ECLI:CZ:US:2006:4.US.762.05
sp. zn. IV. ÚS 762/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti S. B., právně zastoupeného JUDr. Richardem Třeštíkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Ústí nad Labem, Masarykova 43, směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. září 2005, sp. zn. 37 Nt 611/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu bylo doručeno podání učiněné ve lhůtě podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a splňující i ostatní náležitosti ústavní stížnosti.
Usnesením státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 2. září 2005, sp. zn. 1 Zt 150/2005, byl stěžovatel, společně s dalšími spoluobviněnými, ponechán ve vazbě. O stížnosti proti tomuto usnesení rozhodl výše popsaným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6, jímž stížnost zamítl.
Stěžovatel namítl, že rozhodnutí státní zástupkyně o ponechání ve vazbě navazovalo na její předchozí rozhodnutí ze dne 25. května 2005, sp. zn. 1 Zt 150/2005. V takovém případě mohlo být vydáno rozhodnutí pouze v případě, že trestní stíhání nebylo možno ve stanovené lhůtě dokončit pro obtížnost věci, nebo z jiných závažných důvodů a současně propuštění stěžovatele na svobodu by hrozilo zmaření nebo podstatné ztížení dosažení účelu trestního stíhání. Podle tvrzení stěžovatele však obě rozhodnutí státní zástupkyně byla obsahově shodná, když pozdější rozhodnutí bylo rozšířeno o tvrzení, podle kterého nebylo pro spolupráci s cizinou možno řízení skončit.
Podle stěžovatele nesplňovalo rozhodnutí ze dne 2. září 2005 zákonem stanovené podmínky. Rozhodnutí o vazbě je podle ustanovení §71 odst. 4 trestního řádu v pravomoci státního zastupitelství a nikoliv soudu, proto považuje svoje držení ve vazbě za protizákonné.
V postupu orgánů činných v trestním řízení stěžovatel shledal zásah do práva na osobní svobodu zaručeného v čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a práva na účinný opravný prostředek podle čl. 13 Úmluvy.
Ústavní soud si k věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6 vedený pod sp. zn. 37 Nt 611/2005.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu stížnostního soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z těchto důvodů.
Ústavní soud je, dle čl. 83 Ústavy ČR, soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní stížnost může stěžovatel podat, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a není-li proti takovému rozhodnutí žádný řádný či mimořádný opravný prostředek. Vazbu jako výrazný zásah do práv a svobod občanů, resp. její důvodnost jsou orgány činné v trestním řízení povinny přezkoumávat v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu v každém období trestního stíhání.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud, jak dal opakovaně najevo ve svých rozhodnutích, není soudem nadřízeným soudům obecným a nevykonává nad nimi dohled či dozor, je třeba znovu připomenout, že jsou to orgány činné v trestním řízení a především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, stádia, ve kterém se nachází a na základě podrobných znalostí všech okolností a souvislostí případu, musí posoudit, zda existují, či trvají vazební důvody. Kromě zcela výjimečných případů není Ústavní soud oprávněn do hodnocení těchto skutkových okolností zasahovat.
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele, avšak nesdílí jeho výtky. Usnesení státní zástupkyně je sice značně obecné, případné nedostatky odůvodnění však odstranil stížnostní soud napadeným rozhodnutím. Ten současně neshledal, že by napadený výrok státní zástupkyně byl protizákonný, což i řádně odůvodnil.
Pokud Obvodní soud pro Prahu 6 upřesnil závěry státní zástupkyně, nelze tento postup stížnostního soudu chápat jako nezákonný či dokonce neústavní. Podle názoru Ústavního soudu je argumentace obvodního soudu dostatečná natolik, aby bylo možno důvodnost rozhodnutí přezkoumat. Stížnostní soud konstatoval organizovanost trestné činnosti, která mohla být hlavním zdrojem příjmů obviněných, přičemž mohla přinášet značný zisk, a to za současné existence kontaktů s cizinou. V projednávané věci tak hrozil stěžovateli i dalším spoluobviněným poměrně vysoký trest. Jinými slovy důvodnost vazby [§67 písm. a) a c) trestního řádu] obvodní soud v napadeném rozhodnutí dostatečně odůvodnil.
K namítanému porušení čl. 13 Úmluvy Ústavní soud konstatuje, že tvrzené porušení základních práv a svobod je, v souladu s čl. 4 Ústavy ČR pod ochranou soudní moci. Projednáním stížnosti před příslušným soudem došlo k naplnění práva na opravné prostředky.
K tvrzenému porušení čl. 5 Úmluvy stěžovatel neuvedl, v čem měla spočívat protizákonnost řízení o držení ve vazbě. Ve věci rozhodoval zákonem stanovený orgán, rozhodoval zákonem stanoveným způsobem v zákonné lhůtě. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS. 45/04 je řízení, ve kterém je obviněný slyšen před soudem předtím, než je rozhodováno o stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby, v souladu s čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Námitku, že slyšením u stížnostního soudu není možné zhojit pochybení, které mělo nastat rozhodnutím státní zástupkyně proto nelze akceptovat. Slyšení v kontradiktorním řízení, kdy má obviněný možnost uvést okolnosti, pro které považuje další pobyt ve vazbě za nepřípadný, je na místě kdykoliv v průběhu řízení o ponechání ve vazbě, tedy i u stížnostního soudu.
Ústavní soud je povolán zkoumat nedošlo-li v řízení k porušení ústavně zaručených práva stěžovatele, a zda řízení, jako celek, bylo spravedlivé. Pro posouzení této otázky si Ústavní soud vyžádal aktuální informace obvodní státní zástupkyně. Z ní zjistil, že rozhodnutím Obvodního státního zastupitelství Prahy 6 ze dne 6. ledna 2006, sp. zn. 1 Zt 150/2005 byl stěžovatel, společně s několika dalšími spoluobviněnými z vazby propuštěn. Tedy již došlo k dosažení cíle, ke kterému měla sloužit podaná ústavní stížnost. Jinak řečeno, propuštěním stěžovatele z vazby nastala situace, kdy ústavní stížnost svou povahou ztratila svůj hlavní racionální smysl.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu