ECLI:CZ:US:2006:4.US.573.05
sp. zn. IV. ÚS 573/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. A. M. a 2. S. M., obou zastoupených Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Olomouc, Na Střelnici 39, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 1 Ads 19/2003-242, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 8. 2005, která po odstranění vad stěžovali splňovala náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon "o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označeného rozsudku s tím, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovnost účastníků a na ústní a veřejné jednání podle čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé napadli rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 1 Ads 19/2003-242, kterým byly zamítnuty kasační stížnosti obou stěžovatelů totožného obsahu proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2000, č. j. 43 Ca 144/96-155. Předmětem řízení byl přezkum rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 18. 10. 1996, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatelky č. 1 o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména namítali, že v řízení vedeném u Nejvyššího správního soudu nebylo nařízeno k projednání věci ústní jednání a ani rozsudek napadený ústavní stížností nebyl vyhlášen veřejně. Současně stěžovatelé uvedli, že kasační stížnost poukazovala zejména na porušení práv stěžovatelů podle čl. 38 odst. 1 Listiny, když jejich věc projednávali i Krajského soudu v Ostravě dva různí soudci ve dvou různých řízeních a porušení čl. 30 odst. 1 a 3 Listiny, podle kterého má každý občan právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci.
K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spisy vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 1 Ads 19/2003 a u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 43 Ca 144/96.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí spolu s připojenými spisy Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé v podané ústavní stížnosti jednak opakují námitky uplatněné v kasační stížnosti, dále namítají procesní pochybení Nejvyššího správního soudu pokud se týká jejich práva na veřejné projednání věci a veřejné vyhlášení rozhodnutí. Jak vyplývá z rozsudku napadeného ústavní stížností, Nejvyšší správní soud se vznesenými námitkami stěžovatelů podrobně zabýval, když v odůvodnění napadeného rozsudku rozvedl, proč jim nepřisvědčil i vyložil, jakými úvahami se řídil. Vzhledem k tomu nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ústavní soud z předložených soudních spisů nezjistil, že by stěžovatelům bylo v řízení před obecnými soudy jakýmkoliv způsobem bráněno v uplatňování jejich procesních práv. Pokud jde o aplikaci a interpretaci ustanovení jednotlivých odstavců §109 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "soudní řád správní"), neshledal Ústavní soud jejich porušení. Podle odst. 1 citovaného ustanovení o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání. Považuje-li to za vhodné nebo provádí-li dokazování, nařídí k projednání kasační stížnosti jednání. Jestliže Nejvyšší správní soud nepovažoval za vhodné jednání nařizovat a ani neprováděl další dokazování, nemohlo dojít k porušení namítaných ústavně zaručených práv stěžovatelů. Ústavní soud je toho názoru, že soudní řízení bylo provedeno v souladu s vnitrostátním právem a zaručovalo dodržování práv chráněných Listinou i Ústavou.
Čl. 38 odst. 2 Listiny stanoví, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Rovněž podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), každý má právo, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně. Jak vyplývá z vedených ustanovení, důležitou zásadou spravedlivého procesu je veřejnost řízení a vynesení rozsudku. Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku (dále jen "Evropský soud"), se těmito zásadami zabýval v řadě svých rozhodnutích. Ve věci Riela a další proti Itálii (nepublikované rozhodnutí) řešil údajné porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy v důsledku neveřejného řízení před kasačním soudem a judikoval, že vzhledem k roli, jakou kasační soud hrál v řízení, kdy posuzoval pouze právní otázky a s ohledem na soudní řízení v jeho celku, absence veřejného řízení před touto soudní instancí nezakládala porušení citovaného článku Úmluvy, když stěžovatelé mohli prostřednictvím svých právních zástupců předložit své argumenty dřív, než kasační soud začal ve věci jednat. Ve věci Brualla Gómez de la Torre, 1997 (viz ASPI MP952) proti Španělsku pak Evropský soud judikoval, že způsob, jakým se čl. 6 odst. 1 Úmluvy aplikuje, závisí na konkrétních okolnostech případu. Je přitom nutno vzít v úvahu celé řízení na vnitrostátní úrovni a roli, jakou v něm hrála kasační jurisdikce. Pokud se týká zásady veřejného vynesení rozsudku Evropský soud pokládá i jiné způsoby zveřejnění za slučitelné s ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Forma zveřejnění stanovená vnitrostátním právem je v zásadě vždy posuzována ve světle zvláštních rysů konkrétního řízení v jeho celku, s ohledem na předmět a cíl citovaného článku. Z judikatury Evropského soudu nevyplývá, že veřejné vyhlášení rozsudku je požadováno ve všech instancích a požadavek veřejného vyhlášení rozsudku systematicky nevyžaduje jejich přečtení v soudní síni (viz rozhodnutí ve věci Ermst a další proti Belgii, 2003, ASPI MP952).
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelé dovolávají v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozhodnutí Evropského soudu A. B. proti Slovensku ze dne 4. 3. 2003, ASPI MP952) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Tyto principy nebyly v posuzovaném případě porušeny. Stěžovatelům byl zaručen přístup k soudu a nebylo jim jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájili. Ústavní soud proto nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelů o porušení jejich v ústavní stížnosti tvrzených základních práv.
Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu