ECLI:CZ:US:2006:4.US.775.05
sp. zn. IV. ÚS 775/05
Usnesení
Ústavní soud v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Michaely Židlické rozhodl o návrhu - ústavní stížnosti stěžovatelky M. R., zastoupené JUDr. Jaroslavem Janečkem, advokátem, Starodubečská 158/41, Praha 10 Dubeč, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 30 Cdo 2214/2004-171 ze dne 30. června 2005, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Co 126/2003 ze dne 31. července 2003 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 37 C 55/2002-46 ze dne 15. ledna 2003, za účasti Nejvyššího soudu České republiky jako účastníka řízení a MAFRA a. s., Praha 1, Na Příkopě 31, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu 5. prosince 2005 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť jím byl podle jejího tvrzení porušen čl. 3 odst. 3, čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 18 odst. 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.
Městský soud v Praze (dále též "soud I. stupně") rozsudkem č. j. 37 C 55/2002-46 ze dne 15. ledna 2003 zamítl žalobu stěžovatelky proti žalované [vedlejší účastnici] na ochranu osobnosti, v níž se domáhala zveřejnění omluvy v deníku Mladá fronta DNES, omluvného dopisu a zaplacení nemajetkové újmy v částce 120.000,- Kč. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále též "odvolací soud") rozsudkem č. j. 1 Co 126/2003-104 ze dne 31. července 2003 rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalovaná je povinna uveřejnit prostřednictvím deníku Mladá fronta DNES omluvu za nepravdivé tvrzení a omluvit se žalobkyni doporučeným dopisem, jinak, co do zamítnutí žaloby na náhradu nemajetkové újmy, rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil.
Proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, v jeho potvrzující části, podala stěžovatelka dovolání, které však Nejvyšší soud České republiky ústavní stížností napadeným usnesením odmítl, neboť dospěl k závěru, že je nepřípustné. V odůvodnění Nejvyšší soud uvedl, že dovolání proti potvrzující části rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) ani b) o. s. ř., neboť napadeným rozsudkem (resp. napadenou částí rozsudku) nebyl změněn rozsudek soudu I. stupně, resp. rozsudku soudu I. stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu. Nejvyšší soud neshledal přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž uvedl následující: "K podanému dovolání lze uvést, že občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení §13 občanského zákoníku přichází v úvahu pouze u těch zásahů do osobnosti takové osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným zásahem je takový zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. Podstatným je ovšem především seznání, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby skutečně v konkrétním případě došlo. V souzené věci u dotčeného výroku soudy obou stupňů na základě konkrétních skutkových zjištění dospěly k závěru, že v této části k zásahu do práva žalobkyně na ochranu osobnosti nedošlo. Pokud pak odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný v uvedeném výroku podle §219 o. s. ř. potvrdil, nelze než usoudit, že napadené rozhodnutí nemá charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.".
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Městského soudu v Praze a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud musí předeslat, že není součástí soustavy obecných soudů, tvoří samostatnou soudní soustavu a je povolán pouze k přezkumu ústavnosti jejich rozhodnutí. Ústavou České republiky není Ústavnímu soudu propůjčena role další instance obecného soudnictví; v rámci ochrany práva na spravedlivý proces ve smyslu hlavy páté Listiny zásadně nepřehodnocuje závěry obecných soudů. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje "jenom" právo na to, aby soud o právu či povinnosti rozhodl stanoveným postupem, tj. ve spravedlivém řízení, v souladu s příslušnými procesními předpisy při respektování jednotlivých záruk práva na soudní a jinou právní ochranu podle ostatních ustanovení hlavy páté Listiny. Ústavní soud přitom v dané věci neshledal nic, s výhradou k odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu rozvedenou níže, co by svědčilo o tom, že obecné soudy rozhodly postupem, který není v souladu s procesním předpisem, nebo o tom, že by nerespektovaly základní práva a svobody stěžovatelky.
K jednotlivým námitkám stěžovatelky uvádí Ústavní soud následující. Stěžovatelka předně namítá porušení základního práva na rovnost v řízení spočívajícího v tom, že Městský soud v Praze neobdržel zápis z porady, který po svědku - tiskovém mluvčí Úřadu Městské části Praha 3 - vyžadoval, a dále v tom, že uvěřil "křiklavě lživým výpovědím žalované". Ústavní soud připomíná, že obsahem práva na rovnost v řízení není právo na to, aby soud prováděl dokazování a hodnotil provedené důkazy způsobem, který vyhovuje jednomu z účastníků řízení; dlužno dodat, že druhému účastníku řízení zpravidla vyhovuje hodnocení zcela opačné. Právo na rovnost účastníků řízení nemůže znamenat, že by soud nemohl hodnotit důkazy podle své úvahy (§132 o. s. ř.), neboť právě to je jeho úkolem a posláním.
Není vůbec zřejmé, čím mělo být porušeno základní právo stěžovatelky podle čl. 18 odst. 3 Listiny, který se týká práva petičního, ani čl. 3 odst. 3 Listiny, který stanoví, že nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod. Má-li stěžovatelka na mysli újmu, která jí vznikla zásahem do práva na ochranu osobnosti tím, že vedlejší účastnice vykonává své základní právo na svobodu projevu, pak citovaný článek Listiny na tuto situaci vůbec nedopadá. Čl. 3 odst. 3 Listiny brání tomu, aby ten, kdo se dovolává svých základních práv, např. u soudu nebo jiného orgánu veřejné moci, nebyl dále postihován nějakou újmou za to, že svá základní práva uplatňuje.
Konečně není zřejmé, čím měly obecné soudy zasáhnout do práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, resp. na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě, když Vrchní soud v Praze svým rozhodnutím dospěl k závěru, že do práva na ochranu osobnosti stěžovatelky vedlejší účastnice neoprávněně zasáhla, a žalobě částečně vyhověl tím, že vedlejší účastnici uložil zveřejnění omluvy a zaslání omluvného dopisu stěžovatelce. Ochranu základnímu právu stěžovatelky tedy obecné soudy poskytly, nedospěly pouze k závěru, že bylo namístě přiznat též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 občanského zákoníku. Tento výrok Vrchní soud v Praze přesvědčivě odůvodnil a Ústavnímu soudu, jak konstatoval výše, nepřísluší, aby tento výrok jako další pravidelná odvolací instance přezkoumával a přitom nahrazoval interpretaci obecného soudu svou vlastní interpretací podústavního práva a svým vlastním hodnocením toho, zda byla či nebyla v daném případě ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti a zda bylo či nebylo přiměřené zadostiučinění ve formě zveřejněné omluvy a omluvného dopisu postačující ve smyslu §13 odst. 2 občanského zákoníku.
Ústavní soud však nemohl přehlédnout, ač to stěžovatelka nenamítla, způsob, jakým Nejvyšší soud odůvodnil svůj výrok o nepřípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ústavní soud musí konstatovat, že toto odůvodnění není zcela srozumitelné a logické, dokonce se zakládá na nesprávném závěru, že soudy obou stupňů porušení práva na ochranu osobnosti neshledaly, když právě Vrchní soud v Praze dal stěžovatelce z větší části zapravdu. Pokud by platilo, co Nejvyšší soud do svého odůvodnění napsal, znamenalo by to, že by nikdy nemohla být založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud soudy obou stupňů dospějí ke stejnému právnímu závěru. Takový závěr je však natolik absurdní, že Ústavní soud je přesvědčen, že to Nejvyšší soud nemohl myslet vážně. Ani z tohoto důvodu však napadené usnesení Nejvyššího soudu nezrušil, neboť stěžovatelka sama žádnou otázku zásadního právního významu Nejvyššímu soudu v dovolání nepředestřela a Ústavní soud neshledal nic, co by závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání a výrok o jeho odmítnutí zpochybnilo. Za této situace by nebylo účelné napadené rozhodnutí pouze pro vady odůvodnění rušit.
Ústavní soud proto, z důvodů výše uvedených, ústavní stížnost odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu