ECLI:CZ:US:2006:4.US.741.05
sp. zn. IV. ÚS 741/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti V. R., zastoupené JUDr.PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 25, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. 8 To 228/2005 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 2 T 65/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 11. 2005, která splňovala formální náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, na základě kterých byla uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona a trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zákona. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že napadenými rozhodnutími nebyly respektovány čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z podané ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 2 T 65/2003, odsouzena pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona a trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž výkon trestu jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Současně jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání mzdové účetní na dobu čtyř let, dále jí byla uložena povinnost zaplatit poškozené ČEPOS, a. s. škodu ve výši 960.476,- Kč spolu s 3% úrokem z prodlení od 17. 4. 2003 do zaplacení. Soud I. stupně dospěl ve svém rozhodnutí k jednoznačnému závěru o vině stěžovatelky s tím, že v období nejméně od 11. 5. 1998 do 14. 1. 1999 jako mzdová účetní, s cílem získat majetkový prospěch, zahrnula do účetního zpracování mezd pět neexistujících zaměstnanců společnosti ČEPOS, a. s., přičemž po odečtení zákonných odvodů poukázala jejich mzdu na bankovní účty, ke kterým měla dispoziční právo pouze ona nebo jako zákonný zástupce svého nezletilého syna J. R., dále na vkladní knížky na doručitele a na účty třetích osob, u nichž měla neuhrazené závazky.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, z důvodu nesprávně stanoveného období, ve kterém se měla stěžovatelka dopustit trestného činu, napadený rozsudek soudu I. stupně zrušil pouze ve výroku o vině trestným činem podvodu, v důsledku toho i ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatelku uznal vinnou jednáním, které shodně jako soud I. stupně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b), tr. zákona a za tento trestný čin a trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zákona, stran něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, stěžovatelku odsoudil ke stejnému trestu jako soud I. stupně.
V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že napadené rozsudky byly vydány na základě nezákonného postupu soudu a nejsou v souladu s právem na soudní a jinou právní ochranu podle hlavy páté Listiny. Tento nezákonný postup spatřuje stěžovatelka ve skutečnosti, že ač od samého počátku trestního řízení se hájila tím, že se nedopustila tvrzeného skutku, ale že v inkriminované době byla vydírána, soud I. stupně výslovně označil její obhajobu za nepravděpodobnou, aniž by se jejími námitkami náležitě zabýval. Tím porušil zásadu presumpce neviny, která předpokládá úplné a nepochybné prokázání viny. Vady rozsudku soudu I. stupně pak podle názoru stěžovatelky neodstranil ani odvolací soud, který se jejími vznesenými námitkami proti rozsudku soudu I. stupně v podstatě ani nijak blíže nezabýval a stručně se jen ztotožnil s hodnocením důkazů, jak bylo provedeno soudem I. stupně. Porušení svého práva podle čl. 40 odst. 3 Listiny pak stěžovatelka spatřuje v tom, že jí jednak nebyl poskytnut čas a možnost přípravy obhajoby, aby se mohla hájit sama nebo prostřednictvím svého obhájce, aniž by nějak toto tvrzení konkretizovala a jednak v tom, že se soud nezabýval všemi námitkami, které v průběhu řízení vznesla a které mají, byť i nepřímou, souvislost s trestním stíháním.
Ústavní soud vyzval účastníky řízení a to Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 6 a vedlejší účastníky řízení Městské státní zastupitelství v Praze a Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 6 k podání vyjádření k ústavní stížnosti a vyžádal si spis Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 2 T 65/2003.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti sdělil, že trvá na zdůvodnění svého rozsudku, Obvodní soud pro Prahu 6 pak ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí, oba soudy pak vyslovily souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Městské státní zastupitelství v Praze i Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 6 se svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdaly.
Z důvodu, že vyjádření účastníků řízení neobsahovala žádné nové skutečnosti, tvrzení nebo argumentaci, nebyla Ústavním soudem stěžovatelce zaslána na vědomí.
Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, resp. že nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatelky.
Ústavní soud konstatuje, že námitky stěžovatelky uváděné v podané ústavní stížnosti se shodují s námitkami, které byly uplatněny již v řízení před odvolacím soudem. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, tento soud se námitkami stěžovatelky podrobně zabýval, rozvedl, proč jim nepřisvědčil, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřel a vyložil, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Soud I. stupně zjistil správně všechny relevantní okolnosti trestné činnosti stěžovatelky, k odbornému posouzení přibral soudní znalkyni a na základě závěrů znaleckého posudku, listinných důkazů a svědeckých výpovědí dospěl k závěru, že v daném případě byla vina stěžovatelky prokázána. Odvolací soud se ztotožnil i s odůvodněním rozsudku soudu I. stupně a konstatoval, že je naprosto nelogické a nevěrohodné, aby někdo jiný posílal na účty, jež jsou konkrétně uvedeny ve výrokové části napadeného rozsudku a k nimž měla dispoziční právo výlučně stěžovatelka, popřípadě na účty osob, k nimž měla stěžovatelka určité závazky, předmětné částky. Rozhodnutí odvolacího soudu je pak řádně, logickým, racionálně obhájitelným způsobem a v dostatečném rozsahu odůvodněno.
Vzhledem k tomu, že s konkrétními námitkami stěžovatelky se odvolací soud vyčerpávajícím způsobem vypořádal, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze.
Pokud stěžovatelka vznesla námitku týkající se nezákonného postupu soudu a porušení jejího práva na soudní a jinou právní ochranu, které spatřuje ve skutečnosti, že nestačí, aby soudy dodržely postupy stanovené v §33 odst. 1 tr. řádu, případně další ustanovení, která na ně navazují, ale je třeba vykládat co nejextenzivněji povinnost vypořádat se s obhajobou obviněného v celém jejím rozsahu, tedy zabývat se všemi námitkami, které obviněný v dosavadním průběhu řízení vznesl a které mají, byť i nepřímou souvislost s trestním stíháním, k tomu Ústavní soud uvádí, že obecné soudy se podrobně všemi námitkami stěžovatelky zabývaly, a to včetně tvrzení, že byla vydírána. Proč obecné soudy neuvěřily tvrzením stěžovatelky dostatečně vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí. K tomu Ústavní soud, vědom si skutečnosti, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod sice soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, uvádí, že tento závazek však nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument stěžovatelky (viz rozsudek ESLP Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena, rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu (viz Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994, Higginsová a další proti Francii, 1998). Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (viz Helle proti Finsku, 1997).
Jak vyplývá z trestního spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 2 T 65/2003, stěžovatelka byla po celou dobu trestního řízení zastoupena advokátem a k přípravě obhajoby jí byl poskytnut dostatečný čas tak, aby se mohla hájit sama nebo prostřednictvím svého obhájce. To vyplývá i ze skutečnosti, že stěžovatelka, ač obesílána k hlavnímu líčení se v šesti případech buď omluvila z důvodu pracovní neschopnosti, nebo se jí nepodařilo soudem doručit předvolání a stěžovatelka se tak k hlavnímu líčení nedostavila. Opakovaně byl soud I. stupně nucen vydat ve věci stěžovatelky příkaz k zatčení (č. l. 758 a 823) tak, aby byla zajištěna její účast na hlavním líčení. Stěžovatelka navíc v průběhu trestního řízení nevznesla žádnou námitku ve vztahu k jejímu právnímu zastoupení ani ve vztahu k poskytnutí dostatečného času k přípravě obhajoby. Ve světle těchto skutečností se tvrzení stěžovatelky o porušení čl. 40 odst. 3 Listiny jeví jako zcela účelové.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž namítala, že v řízení nebyla respektována zásada presumpce neviny zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny, která podle jejího názoru vyjadřuje požadavek, aby vina obviněného byla úplně a nepochybně prokázána. Jak Ústavní soud obdobně judikoval v usnesení sp. zn. IV. ÚS 154/02 (Sb. n. u. ÚS Svazek č. 28 Usnesení č. 37), k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), dle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ve všech případech, zejména však tehdy, kdy je třeba vyhodnotit věrohodnost protichůdných výpovědí svědků či závěrů znaleckých posudků, je třeba důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, kterýžto požadavek vyplývá z ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu upravujícího požadavky kladené na odůvodnění rozsudku (viz dovětek "zejména pokud si vzájemně odporují"). V našem trestním řádu tedy není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladné výpovědi, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného, soud má však povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky ani pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá.
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ačkoli čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky ESLP Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999 apod.).
Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti. Obecné soudy interpretovaly a aplikovaly trestní zákon a trestní řád ústavněprávně konformním způsobem a jejich postupu nelze z ústavního pohledu nic vytknout. Jestliže základními aspekty práva na spravedlivý proces je kontradiktornost a rovnost zbraní mezi stranami, a tyto aspekty byly v provedeném řízení dodrženy, Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelky o porušení jejich základních práv garantovaných uvedenými články Listiny.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu