ECLI:CZ:US:2006:4.US.699.05
sp. zn. IV. ÚS 699/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti 1) K. B. st., 2) J. B. a 3) K. B. ml., zastoupených Mgr. Václavem Erbanem, advokátem se sídlem Ostrava 1, Sokolská 21, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 9. 2004, sp. zn. 23 C 106/2002 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 1 Co 145/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 10. 2005, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), když řízení před obecnými soudy jako celek bylo nespravedlivé. Stěžovatelé obecným soudům zejména vytýkali jednostranné hodnocení důkazů, nevypořádání se s námitkami stěžovatelů vůči znaleckému posudku prof. MUDr. Jiřího Vosmíka, CSc. a opomenutí důkazu - návrhu na provedení revizního znaleckého posudku.
Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se žalobou na ochranu osobnosti ze dne 25. 9. 2002 domáhali u Krajského soudu v Ostravě vydání rozsudku, kterým by soud uložil žalované Nemocnici s poliklinikou Nový Jičín povinnost zaslat stěžovatelům omluvu, jejíž znění je uvedeno ve výroku rozsudku soudu I. stupně. Stěžovatelé v žalobě tvrdili, že náhlé a nečekané úmrtí matky a manželky stěžovatelů T. B. dne 29. 12. 1995 bylo zaviněno nesprávným léčebným postupem lékařů žalované nemocnice.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 9. 2004, sp. zn. 23 C 106/2002, žalobu stěžovatelů zamítl. Stěžovatelé proti tomuto rozhodnutí podali odvolání. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil, když konstatoval, že k tomu, aby žaloba stěžovatelů mohla být úspěšná, bylo zapotřebí, aby prokázali, že k úmrtí paní T. B. došlo v příčinné souvislosti s nesprávným léčebným postupem žalované. Vrchní soud po provedeném dokazování se ztotožnil se závěry soudu I. stupně a to včetně správnosti znaleckého závěru soudního znalce prof. Vosmíka uvedeném v jeho znaleckém posudku.
K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 106/2002.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé pouze opakují námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizují s právními závěry, které přijaly obecné soudy. Vzhledem ke skutečnosti, že odvolací soud se s konkrétními námitkami stěžovatelů, pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu vyčerpávajícím způsobem vypořádal, Ústavní soud nepovažuje za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vědom si skutečnosti, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") sice soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek však nemůže být chápán tak, že se vyžaduje podrobná odpověď na každý argument stěžovatelů (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva - Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat a "znovu hodnotit" důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy Pokud stěžovatelé nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou ani Ústavou chráněného základního práva.
Ústavní soud v této souvislosti současně odkazuje na další judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) vyplývá jak zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v §132 o. s. ř., tak i právo soudu rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede, upravené v §120 o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 56/95, publ. v Sb. n. u. US Svazek 4 Nález č. 80).
Ústavní soud ani neshledal, že by v projednávané věci obecnými soudy nebyly provedeny navržené důkazy, aniž by jejich neprovedení nebylo v rozhodnutích napadených ústavní stížností řádně zdůvodněno. Ustálená judikatura Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutého důkazu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 61/94 publ. v Sb. n. u. US Svazek 3 Nález č. 10) vychází z principu, že zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. Z písemného protokolu z jednání konaného dne 10. 9. 2004 před soudem I. stupně uvedeného pod č. l. 111 spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 23 C 106/2002 vyplývá, že právní zástupce žalobců při tomto soudním jednání navrhl, aby znalecký posudek prof. Vosmíka byl doplněn. Krajský soud poté rozhodl usnesením s tím, že další důkazy prováděny nebudou. V odůvodnění rozsudku soudu I. stupně pak tento soud na straně 5 podrobně rozvedl závěry vyplývající ze znaleckého posudku prof. Vosmíka včetně jeho vyjádření se k závěrům uvedeným prof. MUDr. Jiřím Králíkem DrSc. Na straně 6 citovaného rozsudku soud I. stupně uvedl, proč nevyhověl návrhu stěžovatelů na doplnění dokazování. Vrchní soud v Olomouci pak v odůvodnění svého rozsudku podrobně zhodnotil důkazy v řízení provedené s tím, že za dané důkazní situace neměl krajský soud nejmenší důvod k pochybnostem o správnosti znaleckého závěru prof. Vosmíka, když tu nebylo nic, co by relevantním způsobem svědčilo o jiném odborném názoru o příčině smrti paní T. B. Učiněné závěry jsou vzhledem k okolnostem případu zcela konformní a lze jen uzavřít, že za takové situace odvolací soud na postup stěžovatelů reagoval naprosto adekvátním způsobem a vyhověl všem normám jak "jednoduchého", tak ústavního práva.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož se stěžovatelé dovolávají, v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. A. B. proti Slovensku, 2003), a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Tyto principy nebyly obecnými soudy porušeny. Stěžovatelům byl zaručen přístup k soudu a nebylo jim jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájili.
Pokud obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nelze z ústavně právního hlediska v jejich postupu shledat pochybení. Ústavní soud právní názory obsažené v odůvodnění napadených rozhodnutí neshledal ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Rovněž neshledal, že by v činnosti obecných soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatelů.
Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu