ECLI:CZ:US:2006:4.US.594.05
sp. zn. IV. ÚS 594/05
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Mgr. K. H., advokáta, právně zastoupeného Mgr. Alenou Doktorovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Senovážné náměstí 23, proti usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. června 2005, sp. zn. 5 To 723/2004; 5 To 724/2004 a 5 To 725/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující všechny formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na rovnost všech lidí v právech podle čl. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na výkon státní moci jen v případech a v mezích stanovených zákonem (čl. 2 odst. 2 Listiny), a zaručení základních práv všem bez rozdílu podle čl. 3 odst. 1 Listiny. rovněž mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Shora označenými usneseními Krajského soudu v Ústí nad Labem byly zamítnuty stížnosti stěžovatele, coby obhájce mladistvých v trestním řízení, směřující do usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 23. září 2004, sp. zn. 5 T 117/2002.
Třemi po sobě jdoucími usneseními soudu prvého stupně bylo rozhodnuto o odměně a náhradě hotových výdajů za obhajobu třech mladistvých v jejich trestní věci. Ve vztahu ke každému z nich byla stěžovateli přiznána částka ve výši 6.870,- Kč a co částky ve výši 1.792,- Kč byly jeho návrhy zamítnuty.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že byl k obhajobě ustanoven opatřeními Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21. května 2001, a to z důvodu uvedeného v ustanovení §36 odst. 1 písm. c) trestního řádu. V době vydání tohoto opatření měl sídlo v obvodu Okresního soudu v Litoměřicích, na adrese L. S účinností od 1. září 2001 však přestěhoval sídlo své advokátní kanceláře na adresu P. a v původním sídle zřídil pobočku své advokátní kanceláře. Dále vykonával řádně úkony obhájce, a po skončení trestní věci podal řádné vyúčtování spolu s návrhem na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů v celkové výši 8.662,- Kč za zastupování každého z mladistvých. Soud mu však shora popsanými rozhodnutími přiznal jen část náhrad a část zamítl. Okresní soud tak stěžovateli nepřiznal cestovné ze sídla jeho kanceláře do místa úkonu a zpět a k tomu příslušné náhrady z promeškaný čas. Soud odůvodnil toto rozhodnutí neúčelností nákladů, když poukázal na existenci pobočky v obvodu procesního soudu.
Podle stěžovatele se soud s jeho námitkami věcně nevypořádal a v napadených usneseních odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně. Tím krajský soud při svém rozhodování postupoval v rozporu se zákonem, konkrétně s ustanovení §22 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii"). Poukázal přitom na ustanovení §13 a 14 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii i na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 TZn 10/95. Z uvedených důvodů navrhl, aby napadená rozhodnutí Ústavní soud zrušil.
K podané ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení prostřednictvím předsedkyně senátu. Ta uvedla, že nesouhlasí s tvrzením stěžovatele o porušení jeho základních práv. Stěžovatel realizoval své právo na náhradu odměny podáním návrhu na její přiznání a následně stížností proti rozhodnutím, která nepovažoval za správná. Krajský soud však rozhodl v jeho věci v mezích a způsobem, který mu zákon v ustanovení §148 odst. 1 trestního řádu umožňuje. Vyjádření neobsahovalo nové skutečnosti, tvrzení či argumentaci, a proto je Ústavní soud stěžovateli k případné replice nezaslal.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavních stížností a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Určení předpokladů pro nutnou obhajobu ze strany obhájců upravuje v §30 Vnitřní kancelářský řád pro soudy okresní, krajské a vrchní (č. 505/2001-Org.). Předpokladem zařazení advokáta do příslušného seznamu vedeného u okresního soudu je projev vůle advokáta k zařazení do tohoto seznamu, a dále sídlo advokátní kanceláře v obvodu odvolacího krajského soudu. Taková úprava je zjevně v souladu s ekonomií řízení a snahou vyloučit zbytečné výdaje. V protikladu k tomuto principu pak leží možnost volby obhájce obviněným.
Z citovaného rozhodnutí Okresního soudu v Litoměřicích je patrné, že stěžovatel sdělil tomuto soudu přestěhování sídla advokátní kanceláře do Prahy, a zároveň zřízení detašovaného pracoviště v Litoměřicích, s tím, že nadále vyhovuje podmínkám pro ustanovení obhájcem i pro obvod tohoto soudu. Stěžovatel tedy souhlasil se svým ustanovováním.
V rozporu s tímto svým prohlášením pak ale požadoval náhradu cestovného a promeškaného času za cesty ze sídla advokátní kanceláře k procesnímu soudu (na základě těchto předpokladů vydal Okresní soud v Litoměřicích své rozhodnutí, které stěžovatel napadl stížností).
Za takového stavu věci tak napadená rozhodnutí soudu nebyla, podle názoru Ústavního soudu, schopna zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele tak, jak v ústavní stížnosti namítal.
Stěžovatel tedy zjevně předložil věc Ústavnímu soudu pouze k novému posouzení náhrady nákladů obhajoby, protože nesouhlasil s předchozími rozhodnutími obecných soudů. Pro řízení před Ústavním soudem neobstojí tvrzené zkrácení v právu na spravedlivý proces, založené pouze na nesouhlasu stěžovatele s právními závěry obecných soudů. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře poukázal co chápe jako znaky spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny. Na tuto judikaturu pak pro stručnost odkazuje.
Rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem nemělo diskriminační charakter, ani nebylo způsobilé narušit rovnost stěžovatele v důstojnosti a právech. Krajský soud rozhodoval v mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákonodárce v trestním řádu popsal. V projednávané věci krajský soud zdůvodnil, co jej vedlo k vydání rozhodnutí a Ústavní soud neshledal, že by takovými výroky zasáhl do základních práv stěžovatele.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu
Za správnost : Svozilová