ECLI:CZ:US:2006:4.US.593.05.1
sp. zn. IV. ÚS 593/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele J. K., právně zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, 28. října 5, Opava, proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 25 Co 392/2004-422, ze dne 24.5.2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 5.9.2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), který byl dále na základě výzvy k odstranění vad podání doplněn dne 2.1.2006. Jeho prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 25 Co 392/2004-422, ze dne 24.5.2005, jímž byl změněn předchozí rozsudek soudu prvního stupně tak, že byl zakázán styk nezletilé Silvie (jedná se o pseudonym) s otcem, tedy se stěžovatelem.
Výše uvedeným rozhodnutím mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatele, jež jsou mu garantována čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 10 odst. 2 Listiny, čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje po odstranění vad podání veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel - stručně shrnuto - vede polemiku s rozhodovacími důvody, které vedly soud druhého stupně k vydání shora uvedeného rozhodnutí, a uvádí své mnohdy subjektivní výhrady proti zákazu styku nezletilé s ním. Stěžovatel odvolacímu soudu především vytýká, že opřel odůvodnění svého rozhodnutí o názor nezletilé dcery a jeho výklad provedený některými ze znalců. Má za to, že není povinností soudů či jiných orgánů řídit se za každých okolností tímto názorem, zvláště v případě, kdy tento byl ovlivněn mnohaletým jednostranným působením matky bez možnosti přístupu k objektivním informacím o vzájemných rodinných vztazích.
Stěžovatel dále konstatuje, že odvolací soud při úpravě styku sice odkázal na zájmy jeho nezletilé dcery, avšak tyto zájmy blíže nespecifikoval, pouze odkázal na některá ustanovení Úmluvy o právech dítěte, přičemž správný výklad tohoto pojmu podle stěžovatelova názoru lze nalézt i v jiných, neuváděných ustanoveních citované Úmluvy a dalších pramenech jako je např. Listina a zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"). V následujících odstavcích ústavní stížnosti pak stěžovatel cituje jednotlivá ustanovení zmíněných pramenů a některá rozhodnutí Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, ze kterých má vyplynout opodstatněnost ústavní stížnosti, tedy toho, že došlo ze strany odvolacího soudu k porušení jeho základních práv a svobod. Na závěr se stěžovatel na základě výše uvedených skutečností domáhá zrušení napadeného rozhodnutí.
Z předmětné ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel formálně navrhl zrušit všechny výroky napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, ovšem z obsahu ústavní stížnosti je patrno, že za protiústavní považuje jen výrok v odstavci třetím a s ním spojený výrok v odstavci čtvrtém, pročež se Ústavní soud jen těmito výroky zabýval.
III.
Přípisem ze dne 6.9.2006 se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení, Městský soud v Praze, který zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 24.5.2005, č.j. 25 Co 392/2004-422, a vyjádřil přesvědčení, že tímto rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření k ústavní stížnosti neobsahovalo žádné nové tvrzení, způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebylo toto zasláno stěžovateli k replice.
IV.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti i rozhodnutí odvolacího soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda rozhodnutím nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení ve výsledku pokládat za spravedlivé.
O nepřípustné jednání soudu z hlediska ústavněprávního by mohlo jít až v případě, kdy by neodůvodněně vybočil ze zákonných standardů dokazování, nebo jestliže by hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry byly výrazem zjevného faktického omylu či vnitřního rozporu logického. Nesoulad s požadavky ústavnosti je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění soud řádně, srozumitelně a přesvědčivě v rozhodnutí nezdůvodní. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je pak protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů výkladu, jež jsou v soudní praxi respektovány, tedy když se jedná o interpretační libovůli.
Nic takového v dané věci dovodit nelze, a to ani v rovině skutkové ani právní. Soudy přijaté skutkové závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a není důvod k pochybnostem o tom, že tyto důkazy tvořily dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci. Rozhodnutí soudu o tom, zda umožnění styku otce se svým nezletilým dítětem, resp. konkrétní úprava tohoto styku, je či není v zájmu nezletilého, je odvislé od hodnocení konkrétní situace soudem na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností. Je proto nezbytné získat dostatek podkladů a poznatků, které při rozhodování obecným soudům umožní poznat zájem dítěte, který podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, a tímto také dosáhnout spravedlivé rovnováhy mezi zájmy dítěte na straně jedné a právy rodičů na straně druhé ve smyslu čl. 3 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte. Tento předpoklad obecné soudy v projednávané věci naplnily, když již soud prvního stupně provedl obsáhlé a podrobné dokazování, přičemž odvolací soud s ohledem na časový odstup toto dokazování ještě doplnil za účelem zjištění, zda nedošlo ke změně poměrů u účastníků, zejména ke změně vztahů mezi nezletilou a stěžovatelem. Odvolací soud pak zhodnotil provedené důkazy v souladu s ust. §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), a své rozhodnutí ve věci náležitě odůvodnil.
Nemá rozumnou oporu ani názor, že by v právním posouzení věci mohl být zahrnut prvek libovůle, resp. že výkladem rozhodného hmotného práva mohlo být porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Právní názory, které soud uplatnil, za svévolné pokládat nelze. Konkrétně se jedná o výklad pramene, jež užívá tzv. relativně neurčitého pojmu, jímž je "zájem dítěte", kdy o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že podaný právní výklad představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, resp. vybočuje ze všeobecně uznávaných významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem. Takový stav v dané věci však zjevně nenastal, ač se stěžovatel snažil Ústavní soud přesvědčit o opaku svým výkladem vybraných ustanovení Úmluvy o právech dítěte, Listiny či zákona o rodině.
Pokud jde o otázku práva na svobodné vyslovení názoru ze strany nezletilého dítěte, je toto jeho nepopiratelným právem umožňujícím, byť jen do určité míry, vyrovnat nerovné postavení např. ve vztahu k jeho rodičům, případně koliznímu opatrovníkovi. Přesto konečné posouzení zájmů nezletilého přísluší dospělým, resp. v projednávané věci obecným soudům, které musí korigovat představy i názory nezletilého o tom, co je pro něj v konkrétní věci vhodné a co nikoli. Obecné soudy ve smyslu ustanovení §100 odst. 3 občanského soudního řádu tedy vyslechnou nezletilého, ale k jeho názoru přihlíží právě s ohledem na věk, rozumovou a citovou vyspělost nezletilého. Tak se ostatně stalo i v případě nezletilé Silvie, kdy sice soud věnoval patřičnou pozornost a opřel odůvodnění svého rozhodnutí o její názor, zároveň však soud, vědom si výjimečnosti a závažnosti navrhovaného zásahu do rodičovských práv, nadřazený zájem dítěte hodnotil v souladu s ostatními ve věci provedenými důkazy, zejména pak s posudky znalců, jakož i s doporučením kolizní opatrovnice. Ze znaleckých posudků vyplynulo, že v současné době nejsou, vzhledem k negativnímu postoji ze strany nezletilé, dány podmínky ke stanovení styku s otcem a jeho další vynucování pouze soudní cestou by bylo zcela kontraproduktivní, naopak jistý "odstup" a urovnání vzájemných rodinných vztahů by k obnovení vztahu nezletilé k otci prospělo více.
Právo přijmout takové rozhodnutí, kterým je zakázán styk nezletilého dítěte s otcem, přísluší obecnému soudu. Ústavní soud je oprávněn posuzovat pouze to, zda zde byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv účastníků řízení. V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že odvolací soud postupoval v rámci daném příslušnými procesními předpisy, neboť vzal v úvahu především zájem nezletilé. Aplikoval běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustil se svévolného jednání a mezi jeho skutkovým zjištěním a právními závěry, jež vyvodil, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
Z takto rozvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by v dané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost proto odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu