ECLI:CZ:US:2006:4.US.774.05
sp. zn. IV. ÚS 774/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného Mgr. Ivanem Nezvalem, advokátem se sídlem Brno, Rooseveltova 6/8, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 9. 2005, sp.zn. 4 To 65/2005, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 8. 2005, sp.zn. 43 T 10/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Odvolává se na porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Odvolací soud stížností napadeným rozhodnutím zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy dle ust. §219 odst. 1 a dále §219 odst. 1, odst. 2 písm. c), h) a §247 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Stěžovatel byl podle ust. §219 odst. 2, §29 odst. 1 a za použití §35 odst. 1 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 21 roků a zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Své tvrzení o porušení základních práv zakládá stěžovatel na tom, že soud I. stupně při vypořádání se všemi okolnostmi případu opominul polehčující okolnost spočívající v úplném doznání stěžovatele. Tento nedostatek odůvodnění prvostupňového rozhodnutí namítal stěžovatel již v odvolání a v ústavní stížnosti zároveň uvádí, že porušení práva na spravedlivý proces shledává i ve způsobu, jakým se odvolací soud s touto námitkou vyrovnal.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření obou dalších účastníků řízení. Oba soudy ve svém vyjádření odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí a navrhly zamítnutí, resp. odmítnutí ústavní stížnosti jako nedůvodné.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že není další instancí v soustavě obecných soudů a tudíž jeho úkolem není přezkum jejich rozhodnutí na úrovni tzv. "jednoduchého" práva. Ústavní soud vystupuje mimo soustavu obecných soudů jako orgán ochrany ústavnosti a jeho zásah je na místě pouze tehdy, jestliže pochybení obecného soudu dosahuje takové úrovně, že má za následek porušení některého základního práva stěžovatele.
V tomto případě namítá stěžovatel, že se soud při úvahách o výši trestu nevypořádal s výše uvedenou polehčující okolností, což dovozuje z toho, že tato polehčující okolnost není výslovně uvedena v odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolací soud pak zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces údajně tím, že v odůvodnění rozhodnutí o odvolání použil úvahu, která podle stěžovatele nemá oporu v trestním spise. Stěžovatel tedy nezpochybňuje právní posouzení věci provedené nalézacím soudem, svou kritiku soustřeďuje pouze na výslovné neuvedení okolnosti úplného doznání stěžovatele mezi polehčujícími okolnostmi v odůvodnění rozsudku. Na tuto námitku reagoval už odvolací soud tím, že na základě stěžovatelem nezpochybněných skutkových zjištění a použité právní kvalifikace je na místě uložení výjimečného trestu v rámci trestní sazby od 15 do 25 let. Jestliže nalézací soud stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání 21 let, nelze tento trest s přihlédnutím ke všem okolnostem případu označit za nepřiměřený. Odvolací soud dospěl při přezkumu postupu a rozhodnutí nalézacího soudu k závěru, že tento při ukládání trestu vyhodnotil všechny polehčující i přitěžující okolnosti, čemuž ve výsledku uložený trest odpovídá.
Tomuto závěru lze z hlediska Ústavního soudu přisvědčit. Odůvodnění odsuzujícího rozsudku je v ostatních ohledech zcela vyčerpávající. Jako celek koresponduje s výroky o vině i trestu. Ústavní soud tedy neshledal porušení práva na spravedlivý proces, neboť nekonstatoval extrémní rozpor mezi skutečnostmi a úvahami, uvedenými v odůvodnění, a z nich vyvozenými závěry soudu. Pochybení soudu by tedy bylo možno shledávat spíše ve formální nedokonalosti odůvodnění, kdy nebyla výslovně uvedena polehčující okolnost namítaná stěžovatelem. Tento nedostatek však sám o sobě nedosahuje úrovně ohrožení základních práv stěžovatele.
Vzhledem ke všem výše uvedeným okolnostem Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV.senátu Ústavního soudu