ECLI:CZ:US:2006:4.US.657.05
sp. zn. IV. ÚS 657/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti 1. V. L. a 2. Mgr. A. L., zastoupeným JUDr. Františkem Divišem, advokátem se sídlem Česká Kamenice, ul. 5. května 19, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1229/2005, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 35 Co 227/2004 a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. 11 C 264/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 10. 2005, která splňovala po odstranění vady podání náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 až čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 3 Listiny.
Ústavní soud z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh zjistil, že obecné soudy rozhodovaly o návrhu stěžovatelů proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky (dále jen "Pozemkový fond") o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemku parc. č. 4068/1 v katastrálním území Česká Lípa. Stěžovatelé žalobou u Okresního soudu v České Lípě usilovali o získání uvedeného pozemku k vyrovnání nároku na náhradní pozemky podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), který získali postoupením od M. P. Soud I. stupně návrhu stěžovatelů nevyhověl z důvodu nedostatku pasivní legitimace žalovaného ve věci, když zjistil, že předmětný pozemek není v jeho vlastnictví a nemůže jím disponovat poté, co jej smlouvou o bezúplatném převodu převedl do vlastnictví Města Česká Lípa. Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci, na základě odvolání stěžovatelů doplnil řízení některými listinnými důkazy a dospěl k závěru, že odvolání důvodné není. Stěžovatelé podali proti rozhodnutí odvolacího soudu i dovolání. Nejvyšší soud podané dovolání zamítl podle §243b odst. 2 o. s. ř. když konstatoval, že stěžovatelé požadují převod konkrétního pozemku, který již není ve vlastnictví státu, a proto na daný případ nepřichází v úvahu aplikace §153 odst. 2 o. s. ř. Současně Nejvyšší soud dovodil, že ani případné zjištění neplatnosti smlouvy, kterou Pozemkový fond převedl pozemek na třetí osobu, by nemohlo stěžovatelům zajistit právo na převod tohoto konkrétního pozemku.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé pouze opakují námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizují s právními závěry, které přijaly obecné soudy, v nichž v podstatě stejnými tvrzeními usilovali o vyhovění svému návrhu na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemku. Jak Okresní soud v České Lípě, tak zejména Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci i Nejvyšší soud se uvedenými námitkami podrobně zabývaly a ve svých rozhodnutích rozvedly, proč jim nepřisvědčily. Za situace kdy s konkrétními námitkami stěžovatelů, pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení zákona o půdě a občanského soudního řádu, se obecné soudy vyčerpávajícím způsobem vypořádaly, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění rozhodnutí těchto soudů. Pokud stěžovatelé nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou chráněného základního práva.
Jestliže se stěžovatelé rovněž dovolávají porušení čl. 11 odst. 3 Listiny, podle kterého mimo jiné vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněným obecným zájmy, k tomu Ústavní soud uvádí, že čl. 11 Listiny garantuje vlastnické právo již konstituované, existující a nikoli pouhý tvrzený nárok na ně. Ústavní soud proto dovozuje, že tento článek v souzené věci není aplikovatelný.
Právo na soudní ochranu podle čl. 36 až čl. 38 Listiny, jehož se stěžovatelé dovolávají, v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva A. B. proti Slovensku ze dne 4. 3. 2003), a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Tyto principy nebyly obecnými soudy porušeny. Stěžovatelům byl zaručen přístup k soudu a nebylo jim jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájili.
Ústavní soud právní názory obecných soudů obsažené v odůvodnění napadených rozhodnutí neshledal v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Rovněž neshledal, že by v činnosti obecných soudů došlo k porušení hmotně právních předpisů, které by měly za následek porušení tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatelů.
Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu