ECLI:CZ:US:2006:4.US.67.06
sp. zn. IV. ÚS 67/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Města Louny, se sídlem Louny, Mírové nám. 35, zastoupeného JUDr. Karlem Davidem, advokátem se sídlem Louny, Beneše z Loun 50, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 11. 2005, sp. zn. 8 Nc 264/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 2. 2006, která splňovala náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon "o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 11. 2005, sp. zn. 8 Nc 264/2005, kterým bylo rozhodnuto, že soudce JUDr. Petr Šilhan není vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 1 E 1184/2005. Stěžovatel namítal, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z předložené ústavní stížnosti a přiložené přílohy Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se domáhal návrhem podaným u Okresního soudu v Lounech dne 2. 9. 2005 nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí povinného T. K. pro dlužnou částku 13.000,- Kč. Dne 21. 9. 2005 byl stěžovatel soudcem Okresního soudu v Lounech JUDr. Petrem Šilhanem upozorněn, že navržený způsob výkonu rozhodnutí je zřejmě nevhodný. Stěžovatel proti tomuto postupu dne 22. 9. 2005 vznesl námitky, neboť podle jeho názoru jsou úvahy soudce v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2004, č. j. 20 Cdo 1243/2004-62, z jehož právních závěrů jednoznačně vyplývá, že ve fázi nařízení výkonu rozhodnutí nelze na oprávněném požadovat, aby dokazoval vhodnost navrženého způsobu výkonu rozhodnutí a to samé platí i ohledně rozsahu výkonu. Současně stěžovatel vznesl s ohledem na skutečnost, že ve věci rozhodující soudce JUDr. Petr Šilhan, na něho podal u Okresního soudu v Lounech dne 17. 10. 2001, pod sp. zn. Ro 1171/2001, žalobu na zaplacení částky 6.214,14 Kč, námitku podjatosti.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením napadeným ústavní stížností vznesené námitce podjatosti nevyhověl, neboť dospěl k závěru, že zákonný důvod uvedený v §14 odst. 1 o. s. ř. není dán.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že argumentace ve věci rozhodujícího soudu o tom, že vyloučit soudce by bylo možné jen tam, kde jsou prokázány skutečně závažné důvody, které zcela zjevně brání soudci rozhodnout nezaujatě a spravedlivě, jsou evidentně v rozporu se zásadami na spravedlivý proces zakotvenými ve shora citovaných článcích Listiny a Úmluvy. V této souvislosti odkázal stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 371/04, ve kterém je deklarováno, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle názoru stěžovatele jeho stanovisko podporuje i skutečnost, že v jiné právní věci byli vyloučeni všichni soudci Okresního soudu v Lounech z důvodu, že u tohoto soudu pracuje otec žalobce a současně skutečnost, že soudní spor, který soudce JUDr. Petr Šilhan vede se stěžovatelem, vyplývá z rozdílných právních názorů na regulaci nájemného.
K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 8 Nc 264/2005, spis Okresního soudu v Lounech sp. zn. 1 E 1184/2005 a vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že s argumentací stěžovatele nesouhlasí, odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.
Ústavní soud zaslal vyjádření účastníka řízení stěžovateli k podání repliky. Své stanovisko k podanému vyjádření stěžovatel Ústavnímu soudu nedoručil.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel v podstatě opakuje svá tvrzení, která uplatnil v podané námitce podjatosti a polemizuje se závěry, ke kterým dospěl Krajský soud v Ústí nad Labem. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, krajský soud se tvrzeními stěžovatele podrobně zabýval a ve svém rozhodnutí rozvedl, proč vznesené námitce nepřisvědčil.
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (viz např. sp. zn. I. ÚS 370/04 publ. v Sb. n. u. US Svazek č. 35, Nález č. 159) vyložil, že garance toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soudce je integrální součástí práva na spravedlivý (fair) proces. Nestrannost a nezaujatost soudce je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů práva v právo a právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky). Současně k tomu Ústavní soud uvedl, že na straně jedné vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, na druhé straně však vyslovil, že subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání; rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto; nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou.
Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva nestrannost ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy se posuzuje ze dvou aspektů: první spočívá v pokusu odhadnout osobní přesvědčení určitého soudce v dané věci; druhé předpokládá ujistit se o tom, že poskytuje dostatečné záruky, aby v tomto ohledu bylo možno vyloučit jakoukoli legitimní pochybnost (viz rozhodnutí ve věci Saraiva de Carvalho proti Portugalsku, 1994, Gautrin a další proti Francii, 1998).
V nyní posuzovaném případě Ústavní soud řešil otázku, zda skutečnost, že soudce, který rozhoduje v právní věci stěžovatelky a sám při tom vede v jiné právní věci se stěžovatelkou soudní spor, je důvodem k pochybnosti o jeho nepodjatosti.
Ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř., podle jehož dikce soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti a které Krajský soud v Ústí nad Labem na danou věc aplikoval, předpokládá jako důvod pro vyloučení soudce z hlediska subjektivního pocity soudce a z hlediska objektivního zjištění důvodu, z něhož pochybnosti o nepodjatosti vyplývají.
Jak uvedl Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 223/2005 (viz www.nsoud.cz), poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce sám byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání. Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž naroveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský. V úvahu přichází i vztah ekonomické závislosti, např. v souvislosti s vědeckou či jinou publikační činností soudce, v souvislosti se správou vlastního majetku soudce a podobně. Důvodem k vyloučení soudce však nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
Ve světle shora uvedeného se Ústavní soud ztotožnil s právním závěrem Krajského soudu v Ústí nad Labem uvedeném v odůvodnění rozhodnutí napadeného ústavní stížností s tím, že okolnost, že soudce, který rozhoduje v právní věci stěžovatelky, sám vede se stěžovatelkou jiný občanskoprávní spor a má rozdílný právní názor na předmět sporu, nemůže být důvodem pro vyloučení soudce, neboť nemá důvod pochybovat o tom, že z hlediska subjektivního se soudce JUDr. Petr Šilhan necítí být podjat a z hlediska objektivního tento soudce není v žádném osobním vztahu ke stěžovateli ani není osobně zainteresován na výsledku soudního řízení, ve kterém stěžovatel vystupuje na straně oprávněného.
Pokud stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 371/04, který se týkal posouzení nestrannosti soudce v situaci, kdy tentýž soudce rozhoduje v konkursním řízení a současně s tím projednává a rozhoduje spor vyvolaný stejným konkursním řízením (incidenční řízení), Ústavní soud konstatuje, že tento odkaz je pro zřejmou odlišnost svého základu na projednávanou věc nepřípadný.
K odkazu stěžovatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1243/2004, Ústavní soud uvádí, že v něm řešený případ na danou věc stěžovatele nedopadá. Soudce JUDr. Petr Šilhan nepožadoval na stěžovateli, aby doložil, že navržený způsob výkonu je způsobem vhodným, ale pouze přípisem jej upozornil na skutečnost, že soud zvažuje nařízení exekuce jiným než navrhovaným způsobem (prodejem movitých věcí) a vyzval stěžovatele k vyjádření v tomto směru (viz číslo listu 6 spisu Okresního soudu v Lounech sp. zn. 1 E 1184/2005). Ve věci rozhodující soudce postupoval zcela v souladu s ustanoveními §264 odst. 1 o. s. ř., podle kterého může soud nařídit výkon rozhodnutí jiným vhodným způsobem, navrhne-li oprávněný výkon rozhodnutí způsobem, který je zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše pohledávky oprávněného a ceny předmětu, z něhož má být uspokojení této pohledávky dosaženo. Jak je uvedeno v komentáři k ustanovení §264 o. s. ř., při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí pro vymožení peněžitého plnění je soud povinen z úřední povinnosti vždy zkoumat, zda není navrhován způsobem zřejmě nevhodným (viz Občanský soudní řád - komentář II. díl., Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec, 6. vydání, C. H. Beck 2003, str. 1229). Ústavní soud tedy neshledal, že by interpretace ustanovení §264 odst. 1 o. s. ř. provedená JUDr. Petrem Šilhanem byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, ani že by ve věci rozhodující soudce svým postupem vybočil z mezí ustálené soudní praxe.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že Krajský soud v Ústí nad Labem v projednávané věci dostál požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svého rozhodnutí. Ústavní soud neshledal, že by krajský soud aplikoval či interpretoval občanský soudní řád ústavně nekonformním způsobem a jeho postupu nelze z ústavního pohledu nic vytknout. Ústavní soud tedy nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv garantovaných namítanými články Listiny a Úmluvy.
Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu