ECLI:CZ:US:2006:4.US.666.05
sp. zn. IV. ÚS 666/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. B., právně zastoupeného JUDr. Taťánou Hyndrichovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Prostějov, Sušilova 1609/8, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. července 2005, sp. zn. 28 Cdo 501/2005, a rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 16. září 2003 (správně 16. září 2004), sp. zn. 14 Co 351/2003, a Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. října 2003, sp. zn. 28 Cdo 1375/2003, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující všechny formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 31. ledna 2001, č.j. 9 C 167/99-87, byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci částku 101.174,20 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rovněž zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 28.664,- Kč (výrok II.). O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. února 2003, č.j. 19 Co 240/2001-104, kterým rozsudek soudu prvého stupně změnil tak, že žalobní návrh zamítl (výrok I.), změnil výrok o náhradě nákladů tak, že žalobci stanovil povinnost nahradit stěžovateli na náhradu nákladů částku 20.250,- Kč (výrok II.) a stanovil žalobci povinnost nahradit stěžovateli na nákladech odvolacího řízení částku 13.961,- Kč (výrok III.). O dovolání žalobce rozhodl Nejvyšší soud ČR shora uvedeným rozsudkem ze dne 30. října 2003, sp. zn. 28 Cdo 1375/2003, tak, že napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání. Shora uvedeným rozsudkem Krajský soud v Brně, vázán právním názorem soudu nadřízeného, rozhodl tak, že potvrdil rozsudek soudu Okresního soudu v Prostějově ve výroku I., a změnil výrok II. tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 28.596,- Kč (výrok I.) a současně stanovil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení částku 55.675,- Kč (výrok II.). O dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. září 2003, č.j. 14 Co 351/2003-135, rozhodl Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením tak, že dovolání odmítl (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.995,- Kč.
Ve svém podání stěžovatel uvedl, že podle jeho přesvědčení bylo porušeno jeho právo domáhat se stanoveným způsobem svých práv u nezávislého a nestranného soudu proto, že výklad zákona jednotlivými soudy není jednotný natolik, aby zaručoval účastníkům právních vztahů právní jistotu.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti namítal, že nesouhlasí s odůvodněním napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. července 2005, č.j. 28 Cdo 501/2005-158, podle kterého dovolání nevykazuje znaky zásadního právního významu podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, neboť soud v jeho věci rozhodoval podle aktuálních nálezů Ústavního soudu. Stěžovatel rovněž nesouhlasil se závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ČR, které vycházely ze skutečnosti, že předchozí zákonná úprava, jíž se stěžovatel dovolával, se později ukázala jako nadbytečná a omezující smluvní volnost.
Podaná ústavní stížnost postrádala ústavně právní argumentaci, když se zaměřila na popis řízení před soudy všech stupňů a na stěžovatelův pohled na rozhodné skutečnosti. To vše bylo doplněno tvrzením o zkrácení v právu na spravedlivý proces, a proto stěžovatel navrhl zrušení napadených rozhodnutí soudů.
K podané ústavní stížnosti se vyjádřil za účastníka řízení předseda senátu Nejvyššího soudu ČR, který odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále uvedl, že při rozhodování v obou případech byl senát Nejvyššího soudu ČR vázán právními závěry velkého senátu NS sp. zn. 31 Cdo 1895/2002 (R 7/2005 Sb. rozh. civ.). Závěrem účastník řízení odkázal, shodně jako v napadenému usnesení, na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 87/04. Rovněž předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že krajský soud byl ve svém rozhodování vázán právním názorem předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.
Vyjádření účastníků neobsahovalo žádné nové skutečnosti, tvrzení či argumenty, a proto je Ústavní soud stěžovateli k případné replice nezasílal, a při rozhodování z nich nevycházel.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí i s obsahem připojeného spisu Okresního soudu v Prostějově, vedeného pod sp. zn. 9 C 167/99, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části nepřípustná a z části zjevně neopodstatněná.
Pravomoc Ústavního soudu je zaměřena na přezkum pravomocných rozhodnutí, proti jejichž případným pochybením není možno užít jiného procesního nástroje. Jedná se tedy zpravidla o poslední rozhodnutí ve věci. Takovým rozhodnutím však není napadený rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1375/2003. Toto rozhodnutí nevedlo k ukončení vlastního řízení, ale naopak věc vrátilo k dalšímu jednání. Pokud takové rozhodnutí stěžovatel napadl, učinil tak před vyčerpáním všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práv přiznává, a proto je ústavní stížnost v této části nepřípustná podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ji odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
K části ústavní stížnosti, která se týká následných rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud konstatuje, že tvrzení stěžovatele, podle kterého měl být zkrácen na svém právu na spravedlivý proces odmítnutím dovolání jako nepřípustného, není možné považovat za důvodné. Právo na spravedlivý proces zaručuje každému, že v jeho věci budou soudy postupovat v souladu s příslušnými procesními předpisy. Toto právo nikomu nezaručuje, a ani zaručit nemůže, úspěch v jeho věci. Pokud stěžovatelem předložené důkazy Nejvyšší soud ČR neshledal jako důvodné, nelze takový postup považovat za porušení práva na spravedlivý proces.
Právu na spravedlivý proces odpovídá rovněž povinnost, aby soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily a adekvátně se vypořádaly s okolnostmi, které vedly k vydání napadeného rozhodnutí. V opačném případě by mohl nastat ústavněprávní deficit obdobný neústavnosti. V projednávané věci však Nejvyšší soud ČR zdůvodnil, co jej vedlo k vydání rozhodnutí a Ústavní soud neshledal, že by tím zasáhl do namítaných základních práv stěžovatele.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud neshledal opodstatněnost ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR a rozsudku Krajského soudu v Brně, a proto mu nezbylo, než v této části ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu