ECLI:CZ:US:2006:4.US.624.05
sp. zn. IV. ÚS 624/05
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. U., právně zastoupeného JUDr. Milanem Novákem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Hradec Králové, Dukelská 15, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. června 2005, sp. zn. 7 Afs 45/2005, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující všechny formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovateli bylo doručena výzva k součinnosti při daňové kontrole, kterou dne 17. března 2003 pod č.j. 8221/03/322930/2395, vydal Finanční úřad v Holešově. Uvedené rozhodnutí napadl stěžovatel správní žalobou.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince 2004, č.j. 29 Ca 174/2003-18 byla žaloba stěžovatele proti rozhodnutí finančního úřadu odmítnuta (výrok I.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Stěžovatel proti tomuto usnesení podal kasační stížnost, o které rozhodl shora označeným rozsudkem Nejvyšší správní soud tak, že kasační stížnost zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že rozsudek Nejvyššího správního soudu stejně jako rozhodnutí krajského soudu byly založeny na hodnocení, které je v extrémním nesouladu s obsahem dotčené výzvy finančního úřadu. Soudy totiž vycházely z toho, že výzva byla adresována společnosti Trachea, s.r.o. a nikoliv stěžovateli. Výzva však byla adresována výlučně stěžovateli.
Dále stěžovatel namítl, že Nejvyšší správní soud sice dovodil, že příjemcem rozhodnutí správního orgánu je ten, komu jsou ukládána práva nebo povinnosti, a v daném případě se tedy jednalo o společnost Trachea, s.r.o., avšak z tohoto závěru není patrné, komu jsou předmětnou výzvou ve skutečnosti práva a povinnosti ukládány. Otázka skutečného adresáta nebyla tedy vyřešena a odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je tak nedostatečné. Jednoznačné určení adresáta je v právním státě nezbytnou náležitostí rozhodnutí orgánu veřejné moci. Výzva finančního úřadu ji však nesplňuje a Nejvyšší správní soud se výzvou z tohoto pohledu nezabýval.
Podle stěžovatele je napadený rozsudek nepřezkoumatelný v části, kde Nejvyšší správní soud konstatoval, že výzva správce daně není podle §65 odst. 1 správního řádu soudního (dále jen "s.ř.s.") vůbec rozhodnutím, a proto je její přezkum v rámci správního soudnictví vyloučen. Tento překvapivý závěr není nijak odůvodněn.
S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud shora označená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení prostřednictvím předsedy senátu. Ten uvedl, že právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, zaručuje domáhat se svých nároků u nezávislého a nestranného soudu. Nejvyšší správní soud však kasační stížnost stěžovatele projednal a o věci rozhodl a rozhodnutí řádně odůvodnil. Dále uvedl, že podstatným obsahem ústavní stížnosti je pouze opakování námitek, které byly předloženy kasačnímu soudu, který se s nimi vypořádal. Nejvyšší správní soud přezkoumával rozhodnutí Krajského soudu v Brně z důvodů tvrzených stěžovatelem. Ústavní stížnost by tak mohla být důvodná pouze v případě, pokud by napadeným rozhodnutím bylo porušeno nějaké základní právo stěžovatele. Ten však v daném věci pouze zopakoval argumentaci, s níž se Nejvyšší správní soud již vypořádal. Dále účastník odkázal na str. 2 a 3 napadeného rozsudku, z něhož je patrné, že stěžovatel nebyl účastníkem daňového řízení, ale pouze osobou, které bylo doručováno jako zástupci daňového subjektu na základě plné moci, což plyne nejen ze záhlaví výzvy finančního úřadu, ale i z jejího obsahu. Účastník řízení rovněž odmítl, že by závěr, podle kterého není předmětná výzva rozhodnutím, byl nepřezkoumatelný. Takové tvrzení svědčí o neznalosti příslušné právní úpravy, neboť povinnosti obsažené ve výzvě vyplývají přímo z §16 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"). Správce daně tedy o těchto povinnostech vůbec nerozhodoval, a proto se nemohlo jednat o rozhodnutí. Proto navrhl ústavní stížnost odmítnout.
Vyjádření účastníka však neobsahovala nová tvrzení, skutečnosti ani argumentaci, a proto je Ústavní soud stěžovateli k případné replice nezaslal.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, vyjádření, napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Brně vedeného pod sp. zn. 29 Ca 174/2003, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z těchto důvodů.
Z uvedených podkladů Ústavní soud zjistil, že v projednávané věci vedl Finanční úřad v Holešově daňové řízení se společností Trachea, s.r.o., se sídlem v Holešově, která byla zastoupena stěžovatelem na základě plné moci, a proto mu byla uvedená výzva doručena. Stěžovatel brojil proti výzvě s tím, že se necítí být adresátem, ale nemá jinou možnost obrany pokud lze z jejího doručení vyvodit, že ve výzvě uvedené povinnosti jsou stanoveny jemu. Vzhledem k těmto okolnostem dovodil krajský soud při projednávaní správní žaloby, že stěžovatel nebyl účastníkem předchozího řízení (adresátem výzvy), a nebyl tedy k podání správní žaloby oprávněn. Proto jeho žalobu odmítl. Shodně i Nejvyšší správní soud dospěl po jasném právním rozboru věci k závěru, že stěžovatel nebyl aktivně legitimován k podání správní žaloby. Takové závěry však stěžovatel považoval za porušení svého práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud však v projednávané věci neshledal, že by obecné soudy postupovaly a rozhodly způsobem, který by byl způsobilý zkrátit stěžovatele v jeho právech.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, co rozumí porušením práva na spravedlivý proces. V rozhodnutí o absenci aktivní legitimace stěžovatele není možno spatřovat porušení čl. 36 odst. Listiny jen proto, že stěžovatel interpretoval výzvu adresovanou mu jako zástupci na základě plné moci jinak. Tvrzení stěžovatele o zkrácení v právu na spravedlivý proces není možno založit za situace, kdy jsou to obecné soudy, které jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem zajišťovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR) na odlišném právním názoru. Právo na spravedlivý proces tedy nelze chápat podmíněně, tedy tak, že neúspěch v řízení je porušením tohoto práva.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů neshledal, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu
Za správnost : Svozilová