ECLI:CZ:US:2006:4.US.567.06
sp. zn. IV. ÚS 567/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 3. října 2006 v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele TECHO a. s., IČ 49240056, Praha 10, U Továren 770/1b, zastoupeného JUDr. Janem Šťovíčkem, advokátem se sídlem 120 00 Praha 2, Vinohradská 37, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 7. 2006 sp. zn. 21 Cdo 2258/2005, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2005 sp. zn. 23 Co 88/2005 a Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 10. 2004 sp. zn. 10 C 756/2004, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí, jimiž nebylo vyhověno dovolání proti rozsudku soudu II. stupně a jeho žalobě o částku 257.276,- Kč s příslušenstvím. Uvedl, že se této domáhal proti žalovanému jako svému bývalému zaměstnanci, se kterým uzavřel pracovní smlouvu a spolu se jmenovacím dekretem také smlouvu, z níž žalovanému vznikl závazek nevykonávat po ukončení pracovního poměru po dobu 1 roku pro jiného zaměstnavatele nebo na vlastní účet činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zaměstnavatele, a pro případ porušení tohoto závazku byla mezi účastníky sjednána smluvní pokuta ve výši čtyřnásobku průměrného měsíčního výdělku. Soud I. stupně žalobu zamítl, odvolací soud jeho rozsudek potvrdil mj. s tím, že výše označené ujednání o tzv. konkurenční doložce je třeba chápat jako vzájemný závazek, při němž si bývalí účastníci pracovního poměru poskytují hospodářský prospěch navzájem, jsou si navzájem dlužníky a věřiteli, takto vzájemně vyváženému závazku může být jako sankce a speciální zajišťovací prostředek sjednána smluvní pokuta, která musí být přiměřená, jinak je konkurenční doložka neplatná - a neplatnou ji soud I. stupně uznal. Proti výroku Krajského soudu v Praze podal navrhovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl. S rozhodnutími soudů nesouhlasí a cítí se jimi dotčen v právech zakotvených v čl. 1 věta druhá, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, když takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku [§72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadených rozhodnutí soudů zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, shledán nebyl. Nejvyšší soud v odůvodnění svého opodstatněného výroku v usnesení, jímž odmítl dovolání stěžovatele, když dospěl k závěru, že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, vyčerpávajícím způsobem vyložil, proč stěžovatelem uplatněné dovolací důvody ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu neshledal - odvolací soud při právním posouzení věci vycházel z ustálené judikatury soudů (vč. judikatury Nejvyššího soudu), rozhodoval v souladu s hmotným právem, a proto v dovolání napadeném rozhodnutí ve věci samé již nezjistil po právní stránce zásadní význam. Je třeba dodat, že v odůvodnění usnesení se Nejvyšší soud za použití své judikatury i judikatury Ústavního soudu vypořádal s námitkami žalobce, v nichž brojil proti výkladu a aplikaci §29 odst. 2 zák. práce, vztahujícímu se k tzv. dohodě o konkurenční doložce, a poněvadž v ústavní stížnosti proti rozsudku soudu I. i II. stupně stejné námitky vznesl, pak lze v dalším zcela na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu odkázat.
Pro výše uvedené byl návrh shledán zjevně neopodstatněným a dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2006