ECLI:CZ:US:2006:4.US.675.05
sp. zn. IV. ÚS 675/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. E. Š. a 2. L. Š., obou zastoupených JUDr. Otýlií Pavlíkovou, advokátkou, se sídlem AK Praha 5, Lidická 28, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1974/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 10. 2005 podanou podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1974/2004 s tím, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jejich právo na nezávislý a nestranný soud podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále se domáhali ochrany svého práva podle čl. 11 odst. 3 Listiny.
Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 10. 2003, č. j. 6 C 572/99-126, soud vyhověl návrhu žalobce Stavebního bytového družstva Praha 5 a uložil stěžovatelům povinnost vyklidit družstevní byt č. 15 o velikosti 4 + 1, I. kategorie, v 8. podlaží domu čp. 1948, v Praze 5, Píškova 16, k. ú. Stodůlky, a vyklizený jej předat žalobci do 15 dnů od zajištění náhradního ubytování.
Proti rozhodnutí soudu I. stupně podali stěžovatelé odvolání. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 25 Co 15/2004, rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku potvrdil.
Stěžovatelé proti rozhodnutí odvolacího soudu podali dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 6 C 572/99.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelé dovolávají, v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku A. B. proti Slovensku, 2003), a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Ústavní soud konstatuje, že tyto principy nebyly v právní věci stěžovatelů dovolacím soudem porušeny. Stěžovatelům byl zaručen přístup k soudu a nebylo jim jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájili.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé opakují námitky již uplatněné v předchozím řízení a polemizují se závěry, které přijaly obecné soudy. Nejvyšší soud se s konkrétními námitkami stěžovatelů, pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu, občanského a obchodního zákoníku, zcela vypořádal, když v odůvodnění napadeného usnesení podrobně vysvětlil, jakými úvahami se při posuzování vznesených výtek stěžovatelů řídil. Podle názoru Nejvyššího soudu, přestože stěžovatelé v dovolání poukazovali na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř., ve skutečnosti (z hlediska konkretizace dovolacích námitek) nenamítali ani existenci vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ani netvrdili, že skutková zjištění nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, nýbrž vytýkali odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu (z hlediska v něm uplatněných námitek směřujících proti právnímu posouzení věci) nespočívá na právních závěrech, které jsou v rozporu s hmotným právem či ustálenou judikaturou a nelze ani dovodit, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Ústavní soud se s právními závěry Nejvyššího soudu uvedenými v napadeném usnesení zcela ztotožňuje a proto nepovažuje za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu. Odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu se Ústavnímu soudu jeví jako obsahově konsistentní a nesvědčí o možné libovůli v jeho rozhodování, když jasným a přezkoumatelným způsobem vymezil rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha. Pokud stěžovatelé nesouhlasí se závěry, které Nejvyšší soud vyvodil, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základního práva chráněného Listinou.
Jestliže Nejvyšší soud v napadeném usnesení dostál požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svého rozhodnutí, nelze z ústavně právního hlediska v jeho postupu shledat pochybení. Ústavní soud právní názory obsažené v odůvodnění napadeného rozhodnutí neshledal ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Rovněž neshledal, že by v činnosti dovolacího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatelů.
Podle ustanovení §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, v plné moci k zastupování podle §29 a §30 odst. 1 musí být výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem. Plná moc ze dne 9. 10. 2005, předložená stěžovateli, sice tuto náležitost nesplňovala, neboť byla udělena pouze k podání ústavní stížnosti, avšak vzhledem ke skutečnosti, že ústavní stížnost byla Ústavním soudem posouzena jako zjevně neopodstatněná, Ústavní soud již nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k odstranění uvedené vady.
Z důvodů výše uvedených Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu