ECLI:CZ:US:2006:4.US.593.06.1
sp. zn. IV. ÚS 593/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele J. F., zastoupeného JUDr. Evou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Trojická 20, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2005, č. j. 19 Co 152/2005-31, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 7. 2006, č. j. 22 Cdo 11/2006-44, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 12. 9. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 25. 5. 2005, č. j. 19 Co 152/2005-31, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 1. 2005, č. j. 17 C 76/2004-16, tak, že se zamítá žaloba, kterou se stěžovatel domáhal určení, že jeho matka V. R. byla ke dni své smrti výlučnou vlastnicí rodinného domu č. p. 559 na stavební parcele 2949, zast. plocha a nádvoří o výměře 242 m2 a stav. parc. č. 2949 a parc č. 2950 - zahrada o výměře 315 m2, vše v katastrálním území Strašnice, obec Praha, které jsou zapsány na LV č. 1748 pro kat. území Strašnice, obec Praha u kat. úřadu pro hl. město Prahu, kat. pracoviště Praha. Stěžovatel se rovněž domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2006, č. j. 22 Cdo 11/2006-44, jímž bylo jeho dovolání jako nedůvodné zamítnuto.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že odvolací ani dovolací soud nevzal v potaz platnou judikaturu, z níž vyplývá, že vznik práva je možno opírat nejen o existující právní titul, ale i o právní titul domnělý, přičemž v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 2698/2004 a 22 Cdo 984/2006. Stěžovatel popsal konkrétní okolnosti případu, z nichž dovozoval, že paní R. byla v dobré víře v existenci svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem jako celku a měla k nim tedy nabýt vlastnické právo vydržením. Za dobrou víru přitom stěžovatel považoval přesvědčení paní R., že nejednala bezprávně, když si nemovitosti přisvojila. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že rozhodnutí městského i Nejvyššího soudu jsou v rozporu s obecnými hmotněprávními předpisy, s Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušují taktéž princip právní jistoty, který spočívá zejména v určité předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Ve vydání napadených rozhodnutí tak stěžovatel spatřoval porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky, proto navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2005, č. j. 19 Co 152/2005-31, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2006, č. j. 22 Cdo 11/2006-44, zrušil.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Podstatu ústavní stížnosti tvořila polemika stěžovatele se závěry městského a Nejvyššího soudu o tom, zda byla v daném případě naplněna jedna ze základních podmínek nutných pro vznik vlastnického práva vydržením - oprávněnost držby. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že dobrá víra držitele se musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za následek nabytí věci nebo práva, které je předmětem držby, tedy i k existenci platné smlouvy o převodu nemovitosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, usnesení č. 35, str. 545 a násl). Při posuzování otázky, zda byl držitel "se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří", je třeba vycházet z toho, zda při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl anebo mohl mít pochybnosti, že mu věc nebo právo patří. Držitel není "vzhledem ke všem okolnostem" v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. V projednávané věci došly obecné soudy k závěru, že si paní R., s ohledem na dopis od JUDr. P., musela být vědoma, že dle tehdy platné právní úpravy je k převodu vlastnictví k nemovitosti nezbytné uzavřít písemnou smlouvu a tuto zaregistrovat na státním notářství, v řízení před obecnými soudy však nebylo prokázáno, že by tak učinila. Za těchto okolností se Ústavní soud ztotožňuje s názorem obecných soudů, že nebylo možno považovat její držbu za oprávněnou, a to pro nedostatek dobré víry. Je sice pravdou, že za určitých okolností může držiteli vzniknout vlastnické právo na základě tzv. domnělého právního titulu (titulus putativus), nicméně to platí pouze za podmínek výše uvedených, které, jak zřejmo, nebyly v projednávané věci splněny.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu