ECLI:CZ:US:2006:4.US.766.05.1
sp. zn. IV. ÚS 766/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. října 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti 1) M. S. a 2) A. S., obou zastoupených JUDr. Zuzanou Volfovou, advokátkou, AK se sídlem Svatojánské nám. 47, P.O. BOX 60, 541 01 Trutnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 8. 2005, čj. 33 Odo 1328/2004-287, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2004, čj. 26 Co 121/2004-269, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé s tvrzením o porušení práv ústavně jim zaručených v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhali zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o zaplacení 3 108 000,- Kč s příslušenstvím, z titulu bezdůvodného obohacení.
Stěžovatelé uvedli, že důvodem zamítnutí jejich žaloby byla námitka promlčení nároku uplatněná žalovaným L. V. Okresní soud v Trutnově k námitce přihlédl, neboť vycházel z toho, že dílo (stavba domu) bylo předáno stěžovatelům dne 29. 9. 1995, takže promlčecí lhůta uplynula nejpozději dnem 29. 9. 1998. S tím však stěžovatelé nesouhlasili a namítli, že promlčecí lhůta skončila později, neboť mohla začít běžet teprve od okamžiku, kdy byla dokončena dlažba na chodníku v podloubí domu, protože i tyto práce byly součástí smlouvy o dílo. Konstatování Krajského soudu v Hradci Králové, že vlastnické právo žalovaného bylo určeno pouze k domu čp. 1456 v Zámecké ul. ve Vrchlabí, a nikoliv k pozemku, který byl zámkovou dlažbou chodníku zhodnocen, stěžovatelé označili za závěr, který je v rozporu s obsahem zápisů v příslušném listu vlastnictví v katastru nemovitostí. Zdůraznili, že dům má podloubí, a dlažba chodníku je tedy pod domem na jejich pozemku. Tento zdánlivě nedůležitý závěr soudu se ukázal být rozhodujícím, neboť se o něj opíral výsledek sporu. Protože dle jejich názoru šlo o závěr rozporný se zjištěným skutkovým stavem, představovala tato skutečnost porušení pravidel spravedlivého procesu a zásah do jejich ústavně zaručených práv.
Ze spisu Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 5 C 233/98, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatelé se domáhali po žalovaném zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení. Tato částka představovala náklady, které vynaložili na dostavbu domu čp. 1456 v Zámecké ul. ve Vrchlabí, který jako rozestavěný v lednu 1995 převzali od města Vrchlabí. Město Vrchlabí a zhotovitel díla, W-STAV, s. r. o., předtím odstoupili od smluv uzavřených s původním investorem stavby domu, L. V., a uzavřeli se stěžovateli (resp. stěžovatelem M. S. smlouvy nové. Stěžovatelé dům dostavěli a začátkem října 1995 zkolaudovali. Původní investor se však v řízení vedeném u Okresního soudu v Trutnově domohl vydání rozsudku (ze dne 11. 11. 1997, sp. zn. 7 C 243/96), kterým bylo určeno, že je vlastníkem předmětného domu. Stěžovatelé bezúspěšně vyzvali žalovaného k úhradě žalované částky a poté se bránili žalobou podanou k okresnímu soudu faxem dne 2. 10. 1998 a doplněnou originálem podání dne 5. 10. 1998. Žalovaný se dovolal promlčení nároků žalobců, ti však tvrdili, že ze strany žalovaného šlo o úmyslné bezdůvodné obohacení a že námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Po provedeném dokazování Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 13. 11. 2003, čj. 5 C 233/98-234, žalobu zamítl. Konstatoval, že plněním - dostavbou domu - se žalovaný bezdůvodně obohatil na úkor stěžovatelů. Za okamžik vzniku obohacení považoval den, kdy došlo k předání díla zhotovitelem, společností W-STAV, s. r. o., stěžovatelům; podle protokolu o předání díla podepsaného oběma stranami to bylo dne 29. 9. 1995. Tímto dnem počala stěžovatelům běžet promlčecí lhůta podle ustanovení §107 odst. 2 občanského zákoníku, která skončila nejpozději dnem 29. 9. 1998. Byla-li žaloba podána dne 2. 10. 1998, tedy po uplynutí promlčecí lhůty, a dovolal-li se žalovaný promlčení nároku, nemohl soud stěžovatelům jejich právo přiznat.
K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil co do výše částky 3 082 905,60 Kč s příslušenstvím (výrok I.), v části výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 25 094,40 Kč s příslušenstvím rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení (výrok II.). Odvolací soud potvrdil jako správný závěr okresního soudu, že provádění dokončovacích prací nemělo vliv na počátek běhu promlčecí lhůty k vydání bezdůvodného obohacení a že rozhodným okamžikem pro určení počátku běhu této lhůty bylo převzetí díla, při němž bylo formálně deklarováno jeho dokončení. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem, že nebylo třeba se zabývat rozsahem a hodnotou investic, které byly realizovány po 29. 9. 1995, kdy bylo dílo převzato, ověřil charakter provedených prací a poté uzavřel, že závěr o uplynutí promlčecí lhůty k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 25 094,40 Kč neobstojí. Stran této částky došlo v následujícím řízení před okresním soudem k zastavení řízení (usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 1. 2. 2006, čj. 5 C 233/98-312).
V dovolání proti rozsudku krajského soudu stěžovatelé namítli, že soud nesprávně vycházel z toho, že dům končí plnou stěnou, před kterou je dlažba již na pozemku jiného vlastníka. Podle stěžovatelů šlo o omyl v technickém posouzení stavby, neboť dům má podloubí a teprve dokončením dlažby v podloubí, tedy pod domem, mohl být kolaudován (dne 5. 10. 1995). Dle jejich přesvědčení měl soud nejprve odstranit nejasnost o odborné otázce, např. za pomocí znalce, a teprve potom činit právní závěry o běhu promlčecí lhůty. V doplnění dovolání stěžovatelé dále namítli i nesprávné právní posouzení případu, neboť podle judikátu Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Odo 416/2001, ze dne 9. 12. 2002, nestanoví-li smlouva o dílo něco jiného, není podepsání zápisu o předání díla rozhodující pro vznik práva na zaplacení díla. Nejvyšší soud ČR ústavní stížností napadeným usnesením dovolání odmítl jako nepřípustné. Vyložil, že přípustnost dovolání mohla být dána pouze za podmínek ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V daném případě dovolací soud hodnotil námitky stěžovatelů jako kritiku správnosti skutkového zjištění o tom, že dílo, stavba domu čp. 1456 ve Vrchlabí, bylo dokončeno a stěžovatelům předáno a jimi převzato dne 29. 9. 1995, ze kterého odvolací soud při svém rozhodování vycházel, neboť s datem dokončení díla spojil počátek běhu objektivní promlčecí doby k vydání bezdůvodného obohacení. Dovolací soud připomněl, že důvody, které míří proti skutkovým zjištěním, jsou v případě dovolání přípustného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyloučeny a vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci či jiné vady, přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení nezakládají. Odkaz na citovaný judikát označil dovolací soud za nepřípadný, neboť v něm byla řešena otázka, ke kterému okamžiku je zhotovitelem splněna právní povinnost provést dílo; nebyl však způsobilým ovlivnit skutkové zjištění soudu, ke kterému dni bylo dílo fakticky dokončeno, tj. v projednávaném případě dům postaven a předán stěžovatelům.
Jak vyplývá z postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, Ústavní soud není primárně povolán k přezkumu správnosti aplikace a interpretace "jednoduchého" práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout jen tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci současně porušena stěžovatelova základní práva či svobody. Stěžovatelé argumentovali porušením čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tohoto tvrzení a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. K tomuto závěru dospěl na základě následujících důvodů.
K ústavnímu procesnímu právu domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst.1 Listiny) Ústavní soud standardně judikuje, že toto právo je realizováno tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv obdobně garantuje i čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který zaručuje jednotlivci právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem ..., který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích. Pojem spravedlivého soudního řízení, přítomný výslovně v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a ve svém obsahu i v čl. 36 odst. 1 Listiny, je ve smyslu dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektující v tomto směru i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, po obsahové stránce vykládán tak, že jde především o právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručeno rovné zacházení, aby jedna vůči druhé nebyla neodůvodněně znevýhodněna. Maximy práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy jsou aplikovatelné i na jurisdikci odvolacího a dovolacího soudu, neboť jejich rozhodování se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce; existují-li však v zákoně podmínky omezující právo na přístup k soudu, je třeba sledovat, zda účel daného typu řízení neomezuje neproporcionálně poskytování ochrany základních práv jednotlivci (srov. nález sp. zn. IV.ÚS 128/05, www.judikatura.cz). Jak Ústavní soud ověřil, k takovému pochybení v projednávaném případě nedošlo.
Z vyžádaného spisu vyplynulo, že o předmětu řízení, tak jak byl stěžovatelem vymezen, nalézací i odvolací soud po provedeném dokazování rozhodly a svá rozhodnutí přiměřeným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Odvolací soud se vyrovnal se vznesenými odvolacími námitkami a rozhodnutí okresního soudu korigoval o výši investic (25 094,40 Kč), prováděných na nemovitosti po jejím převzetí. Odvolací soud také vyložil, proč tyto dokončovací práce neměly vliv na počátek běhu promlčecí lhůty ohledně bezdůvodného obohacení získaného převzetím stavby domu ve výši uvedené ve výroku I. jeho rozsudku a proč nepovažoval za bezdůvodné obohacení žalovaného i další jmenovité investice stěžovatelů (konkrétně zámková dlažba chodníku a další). Z argumentace v ústavní stížnosti i z obsahu spisu je zřejmé, že stěžovatelé zastávali názor zcela opačný. Odlišnost právního názoru soudu však sama o sobě pro zásah Ústavního soudu nepostačuje, neboť Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Ústavní soud může posuzovat "pouze" to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí. Právo na soudní ochranu však nemůže být porušeno tím, že soud vysloví svůj právní názor, rozhodne na základě něho a své rozhodnutí řádně odůvodní.
Relevantní ústavně právní argumentace stěžovatelů se koncentrovala do námitky, že rozhodnutí obecných soudů se opírala o závěr, který byl v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Pod maximu práva na spravedlivý proces spadá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí, racionálně logickým způsobem vypořádat se všemi důkazy. Proto za pochybení v procesu dokazování (a zjišťování skutkového stavu) mající ústavně právní relevanci Ústavní soud ve své rozhodovací praxi považuje i případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. V dané věci však Ústavní soud takové pochybení nezjistil. Z rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti, jakož i ze spisu Okresního soudu v Trutnově, Ústavní soud ověřil, že právní závěry obecných soudů vztahující se k posouzení okamžiku nabytí stavby domu (majetkové hodnoty) stěžovateli, tj. dne 29. 9. 1995, a k otázce, zda dílo bylo možno považovat za dokončené, vycházely ze skutkového stavu zjištěného na základě provedených a přiměřeným způsobem hodnocených důkazů. Tvrzení o svévolném přístupu soudu ve smyslu uplatněné námitky Ústavní soud neshledal.
Ústavní stížnost stěžovatelů směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové bez rozlišení potvrzujícího a zrušujícího výroku. Shora uvedený závěr Ústavního soudu je proto třeba vztáhnout pouze na výrok I. rozsudku krajského soudu; ústavní stížnost směřující proti kasačnímu výroku II. odvolacího soudu bylo třeba považovat za nepřípustnou, neboť v tomto rozsahu nebylo o žalobě rozhodnuto a v pokračujícím řízení zůstala stěžovatelům zachovaná možnost čerpat procesní prostředky k ochraně jim ústavně zaručených práv.
Vůči usnesení dovolacího soudu stěžovatelé žádnou ústavně právní námitku nevznesli, a proto Ústavní soud vzal na vědomí, že Nejvyšší soud ČR byl při svém rozhodování omezen podmínkami přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Do posouzení těchto podmínek Ústavní soud zpravidla nezasahuje, neboť respektuje, že jde o mimořádný opravný prostředek, který může být v případě potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu připuštěn jen na základě úvahy dovolacího soudu. Pokud jsou podmínky omezení dovolacích důvodů vyloženy tak, že je není možno označit jako nepřípustné (resp. svévolné) zúžení práva na přístup k soudu a opravňující závěr o porušení pravidel spravedlivého procesu, není pro zásah Ústavního soudu prostor. "Stanovený postup" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny totiž zavazuje nejen účastníka řízení, ale i soud. V projednávaném případě takové pochybení dovolacího soudu Ústavní soud neshledal, a ústavní stížnost směřující proti usnesení dovolacího soudu tak považoval za zjevně neopodstatněnou.
Jakkoliv Ústavní soud může chápat nespokojenost stěžovatelů s tím, že jejich žaloba byla zamítnuta v důsledku námitky promlčení vznesené v řízení před nalézacím soudem vedlejším účastníkem, není v jeho možnostech reparovat jiným hodnocením této námitky nedostatečně obezřetný postup stěžovatelů stran střežení jejich vlastních práv. Je nepochybné, že stěžovatelé se o spornosti vlastnictví k předmětnému domu - jak i obecné soudy dovodily - dozvěděli nejpozději doručením určovací žaloby vedlejšího účastníka; řízení o této žalobě vedené Okresním soudem v Trutnově pod sp. zn. 7 C 243/96 bylo u nalézacího soudu ukončeno (nepravomocně) rozsudkem ze dne 11. 11. 1997, vyhlášeným za přítomnosti stěžovatele M. S., přesto žaloba o vydání bezdůvodného obohacení byla podána až dne 2. 10. 1998. Ze spisu je patrno, že k této žalobě byla připojena plná moc udělená prvým stěžovatelem JUDr. J. S. dne 24. 9. 1998 (č.l. 3) a dodatečně i plná moc udělená témuž advokátovi druhou stěžovatelkou dne 25. 9. 1998 (č.l. 6). Z rozhodnutí obecných soudů pak plyne, že právo stěžovatelů měly soudy za promlčené v objektivní promlčecí lhůtě (§107 odst. 2 obč. zákoníku) uplynutím dne 29. 9. 1998, pročež došlo-li skutečně ke zmocnění advokáta ve čtvrtek 24. 9. 1998, resp. v pátek 25. 9. 1998, mohla být tímto advokátem podána žaloba včas; ani případné pochybení právního zástupce stěžovatelů není však Ústavní soud oprávněn napravovat, neboť zásada vigilantibus, non dormiantibus iura subveniunt (právo pomáhá bdělým, ne spícím) platí i pro postupy právních zástupců oprávněných patřičnými procesními prostředky chránit práva jimi zastupovaných osob. Neuplatní-li tyto prostředky (zde žalobu) včas, nevyhnutelně tím nastolí situaci stejnou, jako kdyby tyto prostředky neuplatnili (v jiném případě) osoby nezastoupené.
Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl dílem podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou a dílem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 31. října 2006
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu