ECLI:CZ:US:2006:4.US.711.05.1
sp. zn. IV. ÚS 711/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. H., zastoupeného Mgr. Karlem Horákem, advokátem se sídlem Praha 1, Senovážné nám. 23, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 5 To 325/2005, spojené s návrhem na odložení jeho vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 11. 2005, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 5 To 325/2005, s tím, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zrekapituloval průběh předchozího trestního řízení ve kterém byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 6 T 236/2004, uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona a odsouzen podle ustanovení §171 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, pro výkon uloženého trestu byl zařazen do věznice s ostrahou a současně mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let. Odvolání stěžovatele proti rozhodnutí soudu I. stupně, ve kterém stěžovatel navrhoval uložení trestu jiného druhu, nespojeného s odnětím svobody, bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, napadeným ústavní stížností zamítnuto, když odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že v řízení, předcházejícím vydání rozhodnutí soudem I. stupně byla dodržena všechna procesní ustanovení trestního řádu, zejména ve směru zabezpečení práva stěžovatele na obhajobu. Jedinou námitkou stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu, uvedenou v ústavní stížnosti, je tvrzení, že odvolací soud rozhodoval v senátu složeném z předsedkyně Marie Podolkové a soudců Marie Suškové a Romana Dobeše, ačkoli podle rozvrhu práce Krajského soudu v Ústí nad Labem senát 5 To, který rozhoduje o odvoláních proti rozhodnutí v nespecializovaných věcech soudu I. stupně z okresů Děčín a Ústí nad Labem má být skládán z předsedkyň (M. Sušková nebo M. Podolková), popřípadě jejich náhradníků (M. Kohoutek, Fr. Hondl, V. Kloudová, N. Hájková, D. Švecová, E. Svoboda, K. Krejcarová) a soudců (R. Dobeš, Fr. Mašata, O. Peřich, J. Kurešová, V. Benešová, I. Šperlichová, D. Žáčková, I. Elischer). V případě stěžovatele byl senát složen ze dvou předsedkyň a jednoho soudce, což je složení s rozvrhem práce pro rok 2005 nekorespondující. Stěžovatel je toho názoru, že rovněž podle ustanovení §31 odst. 2 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, se senáty krajského soudu skládají z předsedy senátu a dvou přísedících, jestliže rozhodují jako soudy prvního stupně v trestních věcech a předsedy senátu a dvou soudců v ostatních případech (tedy pokud rozhodují o odvoláních proti rozhodnutí okresních soudů).
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 6 T 236/2004.
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity.
Jak již ústavní soud uvedl ve svém usnesení ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 236/04: "Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, který nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Na druhé straně jsou důvodem subsidiarity samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je proto třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu přijetí (in Sb. n. u. US Svazek 33, Usnesení č. 25, str. 475).
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
V dané věci soudkyně zpravodajka zjistila, že proti napadenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem je podle ustanovení §265a odst. 2 písm. h) a §265b odst. 1 písm. a) trestního řádu přípustné dovolání, a to přímo ex lege. Podle posledně citovaného ustanovení lze totiž dovolání podat mimo jiné i z důvodu, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen.
Ústavní soud má za to, že námitka proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterou uplatnil v řízení o ústavní stížnosti, je dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. a) trestního řádu. Pokud se za této situace stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nedomáhal svého práva u dovolacího soudu (což bylo zjištěno z předloženého spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 6 T 236/2004), nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a jeho ústavní stížnost je tedy nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona a Ústavní soud není ani příslušný k jejímu projednání.
Z těchto důvodů soudkyně zpravodajka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) a písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítla ústavní stížnost jako návrh k jehož projednání není Ústavní soud příslušný a jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2006
Vlasta Formánková
soudkyně zpravodajka