činných v trestním řízení nepřiměřeně prodlužována. Ze spisového materiálu pak plyne, že Krajský soud v Brně se vícekrát bezúspěšně pokoušel doručit stěžovateli obsílky (č. listu 338, 340). Stěžovatel rovněž uplatnil opakovaně v průběhu řízení mnohokrát své právo, a to namítáním procesních pochybení, vznesením žádostí o zrušení či ustanovení advokáta, jakož i vznesením námitek podjatosti soudců obou obecných soudů (č. listu 10, 16, 29, 196, 316, 330 a 341). Vzhledem ke všemu, co bylo uvedeno, Ústavní soud nemohl než konstatovat, že jsou to i okolnosti, spočívající na straně stěžovatele, které přispěly k délce řízení, která se navíc Ústavnímu soudu, vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem, nejeví jako nepřiměřená. Proto i tato námitka stěžovatele byla posouzena jako zjevně neopodstatněná.
V části ústavní stížnosti směřující proti tzv. jinému zásahu, ke kterému mělo dojít postupem vyšetřovatele Okresního úřadu vyšetřování Policie České republiky ve Žďáře nad Sázavou dne 29. 5. 2001, sp. zn. ČVS: OVZR 329/2001, tj. sdělením obvinění a dne 26. 7. 2001, sp. zn. ČVS: OVZR-329/2001, tj. podáním stížnosti stěžovatele proti vznesení obvinění, dále postupem Okresního státního zastupitelství ve Žďáře nad Sázavou ve věci přezkoumání postupu vyšetřovatele Policie České republiky podle §167 trestního řádu vedené pod sp. zn. Zt 1111/2001. Ústavní soud konstatuje, že jak vyplývá ze spisu Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou sp. zn. 3 T 111/2002, orgány činné v trestním řízení se vznesenými námitkami stěžovatele v průběhu celého trestního řízení podrobně zabývaly a v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu o nich i náležitě rozhodly. Ústavní soud proto považuje vznesené námitky proti jinému zásahu orgánu veřejné moci rovněž za zjevně neopodstatněné.
K odkazům stěžovatele na soudní judikaturu ve vztahu k jeho trestní věci Ústavní soud má z to, že rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, učiněná v trestním řízení vedeném proti stěžovateli, ani napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, v rozporu s citovanou judikaturou nejsou.
Z důvodu zde uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu