ECLI:CZ:US:2006:4.US.790.05
sp. zn. IV. ÚS 790/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. března 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti Š. F., zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem, AK se sídlem Jungmannova 31, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2005, sp. zn. 10 To 159/2004, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. září 2005, sp. zn. 5 Tdo 1181/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, přičemž namítá, že těmito rozhodnutími a v řízení, které předcházelo jejich vydání, došlo k porušení jeho ústavního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel upřesnil, že předmětem této stížnosti jsou především skutky uvedené pod body 3/a/ a 3/b/ výroku o vině. Namítané porušení ústavních kautel spatřuje zejména v tom, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací neakceptoval jeho důkazní návrhy uplatněné v rámci odvolacího řízení a zamítnutí těchto návrhů dostatečně neodůvodnil. Dále stěžovatel rozebírá důkazní situaci v posuzované věci s tím, že je otázkou, zda závěr o jeho vině mohl být učiněn s lidsky dosažitelnou jistotou. Napadení usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") odůvodnil stěžovatel toliko tím, že se jedná o rozhodnutí navazující na rozsudek odvolacího soudu, přičemž v případě zrušení tohoto rozhodnutí by usnesení Nejvyššího soudu pozbylo podkladu.
V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl tak, že:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3.2.2005, sp. zn. 10 To 159/2004, se zrušuje ve výroku:
- jímž se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24.9.2004, sp. zn. 49 T 11/2004, ve výroku o trestu ve vztahu ke stěžovateli,
- jímž se stěžovateli ukládá úhrnný trest odnětí svobody v trvání 14,5 roku, pro jehož výkon se zařazuje do věznice se zvýšenou ostrahou,
- jímž se zamítá odvolání stěžovatele.
II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.9.2005, sp. zn. 5 Tdo 1181/2005, se zrušuje v části, v níž se zamítá dovolání stěžovatele.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Z trestního spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 49 T 11/2004, Ústavním soudem vyžádaným bylo zjištěno následující:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24.9.2004, sp. zn. 49 T 11/2004, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. (bod 1/ výroku o vině), trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství s J. G. (body 2/a/ a 2/b/ výroku o vině) a trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák. spáchaným rovněž ve spolupachatelství s J. G. (body 3/a/ a 3/b/ výroku o vině), kterých se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině. Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13 roků. Dále bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto, že stěžovatel a spoluobžalovaný J. G. jsou povinni uhradit škodu A. Š. ve výši 11 000,- Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Okresní pojišťovně Teplice, ve výši 779 820,- Kč. Podle §226 písm. a) tr. ř. byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl žalobou spatřován trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný ke škodě V. J., a tento poškozený byl podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázán s nárokem na náhradu škodu na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku nalézacího soudu podali stěžovatel, spoluobžalovaný J. G. i státní zástupkyně odvolání. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3.2.2005, sp. zn. 10 To 159/2004, z podnětu odvolání státní zástupkyně zrušil výrok o trestu uloženého stěžovateli (i obž. J. G.) a podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že se stěžovateli ukládá trest odnětí svobody v trvání čtrnácti a půl roku se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Jinak zůstal rozsudek nalézacího soudu nedotčen. Odvolání stěžovatele i obžalovaného J. G. byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel s odkazem na důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14.9.2005, sp. zn. 5 Tdo 1181/2005, podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel, byť i zpochybňuje závěry soudů vztahující se ke skutkovým zjištěním v posuzované věci, brojí v této souvislosti především proti neprovedení jím navrhovaných důkazů v odvolacím řízení.
Jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu [čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem. V souladu se svojí ustálenou judikaturou konstatuje Ústavní soud, který součástí soustavy obecných soudů není, že zpravidla není oprávněn do rozhodování těchto soudů zasahovat. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele obecné soudy vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu toliko v případě, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v příkrém nesouladu s provedenými důkazy. Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s právem na spravedlivý proces.
Ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, jehož ochrany se stěžovatel domáhá, se v našem právním řádu (v rovině trestně procesního práva) projevuje zejména prostřednictvím zásad zakotvených v ustanovení §2 trestního řízení, a to především v jeho odstavcích 5 a 6. Podle ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tento důkazní postup je nezbytné vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, kterýžto požadavek je - mimo jiné - vtělen do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku ( 125 odst. 1 tr. ř.), z něhož musí být patrné, jak se soud vypořádal s obhajobou a jakými úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu.
Soud prvního stupně v posuzované věci provedl obsáhlé dokazování a v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., a to i s přihlédnutím k důkazní obtížnosti dané věci, v odůvodnění odsuzujícího rozsudku se podrobně zabýval všemi provedenými důkazy, rozebral jejich návaznost, pečlivě zdůvodnil i své závěry týkající se věrohodnosti výpovědí jak jednotlivých svědků, tak rovněž spoluobžalovaného J. G., vypořádal se vyčerpávajícím způsobem s obhajobou stěžovatele vztahující se především ke skutkům uvedeným pod body 3/a/ a 3/b/ skutkové věty rozsudku, vyložil, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a zdůvodnil své stanovisko, že důkazy ve svém souhrnu tvoří uzavřené okruhy důkazů, vedoucí k nezpochybnitelným závěrům o vině stěžovatele skutky, kterými ho uznal vinným. Vyčerpávajícím způsobem odůvodnil rovněž právní závěry vyvozené ze skutkového zjištění.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací po přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti výroků rozsudku nalézacího soudu, proti nimž bylo podáno odvolání, jakož i správnosti postupu řízení, dospěl k závěru, že skutková zjištění krajského soudu jsou správná, odpovídají výsledkům provedeného dokazování, které byly správně zhodnoceny a posouzeny i po stránce právní. Ač se odvolací soud se způsobem hodnocení důkazů ze strany nalézacího soudu a s jeho skutkovými zjištěními ztotožnil, v odůvodnění svého rozhodnutí reagoval na všechny námitky uplatněné v odvolání stěžovatel a dále rozvedl a zdůraznil důkazy pro rozhodnutí o vině stěžovatele podstatné. Soud druhého stupně nezjistil pochybení ani v právní kvalifikaci jednání stěžovatele a ve výrocích o náhradě škody. Naproti tomu shledal důvodným odvolání státní zástupkyně, pokud se domáhala zpřísnění trestu uloženého stěžovateli a uložil mu trest odnětí svobody ve výměře uvedené shora. Veškeré své závěry, včetně závěrů vedoucích k uložení přísnějšího trestu odnětí svobody, odvolací soud v odůvodnění rozsudku, který je napaden ústavní stížností, přesvědčivým způsobem odůvodnil.
Jednou ze součástí práva na spravedlivý proces je právo obviněného navrhovat důkazy ve svůj prospěch. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na své stanovisko (IV. ÚS 463/2000), v němž konstatoval, že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. I této povinnosti soudy obou stupňů v dané věci dostály.
Soud prvního stupně vyhověl návrhu stěžovatele na doplnění dokazování výslechem svědků E. Ž. a Z. H. a tyto svědky vyslechl. Po skončení řízení před nalézacím soudem stěžovatel provedení dalších důkazů nenavrhl. Nové důkazní návrhy uplatnil až v odůvodnění odvolání a v rámci řízení před odvolacím soudem v tomto rozsahu: výslech policejního komisaře kpt. J. K., opakovaný výslech svědků K. F. a D. F., výslech matky stěžovatele V. F. a provedení důkazu jejím dopisem, dále výslech svědkyň E. L. a M. H. a výslech samotného stěžovatele na tzv. detektoru lži. Soud druhého stupně návrhy na doplnění dokazování usnesením ze dne 3.2.2005 zamítl a v rozsudku tento postup odůvodnil tím, že "pro správné rozhodnutí o vině obžalovaného Š. F. byl již provedenými důkazy skutkový stav dostatečně zjištěn, a to bez závažných pochybností a v míře potřebné pro rozhodnutí o vině obžalovaných".
Sám stěžovatel konstatuje v ústavní stížnosti, a to na základě jím citovaných rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, že neexistuje obecné pravidlo, jak podrobně má být odůvodněno zamítnutí důkazních návrhů, takže tato otázka může být řešena jen individuálně, případ od případu, s přihlédnutím ke všem okolnostem. Aniž by Ústavní soud zkoumal nadbytečnost provedení důkazů navrhovaných stěžovatelem, k čemuž není oprávněn, dospěl k závěru, že rozsah odůvodnění zamítnutí důkazních návrhů odvolacím soudem je dostatečný. V posuzované věci rozsah důkazů - vztahujících se k jednotlivým skutkům, a to včetně skutků ad 3/a/ a 3/b/ skutkové věty výroku o vině - byl nalézacím soudem a následně i soudem odvolacím podrobně vyhodnocen a vyčerpávajícím způsobem byly rozvedeny důkazy vedoucí k nezpochybnitelným závěrům o vině stěžovatele, jak bylo již rozvedeno shora. Za této situace postačí nadbytečnost provádění dalších důkazů odůvodnit konstatováním, že důkazy, které byly provedeny v přípravném řízení a v řízení před soudem prvního stupně, jsou dostatečným podkladem pro zjištěný skutkový stav. Pro úplnost třeba uvést, že sám stěžovatel v ústavní stížnosti konstatuje, že výslech svědka J. K. by důkazní situaci příliš neovlivnil, svědek K. F. vypovídal již několikrát, přičemž výpovědi měnil a výslech na detektoru lži jako důkaz o skutkovém ději použít nelze. Ústavní soud k tomu dodává, že navrhovaný svědek D. F., ač byl předvolán k hlavnímu líčení, po poučení podle §100 odst. 1, 2, 101 odst. 1 a 103 tr. ř. výpověď odmítl a všechny další navrhované důkazy se měly týkat informace M. H. (poskytnuté matce stěžovatele V. F.) o účasti V. F. na skutcích ad 3/a/ a 3/b/ výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24.9.2004, sp. zn. 49 T 11/2004, pro které byla posledně jmenovaná obžalována, a citovaným rozsudkem podle ustanovení §226 písm. c) tr. ř. obžaloby zproštěna.
Ústavní soud zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je ve vztahu k procesu dokazování v trestním řízení povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy. Proto se v posuzované věci zabýval pouze otázkou, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena stěžovatelova základní práva, zejména právo na spravedlivý proces a právo na rovnost stran v řízení, a zda neprovedené navrhované důkazy lze považovat za důkazy opomenuté. To však Ústavní soud neshledal.
Dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v potřebném rozsahu, soudy obou stupňů dostály požadavku na důsledné zhodnocení všech provedených důkazů, skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, byl spolehlivě zjištěn a v rozhodnutích těchto soudů přesvědčivě odůvodněn. Rovněž právní závěry soudů jsou v jejich rozhodnutích přiléhavě odůvodněny. Úvahy soudů upínající se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy. Neprovedením navrhovaných důkazů nebyl porušen zákon a zásady spravedlivého procesu v této věci. Odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je v souladu s příslušným ustanovením trestního řádu. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů nezajistil spravedlivý výsledek a porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů tedy není na místě.
Proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, tento žádné námitky nevznesl, podání ústavní stížnosti i proti tomuto rozhodnutí odůvodnil výlučně procesními důvody. Ústavní soud po přezkoumání předmětného usnesení dospěl k závěru, že Nejvyšší soud postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a s jeho závěrem, že podané dovolání nebylo podáno ze zákonných důvodů (§265b odst. 1 tr. ř.), nelze než souhlasit.
Ze shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 30. března 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu