ECLI:CZ:US:2006:4.US.761.05
sp. zn. IV. ÚS 761/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Josefem Šírkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Dr. Bureše 1185/1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 4. 2005, č. j. 17 T 7/2004-1753, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 7. 2005, č. j. 11 To 85/2005-1920, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 28. 11. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, když bodem 2 výroku napadaného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") byl uznán vinným ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a to formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání pěti let, přičemž mu byla současně tímto rozsudkem uložena v tomto specifikovaná povinnost náhrady škody, kterou svým jednáním poškozeným způsobil. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") následně svým usnesením ze dne 25. 7. 2005 odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu I. stupně pro jeho nedůvodnost zamítl.
2. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal ochrany svých práv, jež jsou zakotvena v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1, odst. 2, odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť se domníval, že vydáním napadených rozhodnutí ze strany obecných soudů bylo do těchto neoprávněně zasaženo.
3. Ve své ústavní stížnosti, kterou stěžovatel směřoval výhradně do těch výroků napadaných rozhodnutí obecných soudů, jež se týkají přímo jeho osoby, nejprve stěžovatel popsal okolnosti předcházející zahájení jeho trestního stíhání, jejichž znalost byla podle názoru stěžovatele pro Ústavní soud potřebná pro dostatečné pochopení situace a postavení stěžovatele. K tomuto dále připojil informace o své osobě, jejichž sdělení Ústavnímu soudu považoval z hlediska projednávané ústavní stížnosti za podstatné. K samotným námitkám nejprve stěžovatel prohlašoval, že na svém právu na spravedlivý proces byl poškozen zejména postupem obecných soudů, kdy jeho trestná činnost, svou podstatou jedna a tatáž věc, byla projednávána odděleně, a to před Okresním soudem v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 31 T 196/2004 a před krajským soudem pod sp. zn. 17 T 7/2004. Dále pak stěžovatel vytýkal obecným soudům, že jimi prováděné dokazování vykazovalo řadu nedostatků. V neposlední řadě se pak obecné soudy, resp. orgány činné v trestním řízení podle přesvědčení stěžovatele v dané trestní věci nevyvarovaly určitých procesních pochybení a rovněž při úvahách o potrestání stěžovatele tomuto upřely významnou polehčující okolnost.
4. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřoval stěžovatel zejména ve skutečnosti, že jeho trestná činnost, svou podstatou jedna a tatáž věc, byla projednávána odděleně v odlišných trestních řízeních před odlišnými soudy. V jejich rámci ovšem obecné soudy, tedy okresní a krajský soud, dospěly k rozdílným skutkovým zjištěním ohledně totožné události, konkrétně ohledně převzetí falešných bankovek za prodej pervitinu od spoluobžalované F. Současně podle tvrzení stěžovatele nebylo možno přehlédnout, že tomuto v trestních řízeních přitěžoval již samotný fakt, že je proti němu vedeno souběžně další trestní stíhání pro závažné trestné činy, když toto braly oba trestní senáty v úvahu při rozhodování o vině a trestu stěžovatele, což by v případě společného řízení podle §20 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), bylo vyloučeno. Své úvahy v tomto směru stěžovatel podpořil odkazem na judikát, dle něhož nelze vyloučit ze společného řízení řízení o trestném činu, který je v jednočinném souběhu k jinému a na odbornou literaturu zabývající se výklady k ustanovení §20 trestního řádu.
5. V dalším stěžovatel poukazoval na vady, které provázely proces dokazování v jeho trestní věci. Obecné soudy měly ke svým závěrům o vině stěžovatele dospět přes zřejmý nedostatek důkazů, když je opíraly pouze o svědectví dvou svědků vypovídajících pod utajením. Současně pak skutková zjištění, jež obecné soudy na základě provedeného dokazování učinily, byla s provedeným dokazováním v příkrém rozporu, neboť obecné soudy ve svých rozhodnutích fakticky konstatovaly, že stěžovatel šířil falešné bankovky v době od 29. 9. 2003, ačkoliv ten byl již ode dne 9. 9. 2003 ve vězení a byl tak uznán vinným z jednání fyzicky nemožného. Stěžovatel rovněž nesouhlasil se způsobem, jakým byla provedena jeho identifikace dle fotografií spoluobžalovaným E., jelikož na fotografiích předložených E. byli dva Ukrajinci, dva Rómové, sám E. a stěžovatel, přičemž E. při označení fotografie stěžovatele uvedl, že si není jistý. Dále stěžovatel zpochybňoval věrohodnost svědka vypovídajícího pod smyšleným jménem P., který měl v přípravném řízení dne 24. 2. 2004 vypovídat nepravdivě ve snaze odvrátit od sebe trestní stíhání, což ostatně nepřímo připustil ve své výpovědi při hlavním líčení konaném dne 16. 8. 2004. Stěžovatel napadal postup nalézacího i odvolacího soudu také v tom směru, že ty odmítly provést jím navrhované důkazy, jmenovitě si neobstaraly znalecký posudek posuzující duševní stav stěžovatele či neužily znaleckých posudků MUDr. V. a PhDr. V. L., které byly vypracovány v trestní věci stěžovatele vedené u okresního soudu.
6. Stěžovatel vytýkal obecným soudům, resp. orgánům činným v trestním řízení také určitá procesní pochybení. Předně trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno pro jiný skutek, než za který byl nakonec krajským soudem odsouzen. Dále pak trestní stíhání stěžovatele bylo dne 9. 1. 2004 zahájeno předáním/doručením usnesení ČTS: ÚOOZ-154/V7-2003, načež ten byl vyslechnut do protokolu o výslechu obviněného. Stěžovatel tedy nebyl vyslechnut před zahájením trestního stíhání, orgány činné v trestním řízení tak nedodržely postup dle ustanovení §158 odst. 1, odst. 3 trestního řádu. Kromě poukázání na procesní pochybení pak stěžovatel nesouhlasil s úvahami krajského soudu přednesenými v rámci odůvodňování výše trestu pro stěžovatele v rozhodnutí krajského soudu v tom smyslu, že stěžovatel se k jemu prokazovanému jednání nedoznal a neusvědčoval spoluobžalovaného R. Zde však krajský soud zcela pominul výpověď stěžovatele ze dne 10. 9. 2003, kterou ten učinil jako utajený svědek Z.
7. Mimo výše uvedené pak stěžovatel namítal určité vady, které měly být způsobeny orgány činnými v trestním řízení při projednávání jeho trestní věci vedené před okresním soudem pod sp. zn. 31 T 196/2004. Vzhledem k petitu ústavní stížnosti stěžovatele je ovšem předmět řízení před Ústavním soudem omezen výhradně na napadená rozhodnutí, jež byla v rubrice specifikována. Ústavní soud se tedy nemůže zabývat námitkami stěžovatele směřujícími proti postupům orgánů činných v trestním řízení při vedení trestního stíhání, jež je odlišné od toho napadaného touto ústavní stížností.
8. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 17 T 7/2004. Z tohoto zjistil, že dle bodu 2 výroku napadaného rozsudku krajského soudu stěžovatel v době a za okolností tam blíže popsaných převzal od dosud neustanovené osoby bankovky v nominální hodnotě 1.000 Kč, ačkoli věděl, že jde o padělky, tyto počátkem měsíce září 2003 předal po dohodě T. E. v počtu 5 ks a po několika dnech opět 5ks s tím, aby bankovky rozměnil udáním jako pravých a polovinu takto získaných peněz si ponechal pro svou potřebu a druhou polovinu mu předal, přičemž T. E. činil, jak je dále uvedeno v bodu 2 výroku rozsudku krajského soudu. Tímto se stěžovatel dopustil spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 trestního zákona, a to formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, za což byl napadaným rozsudkem krajského soudu odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání pěti let, když mu byla současně tímto rozsudkem uložena v tomto specifikovaná povinnost náhrady škody, kterou svým jednáním poškozeným způsobil. Pod body 1 a 3 až 6 výroku napadaného rozsudku pak krajský soud rozhodoval o osobách ostatních spoluobžalovaných. Vrchní soud usnesením ze dne 25. 7. 2005 zamítl odvolání proti rozsudku soudu I. stupně stěžovatele a dalších dvou spoluobžalovaných pro jejich nedůvodnost. Při prostudování soudního spisu krajského soudu, sp. zn. 17 T 7/2004, učinil Ústavní soud mimo výše citovaná také řadu dalších zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k jednotlivým námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti.
9. Ústavní soud následně vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Krajský soud ve svém vyjádření nejprve Ústavní soud upozornil, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí některá zkreslující a zavádějící tvrzení, v některých případech zcela nepravdivá tvrzení a naopak některé skutečnosti zjištěné v řízení před krajským soudem pomíjí. Na nejvýznamnější rozpory se proto krajský soud rozhodl poukázat. Za významné pochybení považoval krajský soud opakované dovolávání se skutečností ze strany stěžovatele, které ten údajně zjistil ze spisu okresního soudu, sp. zn. 31 T 196/2004, neboť předmětem projednávané ústavní stížnosti není rozhodnutí okresního soudu, tyto námitky stěžovatele tak pouze zkreslují danou situaci. Dále pak měl stěžovatel krajskému soudu podsouvat určité závěry, které ten ovšem ve svém rozsudku nevyslovil, což patrně plynulo z toho, že stěžovatel nedostatečně prostudoval přesné znění skutku, za jehož spáchání byl rozsudkem krajského soudu odsouzen. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rovněž nesprávně odkazoval na judikát, který se vyslovuje k možnosti vyloučit řízení o trestném činu ze společného řízení, pokud je tento trestný čin v jednočinném souběhu k jinému trestnému činu, neboť v případě trestního jednání stěžovatele se o jednočinný souběh zcela zřejmě nejedná. V ostatním krajský soud odkázal na svůj rozsudek ze dne 6. 4. 2005, když s tímto považoval za vhodné porovnat rozporná tvrzení stěžovatele z jeho ústavní stížnosti. Vrchní soud v rámci svého vyjádření konstatoval, že podanou ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Oba obecné soudy v odůvodněních svých rozhodnutí podrobně rozvedly, na základě jakých důkazů mají skutková zjištění za prokázaná, přičemž se náležitě zabývaly procesem hodnocení provedených důkazů. Na tato rozhodnutí tedy vrchní soud v dalším odkázal. Vrchní soud tedy uzavřel, že z materiálů, které má k dispozici, nelze dospět k závěru, že by ze strany obecných soudů bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, proto tedy navrhl, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl. Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích a Vrchní státní zastupitelství v Praze se svými přípisy shodně vzdala postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele.
10. Tato vyjádření byla následně zaslána stěžovateli na vědomí. Ten v rámci své repliky nejprve reagoval na vyjádření krajského soudu mu předložené, a to upřesňováním svých námitek, které již předtím přednesl ve své ústavní stížnosti. Dále pak stěžovatel informoval Ústavní soud, že v mezidobí od podání ústavní stížnosti vynesl okresní soud ve věci vedené u něj pod sp. zn. 31 T 196/2004 dne 6. 12. 2005 rozsudek, jímž uznal stěžovatele vinným především pro §235 odst. 1, odst. 2 trestního zákona. V rámci tohoto rozhodnutí pak okresní soud zrušil výrok o trestu stěžovateli z ústavní stížností napadeného rozsudku krajského soudu a uložil stěžovateli souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání sedmi let. Tento rozsudek okresního soudu byl následně k odvolání stěžovatele potvrzen rozsudkem krajského soudu, č.j. 23 To 225/2005. Stěžovatel v závěru zopakoval, že porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje především v tom, že jedna a táž věc - jeden skutek spojený věcně, časově i personálně - byla účelově rozdělena a projednávána odděleně dvěma soudy různých stupňů. Toto své tvrzení doplnil stěžovatel argumenty, které však z převážné části byly obsaženy již v jeho ústavní stížnosti.
II.
11. Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. K námitce stěžovatele, že odděleným projednáním jeho trestné činnosti v odlišných řízeních před odlišnými soudy došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, je potřeba jej nejprve upozornit, že smyslem ustanovení §20 trestního řádu je především zajištění hospodárnosti a účelnosti samotného trestního řízení. Na tomto základě pak z postupu, který se od znění §20 trestního řádu odchyluje, nelze zásadně vyvozovat natolik dalekosáhlé závěry, které by vedly ve svých důsledcích až ke zpochybnění zákonnosti či ústavnosti procesu jako celku. Nadto v posuzované věci Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy porušily toto zákonné ustanovení, když stávající právní úprava chápe společné řízení o více trestných činech nikoliv jako automatický princip, ale jako možnost odůvodněnou hledisky ekonomiky a rychlosti řízení. Při znalosti obsahu soudního spisu a se zřetelem na provedené dokazování Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele, že by společné řízení v dané věci mělo podstatný vliv na posouzení zjištěných okolností soudem a tedy na jeho závěr o vině a trestu stěžovatele. K tomuto Ústavní soud doplňuje, že nelze přisvědčit tvrzením stěžovatele z jeho ústavní stížnosti, že okresní a krajský soud dospěly k rozdílným skutkovým zjištěním ohledně totožné události - převzetí falešných bankovek za prodej pervitinu od spoluobžalované F. (např. č.l. 1754-55, č.l. 1783, č.l. 1797), resp. že stěžovateli v trestních řízeních přitěžoval již samotný fakt, že je proti němu vedeno souběžně další trestní stíhání pro závažné trestné činy, když toto měly brát oba trestní senáty v úvahu při rozhodování o vině a trestu stěžovatele (zejm. č.l. 1804, č.l. 1807).
13. Poukazuje-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti na domnělé vady, které provázely proces dokazování v jeho trestní věci, považuje Ústavní soud za nutné k tomuto uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nepřísluší mu znovu hodnotit provedené důkazy ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavnímu soudu přísluší posoudit toliko to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyly porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Předně nelze přisvědčit stěžovateli v té části, kde prohlašuje, že obecné soudy ke svým závěrům o jeho vině dospěly přes zřejmý nedostatek důkazů, když je opíraly pouze o svědectví dvou svědků vypovídajících pod utajením. Závěry o vině stěžovatele totiž obecné soudy vystavěly také na základě výpovědí spoluobžalovaného E. ze dne 28. 11. 2003 (č.l. 440) a 8. 1. 2004 (č.l. 447) ve spojení s výpovědí svědkyně E. Č. ze dne 5. 2. 2004 (č.l. 665). K námitce stěžovatele, že skutková zjištění učiněná obecnými soudy byla v příkrém rozporu s provedeným dokazováním, Ústavní soud konstatuje, že tuto stěžovatel vznáší s využitím účelového zdůraznění jediné okolnosti z výpovědí spoluobžalovaného E., a to údaje, že E. počal rozměňovat falešné bankovky v ten den, kdy je od osoby s přezdívkou "Culík" obdržel (č.l. 443). Zcela tak přehlíží tu skutečnost, že E. také vypověděl, že mu osoba s přezdívkou "Culík" předala falešné bankovky asi 14 dní po jejich vzájemném seznámení, které proběhlo v polovině či na konci srpna 2003 (č.l. 442). Ústavní soud z vyžádaného soudního spisu zjistil, že ve výpovědích spoluobžalovaného E. panují určité časové nesrovnalosti, ovšem je úkolem obecných soudů, aby ty hodnotily důkazy, a to podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Obecné soudy, postupujíc v souladu s touto zásadou, tak učinily a dospěly k závěru, na kterém Ústavní soud nehodlá ničeho měnit. Do stejné oblasti, tedy hodnocení důkazů obecnými soudy, směřuje také poukazování stěžovatele na nevěrohodnost utajeného svědka P., k čemuž Ústavní soud připojuje, že touto se již zabývaly obecné soudy v rámci procesu hodnocení provedených důkazů. Ústavní soud rovněž nesdílí přesvědčení stěžovatele, že identifikaci stěžovatele dle fotografií obžalovaným E. (č.l. 449) je třeba označit za více než pochybnou, neboť na této nenalezl Ústavní soud ničeho protizákonného či jakkoliv závadného. Nakonec má-li stěžovatel za to, že obecné soudy odmítly provést jím navrhované důkazy, Ústavní soud k tomuto dodává, že z obsahu soudního spisu nezjistil, že by stěžovatel navrhoval k důkazu vypracování znaleckého posudku posuzujícího jeho duševní stav či užití znaleckých posudků MUDr. V. a PhDr. V. L., které byly obstarány v trestní věci stěžovatele vedené u okresního soudu (zejm. č.l. 1629, č.l. 1709, č.l. 1916). Lze tedy uzavřít, že Ústavní soud neshledal taková pochybení obecných soudů, kterých se měly dopustit při procesu dokazování, jež by způsobovala zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
14. Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti vytýká obecným soudům, resp. orgánům činným v trestním řízení určitá procesní pochybení, ani tyto námitky stěžovatele nepovažuje Ústavní soud za opodstatněné. Nelze souhlasit s hodnocením stěžovatele, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno pro jiný skutek, než za který byl nakonec krajským soudem odsouzen, neboť podle zjištění Ústavního soudu příslušné orgány respektovaly ustanovení §176 odst. 2 a §220 odst. 1 trestního řádu (č.l. 21, č.l. 1220, č.l. 1754). Pod pojmem totožnost skutku totiž nelze chápat pouze naprostou shodu mezi okolnostmi vylíčenými v usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 trestního řádu, následně v obžalobě a výrokem rozhodnutí soudu, když je možno přihlížet ke změnám skutkových zjištění učiněným v průběhu trestního stíhání, pokud se jimi nemění podstata skutku. Orgány činné v trestním řízení postupovaly s tímto v souladu. Stejně tak neporušily ustanovení §158 odst. 1, odst. 3 trestního řádu, nebyl-li stěžovatel před zahájením jeho trestního stíhání vyslechnut. Nakonec pak ani výtku v tom směru, že krajský soud odepřel stěžovateli dobrodiní výrazně polehčující okolnosti, nemůže Ústavní soud označit za oprávněnou, neboť stěžovatel se skutečně v průběhu trestního stíhání k jemu prokazovaným činům nedoznal a uvedl-li dne 10. 9. 2003 určité skutečnosti ve své výpovědi jako utajený svědek Z. (č.l. 699 a násl.), nelze toto v kontextu celého řízení chápat jako jednání stěžovatele vedené snahou pomoci náležitě objasnit skutkový stav věci.
15. Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto projednávanou ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. 7. 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu