ECLI:CZ:US:2006:4.US.633.05
sp. zn. IV. ÚS 633/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti O. H., zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 32, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2005, č. j. 28 Cdo 1321/2005-80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 9. 2005, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2005, č. j. 28 Cdo 1321/2005-80 s tím, že napadeným rozhodnutím byla porušena její práva zaručená Ústavou České republiky, (dále jen "Ústava") a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení namítaných práv stěžovatelka spatřovala v extrémní a neústavní aplikaci ustanovení §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona (dále jen "stavební zákon"). Stěžovatelka rovněž odkázala na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně nález sp. zn. III. ÚS 671/02, pokud se týká nesprávné aplikace jednoduchého práva obecnými a soudy a nález Pl. ÚS 21/96, pokud se týká výkladu norem jednoduchého práva.
Z podané ústavní stížnosti a přiložené přílohy Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 21. 5. 2002 domáhala uložení povinnosti žalované S. C. vyklidit a vyklizené stěžovatelce odevzdat nebytové prostory, blíže popsané v žalobě, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Soud I. stupně rozsudkem ze dne 30. 6. 2004, č. j. 20 C 64/2002-44, žalobu zamítl, když po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že stěžovatelka je výlučnou vlastnicí nemovitosti, v níž se nacházejí místnosti, které žalovaná užívá jako byt a věc posoudil ve smyslu ustanovení §104 odst. 1 stavebního zákona tak, že žalované svědčí právo nájmu bytu, neboť předmětné místnosti užívá k bytovým účelům, k tomuto účelu jsou i svým stavebnětechnickým uspořádáním vybaveny a předmětné místnosti mají povahu bytu.
Na základě odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. 11. 2004, č. j. 20 Co 401/2004-64, ve výroku v odstavci 1 potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé a v odstavci II. změnil napadený rozsudek ve výroku o nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s ustanovením §237 odst. 3 o. s. ř. s tím, že odvolací soud řešil otázku aplikace ustanovení §104 odst. 1 stavebního zákona v rozporu s hmotným právem a tuto otázku, zejména pojmu "užívání bez závad" a spojitosti tohoto ustanovení s ustanovením §76 stavebního zákona považovala za otázku zásadního právního významu. Dovolací soud se ztotožnil s právním posouzením odvolacího soudu, že v dané věci předmětné místnosti jsou s ohledem na dosavadní způsob užívání určeny k trvalému bydlení když konstatoval, že posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Uvedené právní závěry nelze podřadit pod pojem právních otázek, jejichž řešení by činilo uvedené rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím, které by mělo po právní stránce zásadní význam. Aniž tedy mohl dovolací soud přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných, dovolání odmítl.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Nejvyšší soud dne 12. 10. 2005, který odkázal na odůvodnění svého rozsudku s tím, že závěry v něm uvedené jsou v souladu s jeho dosavadní rozhodovací praxí. Nejvyšší soud rovněž uvedl, že stěžovatelka v podstatě reprodukuje argumentaci uplatněnou již v řízení před obecnými soudy, když z obsahu ústavní stížnosti se nepodává zřetelný a přesvědčivý závěr, v čem mělo dojít ke zkrácení jejich práv. Uvedené okolnosti podle názoru Nejvyššího soudu pak relativizují přípustnost ústavní stížnosti. Posouzení přípustnosti a důvodnosti ústavní stížnosti ponechal Nejvyšší soud na rozhodnutí Ústavního soudu.
Stěžovatelka ve své replice k vyjádření Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2006 s tvrzeními Nejvyššího soudu uvedenými v jeho vyjádření vyslovila svůj nesouhlas a setrvala na svých stanoviscích obsažených v ústavní stížnosti.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijal odvolací soud, pokud jde aplikaci a interpretaci ustanovení §104 odst. 1 stavebního zákona. Stěžovatelka svoji ústavněprávní argumentaci zaměřila na porušení jejich základních práv rozhodnutím soudu I. stupně a soudu odvolacího, přičemž uplatněné námitky se podle jejího názoru vztahují i na napadené rozhodnutí dovolacího soudu, které navazuje na rozhodnutí soudu odvolacího. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka v ústavní stížnosti napadla pouze rozhodnutí dovolacího soudu, Ústavní soud se zaměřil na posouzení tohoto rozhodnutí. Ústavní soud konstatuje, že při přezkumu ústavnosti napadeného rozhodnutí neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, neboť Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatelky zákonu odpovídajícím způsobem zabýval a své závěry o nepřípustnosti dovolání patřičně odůvodnil.
Odkazy stěžovatelky na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 671/02 a Pl. ÚS 21/96 nejsou pak v dané věci případné, neboť se vztahují k aplikaci a výkladu norem jednoduchého práva. Nejvyšší soud přitom z důvodů uvedených v odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
Jestliže Nejvyšší soud v daném případě postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektoval příslušná procesní ustanovení upravující přípustnost dovolání (§236 až §239 o. s. ř.), jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svého rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které Nejvyšší soud vyvodil, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Ústavou a Listinou chráněného základního práva.
Právo na spravedlivý proces v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku A. B. proti Slovensku, 2003), a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Tyto principy nebyly Nejvyšším soudem porušeny. Stěžovatelce byl zaručen přístup k soudu a nebylo jí jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájila.
Ústavní soud neshledal právní názory obsažené v odůvodnění napadeného rozhodnutí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, rovněž neshledal, že by v činnosti Nejvyššího soudu došlo k porušení procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.
Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu