ECLI:CZ:US:2006:4.US.609.05
sp. zn. IV. ÚS 609/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti BREVIL, export-import, spol. s r. o., se sídlem Hulín, Tyršova č. p. 421, IČ: 469 90 704, zastoupené JUDr. Miroslavou Kočárovou, advokátkou se sídlem Kroměříž, Husovo nám. 224, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 5. 2005, č. j. 7 Cmo 180/2005-117 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2004, č. j. 21/24 Cm 96/99-61 a návrhu na zrušení ustanovení §153b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost spojená s návrhem na zrušení ustanovení §153b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 9. 2005, která splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo podle čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že soud I. stupně aplikoval ustanovení §153b odst. 1 o. s. ř. Stěžovatelka rovněž navrhla zrušení citovaného ustanovení pro jeho nesoulad s uvedenými články Úmluvy a Listiny.
Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených příloh zjistil, že žalobce S. P. se žalobou podanou dne 11. 5. 1999 u Krajskému obchodnímu soudu v Brně domáhal po stěžovatelce zaplacení částky 220.602,-Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacení ceny stavebních prací. Krajský obchodní soud v Brně vydal dne 11. 6. 1999 platební rozkaz pod sp. zn. 7/Ro/962/99, proti kterému podala stěžovatelka odpor. Dne 2. 8. 1999 vzal žalobce S. P. žalobu co do částky 7.815,- Kč zpět. Krajský soud v Brně pak na den 23. 4. 2004 nařídil soudní jednání, přičemž právní zástupkyně stěžovatelky požádala o odročení jednání z důvodu svého pobytu "mimo republiku". Vzhledem ke skutečnosti, že se stěžovatelka bez řádné a důvodné omluvy k nařízenému jednání nedostavila, soud na základě návrhu žalobce rozhodl rozsudkem pro zmeškání ze dne 23. 4. 2004, č. j. 21/24 Cm 96/99-61 tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit částku 212.787,- Kč s přísl. do tří dnů od právní moci rozsudku.
Stěžovatelka proti rozsudku soudu I. stupně podala odvolání, ve kterém namítala, že pro vydání rozsudku pro zmeškání nebyly dány důvody, neboť žaloba neobsahovala skutková tvrzení o všech okolnostech, které jsou pro právní posouzení věci podle hmotného práva významné a dlouhodobý studijní pobyt právní zástupkyně stěžovatelky v době konání jednání je dostatečným omluvitelným důvodem ke zrušení rozsudku pro zmeškání. Stěžovatelka rovněž poukázala na skutečnost, že soudní jednání bylo nařízeno až po pěti letech od podání žaloby. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 31. 5. 2005, č. j. 7 Cmo 180/2005-117, rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
Stěžovatelka rovněž podala ke Krajskému soudu v Brně návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 2. 2005, č. j. 21/24 Cm 96/99-83 návrh stěžovatelky zamítl. Stěžovatelka vydané usnesení napadla odvoláním. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. 4. 2005, č. j. 7 Cmo 182/2005-110, usnesení soudu I. stupně potvrdil. Citovaná usnesení ústavní stížností napadena nebyla.
K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Brně vedený pod sp. zn. 24 Cm 96/99 a vyjádření Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně.
Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého napadeného rozsudku a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Vrchní soud rovněž zrekapituloval časovou posloupnost celé záležitosti a uvedl, že skutečnost, že soud I. stupně byl po určitou dobu nečinný, nezprošťuje účastníka řízení povinností, které mu ukládají příslušná ustanovení občanského soudního řádu, tedy pokud se z jakéhokoli důvodu nemůže zúčastnit jednání soudu, je povinen svoji neúčast řádně a včas omluvit.
Krajský soud v Brně, pracoviště Brno, Husova 15, ve svém vyjádření uvedl, že lhůty pro přípravné úkoly a pro rozhodovací činnost soudu byly odvislé od množství zapsaných věcí. Soud pak rozhodl podle zákonem stanoveného postupu, který má zabránit nedůvodným průtahům v důsledku odročování prvních jednání při neodůvodněné neúčasti strany žalované u nařízeného jednání. Soud v předmětné věci při nařízeném jednání řádně zkoumal to, zda jsou splněny podmínky, za nichž může jednat v nepřítomnosti strany žalované, tak i to, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky a předpoklady pro rozhodnutí předmětné věci rozsudkem podle ustanovení §153b o. s. ř. Zvolený postup krajský soud odůvodnil jak při jednání, tak v napadeném rozsudku ze dne 23. 4. 2004, č. j. 21/24 Cm 96/99-61 i v usnesení ze dne 24. 2. 2005, č. j. 21/24 Cm 96/99-83, kterým zamítl návrh stěžovatelky na zrušení rozsudku pro zmeškání, přičemž v tomto usnesení mimo jiné uvedl i to, proč omluvu právní zástupkyně stěžovatelky, která se k nařízenému jednání nedostavila, pokládá za nedůvodnou.
Ústavní soud zaslal doručená vyjádření stěžovatelce k podání repliky. Stěžovatelka v replice doručené Ústavnímu soudu sdělila, že trvá na svých námitkách uvedených v ústavní stížnosti.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 6 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
V občanském soudním řádu je v řízení sporném umožněno rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání (tzv. kontumační rozsudek). Tato možnost byla upravena novelou občanského soudního řádu, tj. zákonem č. 171/1993 Sb., s cílem urychlit rozhodování obchodních a občanskoprávních sporů. Účelem tohoto institutu je umožnit ve sporném řízení rozhodnout věc při nečinnosti žalovaného v jeho neprospěch. Pokud je žalovaný v řízení zastoupen advokátem, je třeba vztahovat účinky zmeškání i na zástupce účastníka.
Podle ustanovení §153b odst. 1 o. s. ř., zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou (§45b) žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů a ve věcech uvedených v §118b nejméně třicet dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.
Ústavní soud se otázkou zákonnosti vydání rozsudku pro zmeškání podle ustanovení §153b odst. 1 o. s. ř. v minulosti již opakovaně v jiných souvislostech zabýval. V nálezu ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 428/04 (viz ASPI MP952) Ústavní soud uvedl, že zavedení institutu rozsudku pro zmeškání sledovalo nepochybně zefektivnění, a tím i zrychlení soudního řízení v případě, kdy je žalovaný nečinný a zaviněně svým postupem - svou nečinností (neúčastí na nařízeném soudním jednání) - délku soudního řízení prodlužuje. Současná procesní občanskoprávní úprava tedy usiluje o to, donutit účastníky řízení aktivně jednat a postupovat v duchu zásady "každý nechť si střeží svá práva". Je však třeba mít na zřeteli, že rozsudek pro zmeškání je formální institut, který podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného. Rozsudek pro zmeškání soud vydat může, ale nemusí. Zákon ponechává na úvaze soudu, zda i tam, kde jsou splněny všechny zákonem stanovené formální předpoklady, je vhodné o věci rozhodnout kontumačním rozsudkem.
V usnesení ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 370/98 (viz ASPI MP952), pak Ústavní soud judikoval, že nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces, vydá-li soud rozsudek pro zmeškání a využije tak nástroje, který je určen k tomu, aby postihl toho účastníka řízení, který po řádném doručení předvolání bez důvodné a včasné omluvy zmešká první jednání, které bylo ve věci nařízeno. Za situace, kdy stěžovatelka sama svým jednáním způsobila, že nemohla uplatnit svá procesní práva a kdy skutečnosti, které vedly k rozhodnutí soudu o tom, že omluva stěžovatelky z jednání nebyla důvodná, jsou v soudním spisu dostatečně obsaženy, nelze v tomto jednání spatřovat ani znevýhodnění a nerovnoprávné postavení stěžovatelky, protože možnost návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání je žalobcům dána příslušným ustanovením občanského soudního řádu a z podstaty tohoto institutu samotného je zřejmé, že bude rozhodnuto v neprospěch druhé strany, neboť tvrzení žalobců o skutkových okolnostech, týkajících se sporu jsou považována ze nesporná.
Ústavní soud konstatuje, že právní náležitosti požadované občanským soudním řádem pro to, aby soud mohl postupovat podle ustanovení §153b odst. 1 o. s. ř., byly v daném případě splněny.
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka dovolává, v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva A. B. proti Slovensku ze dne 4. 3. 2003), a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Tyto principy nebyly obecnými soudy porušeny. Stěžovatelce byl zaručen přístup k soudu a nebylo jí jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájila. Jestliže je evidentní, že stěžovatelka v rozporu se zásadou "každý nechť si střeží svá práva" ovlivnila výsledek soudního řízení právě nepoužitím dostupných prostředků ochrany svých práv, nemůže být její neúspěch v soudním sporu považován za porušení práva na spravedlivý proces.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud má za to, že obecné soudy při aplikaci a interpretaci procesně právních předpisů v projednávané věci nevybočily z mezí ústavnosti a neporušily tak tvrzená práva stěžovatelky.
Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu