ECLI:CZ:US:2006:4.US.771.05.1
sp. zn. IV. ÚS 771/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t.č., právně zastoupeného JUDr. Eliškou Francovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Hradec Králové, Hořická 974, směřující proti usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. září 2005, sp. zn. 19 Co 437/2005, a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 19. října 2000, č.j. 11 C 216/99-60, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se na Ústavní soud obrátil podáním, které původně nesplňovalo formální náležitosti ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Po odstranění vad a zajištění právního zastoupení vyplynulo, že se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na obhajobu a právo zaručené v čl. 10 Ústavy ČR.
Shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 19. října 2000, sp. zn. 11 C 216/99, byla stěžovateli stanovena povinnost zaplatit žalobkyni částku 310.727,30 Kč s příslušenstvím. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. července 2001, č.j. 22 Co 162/2001-87, tak, že rozhodnutí soudu prvého stupně ve věci samé potvrdil. Dovolání stěžovatel nepodal. Usnesením ze dne 6. června 2005, č.j. 1 E 316/2005-8, ve znění opravného usnesení ze dne 29. srpna 2005, č.j. 1 E 316/2005-19, rozhodl Okresní soud v Nymburce o nařízení výkonu tohoto rozhodnutí. O odvolání následně rozhodl Krajský soud v Praze shora uvedeným usnesením ze dne 29. září 2005, sp. zn. 19 Co 437/2005, a usnesení soudu prvého stupně potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti a v jejích doplněních tvrdil, že mu nikdy nebyla doručena výzva žalobkyně k zaplacení částky 310.727,30 Kč, o níž bylo soudy rozhodováno. Citovaný rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 19. října 2000, sp. zn. 11 C 216/99, pak měl být vynesen v nepřítomnosti stěžovatele, čímž došlo k porušení čl. 10 Ústavy ČR. Ten proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí i s obsahem připojených spisů Okresního soudu v Nymburce, vedených pod sp. zn. 11 C 216/1999 a sp. zn. 1 E 316/2005, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ze spisu obecného soudu sp. zn. 11 C 216/1999 je patrné, že proti napadenému rozsudku, kterým byla stěžovateli stanovena povinnost uhradit částku 310.727,30 Kč, podal odvolání, o kterém bylo rozhodnuto usnesením ze dne 3. července 2001, sp. zn. 22 Co 162/2001, jež nabylo právní moci dne 7. srpna 2001.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je pro podání ústavní stížnosti stanovena lhůta v trvání 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práv přiznává. Z výše uvedeného je patrné, že tato lhůta marně uplynula v pátek 5. října 2001.
Na tomto základě nezbylo Ústavnímu soudu, než tuto část ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 19. října 2000 odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Pokud se týká zbývající části ústavní stížnosti, pak ze spisu sp. zn. 1 E 316/2005 je patrné, že Okresní soud v Nymburce rozhodl o nařízení výkonu rozhodnutí na základě vykonatelného rozsudku. Námitky stěžovatele uvedené v odvolání neshledal Krajský soud v Praze jako důvodné a námitky týkající se zpochybnění věcné správnosti exekučního titulu pak správně nebyly posouzeny jako způsobilé.
Podání stěžovatele k Ústavnímu soudu navíc postrádalo ústavně právní argumentaci a námitky stěžovatele vycházely ze skutečnosti, že soudy rozhodly o náhradě škody vzniklé v důsledku trestného činu, pro který byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody. I v ústavní stížnosti opakovaně namítal, že se trestného činu nedopustil a domáhal se propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
Tvrzené zkrácení stěžovatele v jeho základních právech postupem Krajského soudu v Praze v řízení o odvolání, resp. v rozhodnutí ze dne 29. září 2005, sp. zn. 19 Co 437/2005 Ústavní soud neshledal. Právo na obhajobu nebylo popsaným rozhodnutím zasaženo a ani postup krajského soudu v řízení o dovolání nebyl v rozporu s čl. 10 Ústavy ČR.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení, a proto mu nezbylo, než část ústavní stížnosti směřující proti napadenému usnesení Krajského soudu v Praze podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu