ECLI:CZ:US:2006:4.US.723.05
sp. zn. IV. ÚS 723/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti H. P. R. alias G. H. M., zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem, AK Česká Lípa, Mariánská 531, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2005, sp. zn. 9 To 61/2005 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 7. 2005, sp. zn. 48 Nt 106/2005, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 11. 2005, která splňovala formální náležitosti předepsané zákonem 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že byla jimi porušena jeho základní práva a svobody, plynoucí z čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 16 odst. 4 Evropské úmluvy o vydávání, uveřejněné pod č. 549/1992 Sb. (dále jen "Úmluva") jakož i právo na spravedlivý proces a obhajobu podle čl. 36 Listiny, neboť není dán důvod vazby předběžné ani vazby vydávací. Stěžovatel současně svá tvrzení podpořil odkazy na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 188/99, IV. ÚS 137/2000, IV ÚS 427/98 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu (správně Krajského soudu v Ostravě) sp. zn. 3 Nt 364/97.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítal, že ač byly orgány České republiky srozuměny s tím, že je proti němu vydán zatykač ve Spolkové republice Německo (dále jen "SRN"), nesdělily Okresnímu soudu v Ingolstadtu resp. Bavorskému ministerstvu spravedlnosti SRN, že je ve vazbě v České republice a tím došlo k jeho odsouzení v jeho nepřítomnosti u Okresního soudu v Ingolstadtu a vydání zatykače. Podle názoru stěžovatele měly orgány v České republice rozhodovat o předběžné vazbě již v lednu 2004 nebo v prosinci 2003, tedy krátce po jeho umístění do vazby. Tím marně uplynula 40 denní lhůta k vydání rozhodnutí o předběžné a vydávací vazbě a měl být z vazby propuštěn na svobodu. Současně stěžovatel namítal, že rozhodnutí o vzetí do předběžné vazby je nezákonné, neboť ve výrokové části tohoto usnesení není uvedeno z jakého důvodu byl do vazby vzat a soudy měly rovněž při svém rozhodování postupovat podle §387 odst. 2 tr. řádu, neboť obava z útěku jeho osoby nebyla důvodná. Na věci nic neměnilo ani to, že se vydával za jinou osobu.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení a spis Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 48 Nt 106/2005.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí napadeného ústavní stížností.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti směšuje dvě řízení, která jsou vůči němu v České republice orgány činnými v trestním řízení vedena, jež jsou však samostatná a na sobě nezávislá a směšovat je proto nelze. Jedná se o trestní řízení ve věci Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec sp. zn. 28 T 23/2004, přičemž k výhradám stěžovatele k tomuto řízení se krajský soud vyjadřovat nemůže, neboť v něm není činný. Dále se jedná o řízení probíhající u Krajského soudu v Ústí nad Labem, v průběhu něhož byl stěžovatel vzat nejprve do předběžné vazby (sp. zn. 48 Nt 105/2005) a následně bylo rozhodnuto o přípustnosti jeho vydání k trestnímu stíhání do SRN a přeměně vazby předběžné na vydávací (48 Nt 106/2005). Pokud se týká tohoto druhého řízení, bylo v něm podle názoru krajského soudu postupováno zcela v souladu s ustanoveními trestního řádu. Namítá-li stěžovatel, že tím, že materiály týkající se jeho vydání do SRN byly z Bavorského Ministerstva spravedlnosti do České republiky doručeny na počátku roku 2004 a české orgány činné v trestním řízení už tehdy nerozhodly o předběžné vazbě, marně uplynula lhůta 40 dnů, je nutno konstatovat, že jeho námitka není relevantní. Uvedená lhůta 40 dnů je zmíněna v §396 odst. 5 trestního řádu, který však upravuje zcela odlišnou situaci, než jakou v ústavní stížnosti stěžovatel zmiňuje. V jeho případě všechny lhůty týkající se vzetí do předběžné vazby stanovené trestním řádem (§395 a §396 odst. 3 tr. řádu) byly dodrženy. I další námitka stěžovatele, že rozhodnutí o vzetí do předběžné vazby je nezákonné, neboť ve výrokové části tohoto usnesení není uvedeno z jakého důvodu byl do vazby vzat, není relevantní. Při rozhodování o předběžné vazbě není soud vázán obecnými důvody vazby upravenými v §67 tr. řádu. Důvody předběžné vazby jsou speciálně upraveny v §396 odst. 1 tr. řádu, jež byl ve výroku usnesení uveden a konkrétní důvody, proč soud stěžovatele do předběžné vazby vzal, byly rozvedeny v odůvodnění předmětného usnesení. Závěrem svého vyjádření krajský soud uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a navrhl její zamítnutí.
Vrchní státní zastupitelství v Praze a Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejší účastníci řízení, se svého postavení ve smyslu ustanovení §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vzdali.
Vyjádření účastníků řízení bylo stěžovateli zasláno na vědomí. Stěžovatel v podané replice uvedl své výhrady proti rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 135/05, opakoval svá tvrzení uvedená v ústavní stížnosti a znovu odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 3 Nt 364/97, podle kterého vydávací vazba před doručením žádosti o vydání nesmí trvat déle než čtyřicet dnů od vzetí do vazby, zatím co v době po doručení takové žádosti není časově omezena.
Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Ústavní soud je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
V posuzované věci se konalo řízení o vydání do ciziny, na podkladě Úmluvy, která zavazuje jak Českou republiku tak i SRN, doplněné dvoustrannou Smlouvou mezi Českou republikou a SNR o dodatcích k Evropské úmluvě o vydávání z 13. 12. 1957 a usnadnění jejího používání (uveřejněnou pod č. 67/2002 Sb.m.s.). Podle §397 odst. 1 tr. řádu platí, že po skončení předběžného šetření rozhodne na návrh státního zástupce ve veřejném zasedání krajský soud v jehož obvodu je osoba, o níž jde, má pobyt, nebo byla zadržena, zda je vydání přípustné. Pokud se vydávaná osoba již v době rozhodování podle §397 odst. 1 tr. řádu nacházela v předběžné vazbě podle §396 odst. 1 tr. řádu, pak příslušný krajský soud rozhodne o přeměně této vazby na vazbu vydávací (§397 odst. 3 tr. řádu). Podle §397 odst. 4 tr. řádu platí, že proti rozhodnutí podle odst. 2 a 3 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek. Konečně pak podle §397 odst. 5 tr. řádu je povinností příslušného předsedy senátu krajského soudu předložit věc Ministerstvu spravedlnosti po právní moci rozhodnutí uvedeného v odst. 3. Má-li ministr spravedlnosti pochybnosti o správnosti rozhodnutí soudu, může věc předložit Nejvyššímu soudu k přezkoumání.
Z předloženého spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 48 Nt 105/2005 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl dne 12. 4. 2005 zadržen a vyslechnut podle §395 odst. 1 tr. řádu a usnesením tohoto soudu ze dne 14. 4. 2005 vzat podle §396 odst. 1 tr. řádu do předběžné vazby. Na základě návrhu krajského státního zástupce v Ústí nad Labem ze dne 3. 6. 2005 na rozhodnutí podle §397 odst. 1 a odst. 3 tř. řádu Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 18. 7. 2005 usnesením pod sp. zn. 48 Nt 106/2005 o přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání na základě žádosti Bavorského Ministerstva spravedlnosti ze dne 24. 8. 2004 s tím, že podle §397 odst. 3 tr. řádu se předběžná vazba přeměňuje na vazbu vydávací. Stěžovatel s vydáním nesouhlasil. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 9. 2005, sp. zn. 9 To 61/2005 stížnost podanou stěžovatelem zamítl. Předseda senátu 48 Nt Krajského soudu v Ústí nad Labem pak podle ustanovení §397 odst. 5 tr. řádu předložil věc ministru spravedlnosti, který svým rozhodnutím ze dne 27. 10. 2005 podle §399 odst. 1 tr. řádu povolil vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do SRN na základě zatýkacího rozkazu Obvodního soudu v Ingolstadtu ze dne 25. 11. 2002, a to pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle §263 odst. 1 tr. zákona SRN a na základě zatýkacího rozkazu Obvodního soudu v Ingolstadtu ze dne 27. 2. 2004, pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu Obvodního soudu Neuburg/Donau ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 1 Cs 25 Js 20039/01. Ministr spravedlnosti současně odložil realizaci vydání do doby po skončení trestního řízení vedeného před Krajským soudem v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci pod sp. zn. 28 T 23/2004, resp. po skončení výkonu trestu odnětí svobody, bude-li uložen.
Jak Ústavní soud zjistil, argumentace stěžovatele uvedená v ústavní stížnosti, je v podstatě opakováním námitek uplatněných stěžovatelem již v řízení, ve kterém bylo na základě stížnosti stěžovatele přezkoumáváno rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem napadené ústavní stížností. Stížnostní soud se předmětnými námitka stěžovatele zabýval, ale nepřisvědčil jim. Ústavní soud se zcela ztotožnil s obsahem vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem k ústavní stížnosti, ve kterém je na námitky stěžovatele odpovídajícím způsobem reagováno.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti i ve své replice odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 9. 1997, sp. zn. 3 Nt 364/97, k jeho obsahu Ústavní soud uvádí, že bylo vydáno v roce 1997, tedy před přijetím novely trestního řádu zákonem č. 539/2004 Sb., kterým s účinností od 1. 11. 2004 byla komplexně upravena celá dvacátá pátá hlava trestního řádu, pojednávající o právním styku s cizinou. Citovanou novelou došlo, jak je uvedeno v důvodové zprávě k této novele, k odstranění dosavadních nedostatků právní úpravy právního styku s cizinou v obecné rovině a k provedení příslušných předpisů orgánů Evropské unie a Úmluvy upravující činnost orgánů činných v trestním řízení v jednotlivých státech z pohledu jejich závazků ve vztazích mezi nimi v oblasti trestního řízení tak, aby Česká republika byla schopná řádně a včas plnit své mezinárodní závazky. Krajský soud v Ostravě v tomto rozhodnutí odkazuje na příslušná ustanovení Úmluvy a výslovně uvádí, že trvání vydávací vazby po podání žádosti o vydání není nijak časově omezeno s tím, že čl. 16 odst. 1 Úmluvy stanoví, že o uvalení předběžné vazby rozhodnou orgány dožádané strany podle svého právního řádu.
K námitce stěžovatele, že marně uplynula 40 denní lhůta k vydání rozhodnutí o předběžné a vydávací vazbě v souladu s čl. 16 odst. 4 Úmluvy Ústavní soud pro úplnost konstatuje, že je nedůvodná, neboť tento článek implementovaný v trestním řádu §396 odst. 5 se použije za podmínky, že cizozemský orgán žádost o předběžnou vazbu nepodal. Ve stěžovatelově případu však žádost o vydání byla datována dnem 24. 8. 2004, tudíž existence této žádosti vylučuje použití citovaných ustanovení.
Z čl. 8 Listiny vyplývá, že státní orgán může do soukromé sféry jednotlivce zasahovat pouze za splnění určitých podmínek. Zásah musí být v souladu se zákonem a musí sledovat ochranu pořádku a předcházení zločinnosti, ochranu zdraví a ochranu práv a svobod jiných. Jde o nalezení správné rovnováhy mezi zájmy státu, resp. společnosti na straně jedné a zájmy jednotlivců na straně druhé. Pokud soudní orgán po pečlivém zvážení okolností daného případu ve věci rozhodne při respektování příslušných zákonných ustanovení konkrétního státu jako v posuzovaném případu, nelze než uzavřít, že k porušení uvedeného článku Listiny nedošlo.
K odkazu stěžovatele na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 188/99, IV. ÚS 137/2000, IV ÚS 427/98 Ústavní soud konstatuje, že citované nálezy se projednávané věci nedotýkají, neboť krajský soud v daném případě požadavky kladené speciální úpravou v §397 tr. řádu na výrok i odůvodnění vydaného usnesení splnil.
Ústavní soud nepovažoval za nutné vyjadřovat se k výtkám stěžovatele směřujícímu k trestnímu řízení předcházejícímu vydání rozhodnutí napadených ústavní stížnosti ani k výtkám směřujícím proti rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 135/05, vědom si skutečnosti, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod sice soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek však nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobná odpověď na každý argument stěžovatele (viz García Ruiz proti Španělsku, 1999).
Ústavní soud neshledal nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti. Obecné soudy aplikovaly a interpretovaly trestní řád ústavněprávně konformním způsobem a jejich postupu nelze z ústavní pohledu nic vytknout.
Jestliže základními aspekty práva na spravedlivý proces je kontradiktornost a rovnost zbraní mezi stranami a tyto aspekty byly v provedeném řízení dodrženy, Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv garantovaných uvedenými články Listiny a Úmluvy.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu