ECLI:CZ:US:2006:4.US.676.05
sp. zn. IV. ÚS 676/05
Usnesení
IV. ÚS 676/05
Ústavní soud rozhodl dne 31. července 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti 1) Ing. V. V. a 2) B. V., obou zastoupených JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem, AK se sídlem Senovážné nám. 6, 111 21 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 2005, čj. 30 Cdo 1072/2004-399, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 1. 2004, čj. 5 Co 2801/2003-360, za účasti 1) Nejvyššího soudu ČR a 2) Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a E. H., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhali zrušení shora označeného rozsudku krajského soudu, jímž byl změněn žalobu zamítající rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 3. 10. 2003, čj. 6 C 708/97-333, a nově rozhodnuto, že jedna ideální polovina domu se stavební parcelou č. 320 v k. ú. Strakonice, obec Strakonice, zapsaná na LV č. 2819 v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu ve Strakonicích, patří do aktiv pozůstalosti po O. H., ústavní stížností byl napaden i rozsudek Nejvyššího soudu ČR zamítající dovolání stěžovatelů.
Stěžovatelé, kteří sporný podíl na předmětných nemovitostech nabyli (společně s manželi H.) kupní smlouvou v roce 1991 od Čs. státu - Okresního úřadu ve Strakonicích, s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasili a vytkli jim pochybení při extenzivním výkladu poválečných právních norem a zohlednění tehdejších nedostatků souvisejících se zrušením národní správy uvalené v roce 1945 na jednu čtvrtinu předmětných nemovitostí. Tvrdili, že O. H. sporný podíl na nemovitostech nenáležel, neboť jeho jednu polovinu (jednu čtvrtinu předmětných nemovitostí) po O. R. nezdědil v důsledku neplatného rozhodnutí z roku 1947 a tato zůstala ve vlastnictví státu, druhou čtvrtinu nemovitostí získanou na základě dědictví po O. (správně E.) R. opustil, neboť po získání rakouského státního občanství pobýval v tehdejším Československu naposledy v listopadu 1948 a později neprojevil snahu nemovitosti držet, užívat a nakládat s nimi; navíc je nezahrnul ani do své závěti. Stěžovatelé vytkli Nejvyššímu soudu ČR, že se jejich výhradami vztahujícími se k derelikci blíže nezabýval, označil je za neopodstatněné a k jejich námitce vydržení nezaujal žádné stanovisko. Takový postup soudu označili za nespravedlivý a navrhli, jak shora uvedeno.
Podáním ze dne 16. 5. 2006 stěžovatelé požádali o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Uvedli, že byli nuceni podat u Okresního soudu ve Strakonicích žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, neboť právní zástupce žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem v postavení vedlejší účastnice) zahájil kroky k prodeji jí přiznaného spoluvlastnického podílu a na stěžovatelích žádal zaplacení částky 500 000,- Kč ve prospěch vedlejší účastnice jako minimální výnos z nemovitostí za dobu posledních dvou let. Okresní soud ve Strakonicích posoudil tento požadavek jako vzájemný návrh a nařídil ve věci samé jednání. Stěžovatelé z obavy, že by mohlo dojít k nezvratným zásahům do vlastnictví k předmětným nemovitostem, na něž jsou z hlediska bydlení a podnikání zcela odkázáni, navrhli, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí do doby, než rozhodne o ústavní stížnosti.
II.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 7. 6. 2006, podepsaném předsedkyní senátu 5 Co, odkázal na odůvodnění obou napadených rozsudků, jejichž závěry reagovaly na námitky stěžovatelů vznesené i v ústavní stížnosti. Krajský soud uvedl, že si není vědom žádného procesního pochybení, ani ničeho jiného, co by vedlo k odepření ústavně zaručených práv stěžovatelů, a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta a návrhu na odklad vykonatelnosti nebylo vyhověno, neboť je nedůvodný. Krajský soud v Českých Budějovicích vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 16. 7. 2006, podepsaném předsedou senátu 30 Cdo, zcela odkázal na odůvodnění svého usnesení, uvedl, že nemá, co by k věci dodal a navrhl, aby ústavní stížnosti byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Vedlejší účastnice E. H. se k ústavní stížnosti nevyjádřila.
III.
Obsahy vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu ČR nevnesly do projednávané věci žádné nové skutečnosti, a proto z důvodu procesní ekonomie nebyly stěžovatelům komunikovány.
IV.
Ze spisu Okresního soudu ve Strakonicích, sp. zn. 6 C 708/97, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že vedlejší účastnice, která je rakouskou státní občankou a závětní dědičkou O. H. (v řízení před obecnými soudy v postavení žalobkyně), se v roce 1993 domáhala žalobou určení svého vlastnického práva k polovině předmětných nemovitostí. V řízení vedeném u Okresního soudu ve Strakonicích pod. sp. zn. 4 C 287/93 byla její žaloba zamítnuta pro neprokázání naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva, neboť nebylo postaveno najisto spoluvlastnictví zůstavitele k předmětným nemovitostem ke dni jeho úmrtí. Vedlejší účastnice se poté domáhala žalobou určení, že ideální polovina předmětných nemovitostí do aktiv pozůstalosti po jejím zemřelém adoptivním otci patří; z řízení touto žalobou zahájeného vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí. Obecné soudy ověřily a potvrdily aktivní legitimaci vedlejší účastnice a pro rozhodnutí ve věci samé se zaměřily na zjištění skutkového stavu, pro který bylo rozhodující posouzení dvou základních otázek, a to zda O. H. zdědil čtvrtinu předmětných nemovitostí po O.R. a zda vlastnictví ke druhé čtvrtině nemovitostí zděděných po E. R. nepozbyl opuštěním.
Po provedeném dokazování okresní soud dospěl k závěru, že majetek nacisty popraveného O. R., zabraný v roce 1942 z rasových a politických důvodů Německou říší a po II. světové válce pod národní správou, nebyl v poválečné restituci řádně vrácen, nemohl být ani zařazen do jeho pozůstalosti a O. H. jej tedy nemohl děděním nabýt. Vlastnictví ke druhé čtvrtině nemovitostí O. H. ztratil, když úkonem ze dne 13. 3. 1950 svůj majetek opustil. Okresní soud žalobu zamítl, neboť nebyl-li O. H. vlastníkem poloviny předmětných nemovitostí, nemohly být k datu jeho smrti zahrnuty do aktiv jeho pozůstalosti. Na tomto právním názoru soud setrval i ve svých dalších rozsudcích ze dne 18. 8. 2000, čj. 2 C 708/97-76, a ze dne 23. 8. 2002, čj. 6 C 708/97-198.
Krajský soud v Českých Budějovicích se závěry soudu I. stupně nesouhlasil a usneseními ze dne 25. 5. 2001, čj. 5 Co 2817/2000-107, a ze dne 22. 11. 2002, čj. 5 Co 2508/2002-234, shora citované rozsudky okresního soudu zrušil. Po doplnění dokazování nalézací soud, vázán právním názorem odvolacího soudu, vzal za prokázané, že restituce majetku O. R. proběhla řádně, že výměrem Ministerstva financí ze dne 30. 9. 1947 byly nemovitosti vráceny do jeho pozůstalosti a bylo rozhodnuto, že má být obnoveno vlastnické právo bývalého vlastníka i v pozemkové knize. Po smrti O. R. se tedy jeho majetek stal předmětem dědického řízení a O. H. v něm nabyl jednu čtvrtinu předmětných nemovitostí. Okresní soud dále respektoval právní závěr krajského soudu, že k derelikci majetku nedošlo, neboť to, že O. H. dne 13. 3. 1950 udělil panu B. S. plnou moc k "nakládání s majetkem", představovalo zmocnění k případnému zcizení majetku, nikoliv projev vzdání se vlastnictví, ten nemohl být dovozován ani z pouhého nevykonávání vlastnického práva.
Okresní soud konstatoval, že O. H. vlastnictví k předmětným nemovitostem neztratil, žalobu však rozsudkem ze dne 3. 10. 2003, čj. 6 C 708/97-333, opětovně zamítl, tentokrát s odůvodněním, že stěžovatelé se stali vlastníky jedné poloviny předmětných nemovitostí v důsledku vydržení. Okresní soud tak vyvodil ze zjištění, že na základě podnětu finančního odboru tehdejšího Jihočeského Krajského národního výboru v Českých Budějovicích a Okresního národního výboru ve Strakonicích byla v roce 1961 na spornou polovinu předmětných nemovitostí zavedena národní správa právě z důvodu, že její majitel se o ně nestaral. Domovní správa a její pozdější nástupnické organizace podíl na nemovitostech spravovaly a udržovaly od roku 1961 až do roku 1991, kdy byla nemovitost považována (v důsledku výkladu tehdejšího Federálního ministerstva financí) za majetek vypořádaný v rámci československo-rakouské náhradové dohody z r. 1974. Na základě toho byl zapsán jako vlastník poloviny nemovitostí ČR - Okresní úřad ve Strakonicích, který ji v říjnu 1991 prodal stěžovatelům (a manželům H., kteří svůj díl v roce 1995 prodali stěžovatelům). Okresní soud (za citace řady rozsudků Nejvyššího soudu ČR) dospěl k závěru o naplnění podmínek pro aplikaci právní úpravy vydržení a věc uzavřel tak, že stěžovatelé se stali vlastníky sporné poloviny nemovitostí ke dni 1. 1. 1992 (dnem účinnosti novely občanského zákoníku zákonem č. 509/1991 Sb.).
V odvolacím řízení Krajský soud v Českých Budějovicích ústavní stížností napadeným rozsudkem toto rozhodnutí změnil tak, že určil, že jedna ideální polovina předmětných nemovitostí patří do aktiv pozůstalosti po O. H. (jinými slovy určil, že nemovitosti v tomto rozsahu byly ke dni úmrtí O. H. v jeho vlastnictví). Odvolací soud poukázal na to, že z žádných skutkových okolností nevyplynulo, že by k vydržení vlastnictví stěžovateli došlo přede dnem smrti O. H. (zemřel v březnu 1989), neboť i okresní soud (byť podle krajského soudu mylně) dospěl k závěru o přechodu vlastnictví na žalované vydržením až dnem 1. 1. 1992. Z toho bylo možné vyvodit jediný závěr, a to, že O. H. byl ke dni své smrti vlastníkem sporné poloviny nemovitostí, takže žaloba jeho dědičky podaná na ochranu jeho vlastnického práva byla důvodná.
Krajský soud nesouhlasil s posouzením otázky dobré víry, neboť nesdílel právní závěr okresního soudu, který dobrou víru odvíjel od pokynů tehdejšího JčKNV v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 1961. Podle krajského soudu tehdejší krajský národní výbor považoval majetek O. H. za opuštěný, avšak ve smyslu §3 dekretu č. 5/1945 Sb. Zavedením národní správy však nedocházelo k přechodu vlastnictví na stát a její zavedení již samo o sobě vylučovalo nabytí dobré víry státem, že mu předmět národní správy patří. Odvolací soud však nepovažoval tuto otázku pro řešení souzené věci relevantní, neboť i kdyby byla vydržecí doba počítána od roku 1961, vydržení právnickou osobou (státem) nebylo do dne smrti O. H. možné a fyzická osoba ke dni jeho smrti předmětné nemovitosti nedržela. Odvolací soud také podotkl, že v souzené věci nešlo o problematiku řešenou rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ČR dne 11. 9. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1222/2001, týkající se vztahu restitučního zákona a ochrany vlastnického práva podle občanského zákona, protože vedlejší účastnice jako rakouská státní občanka nemohla žádat vydání věci podle ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, z důvodu nedostatku českého občanství.
Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud ČR zamítl. Potvrdil, že obecné soudy postupovaly správně při aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vznikajících, a dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb.II, o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, a odkazem na svoji vlastní judikaturu ve srovnatelných věcech reagoval na námitky stěžovatelů. Jako správný potvrdil i závěr obecných soudů, že zánik vlastnického práva O. H. opuštěním předmětných nemovitostí nebyl prokázán, neboť stěžovatelé v tomto směru neunesli důkazní břemeno.
V.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavně právní argumentace stěžovatelů byla opřena o čl. 36 Listiny, podle jehož odst. 1, relevantního pro projednávanou věc, se každý může domáhat stanovených postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Ústavní soud standardně judikuje, že toto právo je realizováno tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv obdobně garantuje i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který zaručuje jednotlivci právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pojem spravedlivého soudního řízení je ve smyslu dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektující v tomto směru obsahově i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, po obsahové stránce vykládán tak, že jde především o právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručeno rovné zacházení, aby jedna vůči druhé nebyla neodůvodněně znevýhodněna. Jak Ústavní soud ověřil, v projednávaném případě k takovému pochybení nedošlo.
Podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatelů s právními závěry obecných soudů koncentrovaný do dvou základních námitek. První z nich stěžovatelé oponovali výkladu poválečných restitučních norem, jak je provedl Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém usnesení ze dne 22. 11. 2002, čj. 5 Co 2508/2002-234, jehož právním názorem byl Okresní soud ve Strakonicích vázán a který Nejvyšší soud ČR potvrdil jako správný. Odlišný názor stěžovatelů byl založen tvrzení, že rozhodnutí o restituci majetku O. R., který následně příslušným dílem zdědil O. H. (a po něm vedlejší účastnice), bylo nicotným aktem, neboť náleželo do pravomoci soudu, a nikoliv orgánu státní správy. Tomuto závěru však Ústavní soud nemohl přisvědčit.
Zákon č. 128/1946 Sb., jenž nabyl účinnosti dnem 17. 6. 1946, v ustanovení §9 zakotvil obligatorní projednání nároku na vrácení majetku, který měl být vrácen podle §24 dekretu č. 5/1945 Sb., nejprve v tzv. řízení administrativním; příslušnost soudu podle §10 citovaného zákona byla subsidiární [srov. i dobový komentář k citovanému zákonu publ. in Sbírka právních pojednání, sv. 70., V. Knapp, T. Berman, Vrácení majetku pozbytého za okupace (Restituční zákon), Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, Praha 1946]. Osoba aktivně legitimovaná se tedy na soud obracela teprve tehdy, jestliže žádost o vrácení majetku orgán, který národní správu zavedl, zcela nebo zčásti zamítl nebo rozhodnutí o žádosti nedoručil žadateli do tří měsíců ode dne, kdy byla podána. K takovému postupu však osoby oprávněné (dědicové O. R., tj. O. H.a B. S.) neměly důvod. Poznámka národní správy, zavedené podle dekretu č. 5/1945 Sb., byla na základě výměru Místního národního výboru ve Strakonicích ze dne 13. 4. 1946 a přípisu ze dne 22. 5. 1947 vymazána (usnesením Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 23. 5. 1947, č.l. 134) a výměrem Ministerstva financí ze dne 30. 9. 1947 byla ve smyslu §24 dekretu 5/1945 Sb. vrácena polovina předmětných nemovitostí dědicům O. R. Ministerstvo financí výslovně souhlasilo, aby zápis práva vlastnického pro Německou říši byl zrušen a aby bylo obnoveno vlastnické právo bývalého vlastníka (č.l. 12).
Akty, jimiž byl majetek původního vlastníka vyjmut z národní správy a vrácen dědicům, nelze označit za nicotné. To, že obsah výměru Místního národního výboru ve Strakonicích z dubna 1946 není znám, neboť není ve sbírce listin na Katastrálním úřadě ve Strakonicích založen (č.l. 96), či že výměr o vynětí z národní správy a vrácení pozůstalosti vydalo Ministerstvo financí, "projednávající některé věci bývalého majetkového úřadu", jakož i to, že stěžovatelé zpochybnili postup správních orgánů ve správním řízení probíhajícím podle tehdejších předpisů, nebyly skutečnostmi pro účel současného soudního řízení podstatnými. Obecný soud totiž není v současné době oprávněn k jakýmkoliv přímým zásahům či rušení rozhodnutí z tehdejší doby, může jen posoudit dopad případných "vad" na nároky v současnosti vznášené. Ústavní soud má za to, že pro posouzení dané věci bylo rozhodující zjištění, že postupem tehdejších československých správních orgánů došlo k odstranění bezpráví spáchaného v době nesvobody, což bylo zcela v duchu i mezích dekretu 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. Rozhodnutí obecných soudů, že majetek zemřelého O. R. byl vrácen do jeho pozůstalosti a byl dále děděn, tak z ústavně právního hlediska zcela obstál.
Druhou z námitek stěžovatelé zaměřili k posouzení derelikce. K úmyslu věc opustit se Ústavní soud vyjádřil ve své dosavadní praxi tak, že právo věci opustit je součástí obsahu vlastnického práva a jeho podstatou je projev vůle vlastníka (byť) konkludentní, nadále nebýt vlastníkem věci. Samotné fyzické opuštění věci takový právní následek nemůže vyvolat, není-li výrazem vůle zaměřené na zánik vlastnického práva (srov. nález sp. zn. I.ÚS 696/02 ze dne 26. 4. 2005, dostupný v elektronické formě na www.judikatura.cz). Podle citovaného nálezu musí být i konkludentní projev vůle natolik zřetelný, aby z něho byl jasný zamýšlený obsah právního úkonu. Na animus dereliquendi nelze usuzovat pouze z toho, že se např. dědicové de facto neujali vlastnického práva k nemovitostem, tzn. nezmocnili žádnou osobu k výkonu správy nemovitostí, aniž by bylo postaveno najisto, že obsahem jejich vůle byl zánik vlastnického práva, zejména s přihlédnutím k tomu, že k údajnému opuštění mělo dojít před rokem 1989 - v období totalitního režimu, který se vyznačoval despektem k soukromému vlastnictví. Princip demokratického právního státu, jak má na mysli čl. 1 odst. 1 Ústavy, vyžaduje, aby státní orgány spolehlivě zjišťovaly, zda vůle vlastníka skutečně směřuje k derelikci jeho majetku. Paralelně však každý vlastník nese - v duchu prémie "vlastnictví zavazuje" - odpovědnost za výkon vlastnického práva (tedy i za řádnou správu svého majetku).
Závěry vyslovené v citovaném nálezu plně dopadají i na projednávanou věc. Pokud tedy obecné soudy po hodnocení projevu vůle obsaženého v plné moci ze dne 13. 3. 1950 dospěly k závěru, že stěžovatelé neunesli důkazní břemeno k prokázání úmyslu O. H. nemovitost opustit, neměl Ústavní soud jakýkoliv prostor pro to, aby jejich rozhodnutí zrušil.
V souvislostech daného případu a ve světle závěrů na něj dopadajících neobstála ani námitka vydržení. Na jednu polovinu nemovitostí vlastněných O. H. byla podle zjištění obecných soudů zavedena v prosinci 1961 národní správa (č.l. 312) v rozsahu práv a povinností podle dekretu č. 5/1945 Sb., která nemohla přivodit naplnění podmínek pro vydržení. Byl-li tedy O. H. v době svého úmrtí oprávněně zapsán v evidenci nemovitostí jako vlastník předmětné jedné poloviny nemovitostí (č.l. 79 verte), a pokud obecné soudy tento závěr provedených dokazování ověřily a potvrdily, nelze jejich rozsudkům vytknout porušení kautel spravedlivého procesu. čl. 36 odst. 1 Listiny.
K možné paralele s restitučními případy Ústavní soud považoval za potřebné uvést, že daná věc nespadá pod novodobé restituční předpisy a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl.ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb. na ni nedopadá. Restituční předpisy usilují o nápravu křivd způsobených postupem minulého nedemokratického režimu v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. V projednávaném případě však došlo k zápisu vlastnictví československého státu až v roce 1991. Zde tkví podle názoru Ústavního soudu jádro problému, neboť státní orgány (tehdejší Správa pro věci majetkové a devizové a Federální ministerstvo financí) měly v té době za to, že majetek O. H. lze posuzovat jako majetek vypořádaný na základě Smlouvy mezi ČSSR a Rakouskou republikou o vypořádání určitých finančních a majetkoprávních otázek z roku 1947 (č.l. 303 a 304). Na základě tohoto výkladu pak Okresní úřad ve Strakonicích v září 1991 požádal o zápis vlastnictví pro Čs. stát - Okresní úřad ve Strakonicích. Výklad citované mezistátní smlouvy byl následně revidován a Ministerstvo financí dne 29. 6. 1993 rozhodlo, že podíl O. H. na předmětných nemovitostem nebyl náhradovou smlouvou vypořádán, neboť O. H. nabyl rakouské státní občanství dnem 3. 7. 1945; nesplňoval tedy podmínku rakouského občanství již ke dni 27. 4. 1945, jak požadovala smlouva (č.l. 15 a 304). Toto zjištění a jeho důsledky pro stěžovatele však v projednávané věci nemají přímý vliv.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, přičemž z týchž důvodů nepovažoval za nutné vyhovět návrhu stěžovatelů na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 31. července 2006
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost: Ivana Šmerdová