ECLI:CZ:US:2006:4.US.604.06.1
sp. zn. IV. ÚS 604/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. listopadu 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti MUDr. K. G., zastoupené JUDr. Pavlem Čadrou, advokátem, Advokátní kancelář Praha 2, Karlovo nám. 28, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5.6.2006, č.j. 1 Co 90/2006-56, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27.2.2006, č.j. 32 C 135/2005-47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18.9.2006 se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva a svobody zakotvená v čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 3, 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4, čl. 90 Ústavy ČR, čl. 6 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen "Úmluva") a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy obou instancí, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovatelce i ostatním účastníkům řízení známy.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nesouhlasí s právním názorem Vrchního soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno napadené usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení. Tento právní názor spočívá v tom, že jestliže stěžovatelka k výzvě soudu nejen ve lhůtě dané soudem, ale i do doby rozhodování soudu, soudní poplatek nezaplatila, postupoval soud prvního stupně správně podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), když řízení zastavil. Stěžovatelka má za to, že jí byl odmítnut přístup k soudu zaručený čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť soudy vůbec nejednaly o věci samé, a rozhodly tak v její neprospěch. Stěžovatelka dále obsáhle uvádí skutkové okolnosti případu týkající se tvrzeného zásahu do jejích osobnostních práv a konstatuje odmítnutí její žádosti o osvobození od soudních poplatků obecnými soudy.
Ústavní soud se v projednávané věci může soustředit pouze na ústavněprávní přezkum napadených rozhodnutí. Ústavní soud tedy nemůže znovu přehodnocovat důvody odmítnutí osvobození od soudních poplatků či dokonce vlastní meritum věci spočívající v tvrzeném zásahu do osobnostních práv; argumenty stěžovatelky směřující k těmto aspektům případu jsou v daném řízení irelevantní.
V projednávaném případě je nesporné, že nedošlo ze strany stěžovatelky k zaplacení soudního poplatku za podanou žalobu. V takovém případě ukládá ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích povinnost soudu určit poplatníkovi lhůtu k zaplacení poplatku a po marném uplynutí lhůty řízení zastavit.
Úprava poplatkové povinnosti či osvobození od ní, provedená zákonem o soudních poplatcích představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Stanovil-li totiž zákon v tomto směru pevná pravidla umožňující přístup k soudu také splněním v něm obsažených podmínek, potom tyto podmínky musí respektovat nejen ten, kdo se dovolává práva na soudní ochranu, ale také stát prostřednictvím orgánu soudní moci (srov. IV. ÚS 162/99, Sb.n.u.ÚS, Svazek č.15, Nález č.104, str.53). Tato povinnost mimo jiné vyplývá i z ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy, které stanoví, že soudce je při svém rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu.
V projednávaném případu lze konstatovat, že postup soudu je přesně určen zákonem o soudních poplatcích a ukládá mu po marném uplynutí lhůty k zaplacení soudního poplatku řízení zastavit bez možnosti volného uvážení. Relevantní ustanovení zákona o soudních poplatcích nepovažuje přitom Ústavní soud za rozporná s ústavním pořádkem. Postup obecných soudů byl tedy v souladu se zákonnou úpravou a Ústavní soud neshledal jejich vykročení z rámce zákonnosti, natož ústavnosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu