ECLI:CZ:US:2006:4.US.696.05.1
sp. zn. IV. ÚS 696/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., právně zastoupeného JUDr. Vladislavem Košnarem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Kolín, Mlýnská 8, směřující proti usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. srpna 2005, sp. zn. 5 Tdo 1041/2005, Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 7. prosince 2004, č.j. 13 To 338/2004-340 a proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 19. srpna 2004, č.j. 4 T 256/2001-314, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo nebýt stíhán a zbaven svobody z důvodů a způsobem, který stanoví zákon podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, a dále právo na obhajobu a presumpci neviny podle čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny.
Shora popsaným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 a 2 trestního zákona a trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) trestního zákona a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Odvolání stěžovatele bylo Krajským soudem v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, uvedeným usnesením zamítnuto. Nejvyšší soud ČR označeným usnesením pak dovolání stěžovatele odmítl.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti uvedl, že zkrácení v jeho právu na rovnost účastníků řízení plyne ze situace, kdy v trestním řízení je jednou ze stran stát, který má k dispozici celý mocenskosprávní aparát. Přesto v přípravném řízení nebyly opatřeny veškeré důkazy, které podle stěžovatele opatřeny být mohly. Nebyly tak zajištěny například biologické stopy, které by prokázaly, kdo řídil vozidlo ve chvíli havárie. Dále nebyl opatřen posudek na technický stav vozidla v době nehody, aby bylo možno vyloučit technickou závadu.
Do práva na obhajobu a presumpci neviny pak bylo zasaženo tím, že stěžovateli byla dne 7. května 2001, mimo jiné, předána obálka se sdělením obvinění, tj. v době, kdy byl hospitalizován v nemocnici, přičemž obálky, aniž by je stěžovatel otevřel, mu byly nemocničním personálem odebrány a vydány teprve 14. července 2001. Stěžovatel uvedl, že předání sdělení obvinění v době jeho zdravotní indispozice, vedoucí k dlouhodobému bezvědomí a praktické agónii, bylo ryze účelovým krokem policejního orgánu. Stěžovatel ani nikdo z jeho blízkých tak fakticky nebyl informován o probíhajícím stíhání, a neměl tedy možnost uplatnit své právo na obhajobu.
Trestní řízení samo bylo zakončeno odsuzujícím rozsudkem soudu prvého stupně, s jehož nezákonným postupem, podle stěžovatele, se ztotožnil i soud odvolací. Stěžovatel nesouhlasil se způsobem, jak se odvolací soud s jeho námitkami vypořádal. Celý postup jej totiž postavil do role pasivního účastníka, který měl později mít možnost napravit veškerá pochybení. Pokud by mu však orgány činnými v trestním řízení poskytly možnost řádně se hájit od počátku řízení, mohl nechat například zajistit všechny možné stopy, prohlídku svého těla ke zjištění pozice po havárii, apod. Ani na návrh jeho obhájkyně nebyly provedeny odběry vzorků pro stanovení DNA na stromech a nebyly odstraněny jeho výhrady ke znaleckému posudku.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí i s obsahem připojeného spisu Okresního soudu v Pardubicích, vedeného pod sp. zn. 4 T 256/2001, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Ze spisu obecného soudu je patrné, že stěžovatel byl s těžkými zraněními nalezen v blízkosti havarovaného auta. V autě byla nalezena mrtvola dalšího muže. Při vyšetřování byl na základě znaleckých posudků stěžovatel určen jako řidič a mrtvola ve vozidle jako spolujezdec. Stěžovatel s tímto hodnocením nesouhlasil a namítal, že byl spolujezdcem on. Toto jeho tvrzení plynulo i z jednoho znaleckého posudku. Soud prvého stupně přesto shledal stěžovatele vinným a odsoudil jej rozsudkem ze dne 28. dubna 2003, č.j. 4 T 256/2001-225, který byl právě pro rozpor znaleckých posudků zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice ze dne 4. července 2003, č.j. 13 To 262/2003-241. Okresní soud v proto nechal vypracovat revizní posudek, který, společně s dalšími důkazy, vedl k vydání rozhodnutí napadených v ústavní stížnosti.
Otázkou způsobu doručování písemností stěžovateli v době jeho hospitalizace v nemocnici, zejména sdělení obvinění, se zabývaly okresní i krajský soud v odůvodnění napadených rozhodnutí. Odvolací soud navíc konstatoval, že v době od předání sdělení obvinění stěžovateli do provedení jeho prvního výslechu nebyly provedeny žádné důkazy vyjma neodkladných úkonů, jakými byla pitva spolujezdce či ohledání místa dopravní nehody.
Z předložených podkladů je rovněž patrné, že stěžovatel předložil veškeré námitky, které uvedl v ústavní stížnosti postupně všem soudům, které se jeho věcí zabývaly z pohledu podústavního práva. Ústavnímu soudu tak nově předložil pouze shora uvedené námitky týkající se práva na rovnost účastníků řízení, práva na obhajobu a práva nebýt stíhán z důvodů ani způsobem, který zákon nepřipouští.
Zkrácení stěžovatele v těchto základních právech Ústavní soud neshledal. Trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno zákonem předvídaným způsobem a případné pochybnosti v tomto směru odvolací soud posoudil ústavně konformním způsobem. Postup orgánů činných v trestním řízení nevybočil ze zákonem stanovených mezí, a ani rozhodnutí soudů nebylo v rozporu s trestním řádem a trestním zákonem. Sama skutečnost, že soud neprovedl další důkazy, jejichž provedení stěžovatel navrhl, neznamená, že rozhodnutí soudu je nezákonné. Z principu rovnosti účastníků řízení ani nevyplývá, že by soud byl povinen vyhovět všem návrhům účastníků, případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§2 odst. 5 trestního řádu). Tyto úvahy následně soud vyjádří v odůvodnění rozsudku postupem, který stanoví §125 trestního řádu. Podle tohoto ustanovení soud v odůvodnění rozsudku stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Těmto zákonným požadavkům odůvodnění rozsudku nalézacího soudu odpovídá.
Řízení před odvolacím a dovolacím soudem rovněž nevybočilo z mezí ústavnosti řízení a Ústavní soud v nich neshledal stěžovatelem namítaná pochybení.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu