ECLI:CZ:US:2006:4.US.727.05
sp. zn. IV. ÚS 727/05
Usnesení
IV. ÚS 727/05
Ústavní soud rozhodl dne 20. dubna 2006 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudce Jiřího Muchy a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. O., zastoupené JUDr. Alenou Strnadovou, advokátkou, AK se sídlem Tovaryšský vrch 1358/3, 460 01 Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 7. 2005, čj. 8 Tdo 930/2005-243, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 1. 2. 2005, čj. 55 To 199/2004-203, a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 4. 2004, čj. 2 T 196/2003-188, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1, čl. 8 odst. 2 věta první, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označených rozhodnutí, jimiž obecné soudy rozhodovaly v její trestní věci.
V ústavní stížnosti stěžovatelka vytkla okresnímu a krajskému soudu, že odmítly provést obhajobou navržené důkazy, vyšetřovací pokus a výslechy svědka V. O. a ing. L. N., aniž by řádně odůvodnily, proč tak neučinily, čímž jí zabránily domáhat se ochrany svých práv před soudem a neodůvodněně odňaly možnost se obhajovat. Zamítnutí odvolání pak z tohoto důvodu označila rozhodnutí, které je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, a výhrady uplatnila i vůči rozhodnutí dovolacího soudu, který odmítl dovolání jako neopodstatněné, aniž by se zabýval důkazní situací; připustila však, že zákonná úprava dovolání je postavena na striktně vymezených dovolacích důvodech. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka zpochybnila důkaz provedený znaleckým posudkem a postup obecných soudů označila za rozporný s čl. 8 odst. 2 věty první Listiny, když připomněla, že již v odvolání namítala nepřiměřenost jí uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody.
Ústavní soud prostudoval spis Okresního soudu v Liberci, sp. zn. 2 T 196/2003, který si vyžádal k ověření stěžovatelčiných tvrzení, a po jejich posouzení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Průběh řízení, v němž byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí, netřeba s ohledem na toto zjištění podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovatelce, ostatním účastníkům i vedlejším účastníkům znám.
Podstatu ústavněprávní argumentace stěžovatelky tvořil její nesouhlas s tím, jak obecné soudy vedly dokazování, jak provedené důkazy vyhodnotily a jaké právní závěry z tohoto hodnocení vyvodily.
Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi vymezil, která pochybení v procesu dokazování, resp. zjišťování skutkového stavu, mají ústavně právní relevanci. Vzhledem k obecné dostupnosti jeho judikátů (publikovaných ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C.H. Beck, či v elektronické podobě na www.judikatura.cz) pouze připomíná, že jde o případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případy důkazů opomenutých a případy svévolného hodnocení provedených důkazů. Ústavně právní pochybení takto naznačená však v postupu obecných soudů neshledává.
Řízení, jemuž byla stěžovatelka podrobena, bylo řízením spravedlivým, souladným se všemi ústavními kautelami, a to ve všech jeho fázích; nalézací, odvolací i dovolací soudy zcela přiměřeným a přezkoumatelným způsobem vyložily, proč nemohly stěžovatelkou uplatněné námitky akceptovat. Je evidentní, že stěžovatelka se mylně domnívá, že podstata spravedlivého procesu spočívá v tom, že by soudy měly postupovat a rozhodovat tak, aby výsledek řízení odpovídal jejím představám, to však ani čl. 36 odst. 1 Listiny ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod přirozeně nezaručuje. Soud rovněž (při dodržení zásady rovnosti účastníků řízení) není v zásadě povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků, neboť absolutní právo na výslech každého svědka, jehož uvede obhajoba, není zaručeno.
Stran námitek o údajném porušení čl. 8 odst. 2 věty první Listiny Ústavní soud poznamenává, že o otázkách viny a trestu rozhodují výlučně soudy obecné (srov. čl. 90 Ústavy, čl. 40 odst. 1 Listiny) a Ústavní soud je do jejich rozhodování oprávněn zasáhnout jen v případech, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelky vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv, což se v projednávaném případě nestalo. Pokud stěžovatelka vyjádřila názor, že obecný soud přehlédl ústavně právní význam práva na osobní svobodu, Ústavní soud takové pochybení neshledal. K podstatě osobní svobody vyvěrající přímo z lidského bytí již jen jako obiter dictum Ústavní soud připomíná nesouměřitelnost omezení osobní svobody stěžovatelky v důsledku trestu uloženého jí při nepochybném respektování všech zákonných i ústavních kautel s následky činu pro poškozenou. Také poškozená je nositelkou ústavně garantovaných lidských práv; z obsahu spisu je patrno, že celá řada jí zaručených základních práv byla následkem zaviněného jednání stěžovatelky dotčena, ne-li zcela nevratným způsobem eliminována.
Ústavní soud proto zcela a zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2006
Miloslav Výborný
zastupující předseda senátu