ECLI:CZ:US:2006:4.US.669.05
sp. zn. IV. ÚS 669/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti A. H., zastoupené JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem se sídlem Praha 8, Křižíkova 159/56, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2002, sp. zn. 23 Co 278/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2002, sp. zn. 23 Co 278/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 10. 2005, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2002, sp. zn. 23 Co 278/2002 ve spojení s opravným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2002, sp. zn. 23 Co 278/2002 s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její základní právo zaručené ústavním zákonem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na soudní ochranu podle čl. 90 odst. 1 Ústavy České republiky. Těžiště porušení ústavnosti stěžovatelka spatřovala v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu I. a II. stupně a tím i jejich protiústavnosti v důsledku neprovedení navržených důkazů. Soud podle názoru stěžovatelky postupoval v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000 pokud se týká důkazního řízení a jeho právní závěry jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními z důvodu opomenutí akceptace psychického nátlaku vyvinutého vůči stěžovatelce.
Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 26. 7. 2001, č. j. 6 C 74/2000-102, byl zamítnuta žaloba stěžovatelky ze dne 6. 4. 2000 na určení vlastnického práva k nemovitostem v k. ú. Jenštejn a k. ú. Radonice u Prahy, kterou podala vůči žalované Bohemia Tennis Academy, spol. s r. o. Skutkovým zjištěním soudu I. stupně bylo prokázáno, že stěžovatelka, které byly v restituci vydány předmětné pozemky, tyto prodala žalovanému za dohodnutou kupní cenu 17.173.012,- Kč. Podpisy na kupní smlouvě ověřila advokátka JUDr. Štorkánová, která smlouvu i sepsala. Na základě pověření stěžovatelky k zastupování před katastrálním úřadem pak tato advokátka provedla v kupní smlouvě opravy - vyškrtnutí některých pozemků, které buď nebyly ve vlastnictví stěžovatelky nebo ve smlouvě byly uvedeny opakovaně. Důvodem podání žaloby stěžovatelkou byla tvrzená neplatnost kupní smlouvy. Protože stěžovatelka nesouhlasila se závěry, ke kterým dospěl soud I. stupně, podala ve věci odvolání. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, se ztotožnil se závěry soudu I. stupně ve věci učiněnými s tím, že kupní smlouva o převodu nemovitostí uzavřená účastníky dne 2. 7. 1995 je platným právním úkonem, vznesené námitky stěžovatelky posoudil jako neopodstatněné a napadený rozsudek ve věci samé potvrdil.
Stěžovatelka ve věci podala i dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 76/2004, odmítl jako nepřípustné.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky podle zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud konstatuje, že v souladu s ustanovením §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost byla podána včas a je přípustná.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 6 C 74/2000.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 6 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které odvolací soud přijal a se kterými se, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení občanského zákoníku, vyčerpávajícím způsobem vypořádal. Proto Ústavní soud nepovažuje za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
K tvrzení stěžovatelky, že soud neprovedl důkazy, které navrhovala (vyžádání originálu kupní smlouvy z katastru nemovitostí a provedení dotazu u České advokátní komory) Ústavní soud uvádí, že z protokolu o jednání před soudem I. stupně ze dne 22. 5. 2000 založeného ve spisu Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 6 C 74/2000 (č. listu 20) vyplývá, že právní zástupce stěžovatelky kopii kupní smlouvy o převodu nemovitostí s datem 2. 3. 1999, kterou získal od Katastrálního úřadu Praha-východ, předložil již při tomto soudním jednání a poukázal na skutečnost, že "součástí smlouvy, tak jak je to patrno z kopie, byl i geometrický oddělovací plán, který však stěžovatelce se smlouvou předán nebyl a získala jej teprve z katastru nemovitostí". Na jednání dne 28. 6. 2001 právní zástupce stěžovatelky uvedl, že nemá dalších návrhů na doplnění dokazování před soudem I. stupně. V případě dalšího "neprovedeného důkazu", a to provedení dotazu u České advokátní komory, zda je advokát oprávněn po uzavření smlouvy o převodu nemovitosti v ní provádět bez výslovného písemného pověření jejich účastníků změny (škrty a opravy), odvolací soud na str. 5 napadeného rozsudku uvedl, že námitku stěžovatelky neshledal důvodnou. Provedení obou uvedených důkazů stěžovatelka navíc navrhla až ve svém odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně ze dne 22. 5. 2002, přičemž jejich neprovedení v dovolání ze dne 6. 12. 2002 nenamítla.
Pokud se tedy týká odkazu stěžovatelky na nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, Ústavní soud má za to, že v daném případě se nejednalo o tzv. opomenuté důkazy. Ustálená judikatura Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutého důkazu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 61/94 publ. Sb. n. u. US Svazek 3 Nález č. 10) vychází z principu, že zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. K tomu Ústavní soud uvádí, že celá situace je vyčerpávajícím způsobem popsána v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 5, kde odvolací soud, pokud se týká provedených škrtů ve smlouvě bez vědomí stěžovatelky či připojení geometrického plánu ke smlouvě, se s vznesenými námitkami stěžovatelky plně vypořádal. Učiněné závěry jsou vzhledem k okolnostem případu zcela konformní a lze jen uzavřít, že za takové situace odvolací soud na stěžovatelčin postup reagoval naprosto adekvátním způsobem a vyhověl všem normám jak "jednoduchého", tak ústavního práva. Ústavní soud si je při tom vědom skutečnosti, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy sice soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek však nemůže být chápán tak, že se vyžaduje podrobná odpověď na každý argument stěžovatele (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva - Van Hurk proti Nizozemí, 1994).
Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 326/97 (viz Sb. n. u. US Svazek č. 9, Usnesení č. 18) uvedl, že pokud stávající civilní řízení ovládá z převážné míry zásada "nechť si každý střeží svá práva", namísto dřívějšího "ochranářského" postoje soudnictví v totalitním systému, od účastníků řízení se vyžaduje pečlivá úvaha nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem - ve shodě se zákonem - o ochranu svého práva zamýšlí usilovat, což platí tím spíše, jestliže je účastník soudního řízení zastoupen profesionálním zástupcem. Bylo tedy věcí stěžovatelky, aby provedení důkazních prostředků, na kterých případně trvala, účinným způsobem uplatnila.
Ústavní soud v této souvislosti současně odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) vyplývá jak zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v §132 o. s. ř., tak i právo soudu rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede, upravené v §120 o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 56/95, Sb. n. u. US Svazek 4 Nález č. 80).
K tvrzenému porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, podle jehož dikce "má každý právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu" Ústavní soud uvádí, že pokud obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatelky a výše zmíněnou kupní smlouvu posoudily jako platnou a jestliže své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily (§157 odst. 2 o. s. ř.), jde o právní závěry nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná. V napadeném rozhodnutí tedy nelze spatřovat zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatelky ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož se stěžovatelka dovolává, v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. A. B. proti Slovensku, 2003), a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Tyto principy nebyly obecnými soudy porušeny. Stěžovatelce byl zaručen přístup k soudu a nebylo jí jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájila.
Pokud odvolací soud v projednávané věci dostál požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svého rozsudku, nelze z ústavně právního hlediska v jeho postupu shledat pochybení. Ústavní soud právní názory obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku neshledal ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Rovněž neshledal, že by v činnosti obecných soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.
Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu