ECLI:CZ:US:2006:4.US.780.05.1
sp. zn. IV. ÚS 780/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. N., t.č., právně zastoupeného Mgr. Ivanou Šoljakovou Kmochovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Liberec, U Soudu 363, směřující proti usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. září 2005, sp. zn. 3 Tdo 1127/2005, Vrchního soudu v Praze ze dne 9. února 2005, sp. zn. 2 To 10/2005 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec ze dne 5. listopadu 2004, č.j. 54 T 16/2004-175, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, právo na rovnost účastníku v řízení a dále právo na obhajobu a presumpci neviny.
Shora popsaným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Odvolání stěžovatele i státní zástupkyně byla Vrchním soudem v Praze, uvedeným usnesením zamítnuta. Nejvyšší soud ČR označeným usnesením pak dovolání stěžovatele odmítl.
Stěžovatel ve svém obsáhlém podání, zaměřeným zejména na rekapitulaci řízení, uvedl, že se trestného činu, pro který byl odsouzen, nedopustil. Podle názoru stěžovatele nebyla jeho vina prokázána. Soudy měly při svém rozhodování připustit, že měly pochybnosti, a proto jej neměly odsoudit, neboť jedním z předpokladů spravedlivého procesu je i dodržení zásady in dubio pro reo. Soud prvého stupně měl překročit zásadu volného hodnocení důkazů, což vedlo k chybnému posouzení věci i odvolacím soudem z hlediska hmotněprávního. S ohledem na tyto okolnosti navrhl stěžovatel, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí i s obsahem připojeného spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, vedeného pod sp. zn. 54 T 16/2004, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Ze spisu obecného soudu je patrné, že podstatnou část ze své argumentace uvedené v ústavní stížnosti použil stěžovatel již ve svém odvolání a dovolání. Jeho tvrzeními se odvolací soud zabýval a po provedení věcného přezkumu dospěl ke shodnému závěru jako soud prvého stupně, když ani odvolání státní zástupkyně do výroku o trestu, po posouzení všech okolností případu, nevyhověl.
Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestního řádu, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v §125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. V rámci provedeného dokazování soud přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých důkazů dospěl k rozhodnutí o vině a jakými úvahami se při svém hodnocení řídil. Skutečnost, že neprovedl další navržené důkazy neznamená, že je rozhodnutí soudu nezákonné. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by soud byl povinen vyhovět všem návrhům účastníků, případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§2 odst. 5 trestního řádu). Ten potom rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 5 trestního řádu). Tyto úvahy následně vyjádří v odůvodnění rozsudku postupem, který stanoví §125 trestního řádu Podle tohoto ustanovení soud v odůvodnění rozsudku stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění potom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Těmto zákonným požadavkům odůvodnění rozsudku nalézacího soudu odpovídá. Splňuje-li rozhodnutí soudu tyto náležitosti, nelze ani v tomto směru namítat porušení zásad spravedlivého procesu. Neprovedení navržených důkazů za současného uznání viny by znamenalo porušení procesní zásady in dubio pro reo jen za situace, kdy hodnocení jiných provedených důkazů by nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Tak tomu však v projednávané věci nebylo. Z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně neplynou stěžovatelem tvrzené pochybnosti o spáchání trestného činu.
Z předložených listin je rovněž patrné, že stěžovatel vlastně uplatnil námitky, které uvedl v ústavní stížnosti, postupně vůči všem soudům, které se jeho věcí zabývaly z pohledu "obyčejného" práva. Ústavnímu soudu nově předložil jen uvedené námitky týkající se práva na rovnost účastníků řízení, práva na spravedlivý proces.
Zkrácení stěžovatele v těchto základních právech Ústavní soud neshledal. Trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno zákonem předvídaným způsobem. Postup orgánů činných v trestním řízení nevybočil ze zákonem stanovených mezí, a ani rozhodnutí soudů nebylo v rozporu s trestním řádem a trestním zákonem. Řízení před odvolacím a dovolacím soudem rovněž nevybočilo z mezí ústavnosti.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu