ECLI:CZ:US:2006:4.US.792.05
sp. zn. IV. ÚS 792/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti I. N., právně zastoupeného JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 2, Uruguayská 178/5, směřující proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2005, sp. zn. 44 To 755/2005, a Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 6. září 2005, č.j. 1 KZV 6/2005-308, za účasti Městského soudu v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu bylo doručeno podání učiněné ve lhůtě podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), které splňovalo i ostatní náležitosti ústavní stížnosti.
Napadeným usnesením státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze rozhodla o ponechání stěžovatele a spoluobviněné ve vazbě. Toto usnesení napadl stěžovatel i spoluobviněná stížností, o které Městský soud v Praze rozhodl shora uvedeným usnesením, jímž stížnosti jako nedůvodné zamítl.
Stěžovatel úvodem konstatoval, že předchozí rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Praze o ponechání stěžovatele ve vazbě ze dne 7. dubna 2005, č.j. 1 KZV 6/2005-186, a usnesení o zamítnutí stížnosti Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2005, sp. zn. 44 To 379/2005, již napadl ústavní stížností, vedenou pod sp. zn. I. ÚS 356/05.
Stěžovatel pak uvedl, že v důsledku předchozích rozhodnutí o ponechání ve vazbě (napadených v ústavní stížnosti sp. zn. I. ÚS 356/05), připadl posledním den, ve kterém má státní zástupce rozhodnout o ponechání ve vazbě, na 6. září 2005. Napadené rozhodnutí státní zástupkyně bylo datováno právě dnem 6. září 2005, avšak k poštovní přepravě bylo podáno teprve 8. září 2005, a právní zástupce stěžovatele jej obdržel teprve 12. září 2005. Podle stěžovatele je takový postup porušením rovnosti účastníků řízení, neboť pokud by podání obviněného sice bylo datováno posledním dnem stanovené lhůty, avšak bylo dáno k poštovní přepravě teprve následující den, nebylo by obecným soudem akceptováno. V jeho věci byl ale popsaný postup státního zastupitelství akceptován, a navíc se stížnostní soud v napadeném rozhodnutí nevypořádal s námitkou stěžovatele, že rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě bylo učiněno po zákonem stanovené lhůtě.
V uvedeném postupu shledal stěžovatel zásah do svých základních práv, zejména práva na osobní svobodu zaručeného v čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž osobní svobodu je možno omezit jen za zákonem stanovených podmínek a na dobu nezbytně nutnou (čl. 8 odst. 5 Listiny), a tyto podmínky musí být, s přihlédnutím k okolnostem případu vykládány restriktivně, aby účelu trestního stíhání bylo dosaženo při minimálních zásazích do ústavou chráněných práv. Dále mělo postupem orgánů činných v trestním řízení dojít k porušení práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, zaručeného v čl. 7 odst. 1 Listiny, a rovněž práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zejména na rovnost postavení stran v kontradiktorním řízení.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníků řízení. Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze ve svém vyjádření plně odkázala na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí. K námitce týkající se nevypořádání se soudu s námitkami na pozdní rozhodnutí státního zastupitelství uvedla, že soud shledal zachování lhůty pro prodloužení vazby, neboť rozhodnutí bylo poslední den lhůty faxováno vazební věznici, a není rozhodné, kdy bylo podáno k poštovní přepravě. Následně proto odkázala na tu část odůvodnění usnesení soudu, kde je odkaz na ústní slyšení stěžovatele před soudem, kde mu byla tato skutečnost objasněna.
Za druhého účastníka se vyjádřila příslušná státní zástupkyně, která rovněž konstatovala faxové podání určené vazební věznici, a uvedla, že o této skutečnosti byl obhájce stěžovatele, v důsledku opakovaných stížností, vyrozuměn.
Žádné z předložených vyjádření nepřineslo nové skutečnosti, tvrzení či argumentaci, a proto je Ústavní soud stěžovateli nezasílal k podání případné repliky.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, vyjádření a napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z těchto důvodů.
V projednávané věci odvozoval stěžovatel porušení svých základních práv od napadeného rozhodnutí státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, které mělo být, podle jeho názoru, fakticky učiněno až po uplynutí zákonné lhůty. S takovým postupem nesouhlasí a považuje jej za porušení rovnosti stran v kontradiktorním řízení.
Jakkoli ve svých vyjádřeních účastníci řízení konstatovali, že stěžovatele seznámili s faxovou verzí rozhodnutí, což je patrno i z usnesení Městského soudu v Praze, považuje Ústavní soud za nezbytné upozornit na následující.
Ve fázi trestního řízení, ve kterém přísluší rozhodovat o prodloužení vazby státnímu zástupci, nevystupuje tento jako druhá strana kontradiktorního řízení, ale jako autoritativní orgán, v jehož pravomoci je vydat rozhodnutí. Kontradiktorní řízení nastává v okamžiku, kdy orgánu veřejné moci je předložen spor dvou stran, z nichž každá má na projednávanou věc odlišný právní názor. Jedná se tedy zejména o řízení před soudem. Jako příklad může sloužit první ústavní stížnosti stěžovatele (sp. zn. I. ÚS 356/05), o níž Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 25. ledna 2006, protože Městský soud v Praze porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces. Pochybení bylo způsobeno tím, že v řízení o stížnosti došlo k porušení práva na kontradiktornost řízení.
Jinými slovy řečeno, k porušení práva na rovnost účastníků řízení může dojít jen v takovém případě, kdy příslušný orgán rozhoduje o jejich sporu. Nemůže k němu dojít za situace, kdy účastník řízení je jen jeden a druhé straně přísluší ve věci vydat rozhodnutí.
Pokud státní zastupitelství rozhodlo o ponechání stěžovatele ve vazbě, a o stížnosti rozhodl příslušný soud zamítavým usnesením, nemůže namítané porušení základních práv stěžovatele bez dalšího vycházet pouze ze skutečnosti, že stěžovatel dospěl k jinému právnímu závěru než orgány činné v trestním řízení. Pokud stěžovatel namítá protizákonnost či protiústavnost vazby, aniž uvedl, v čem měly tyto zásahy spočívat, nezbývá Ústavnímu soudu, než hodnotit takový postup jako polemiku stěžovatele s právními závěry orgánů veřejné moci.
Proto Ústavní soud znovu připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není soudem nadřízeným obecným soudům ani dalším orgánům činným v trestním řízení, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jsou to především obecné soudy, které, se znalostí konkrétní trestní věci, stádia ve kterém se nachází a na základě podrobných znalostí všech okolností a souvislostí případu, musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Kromě zcela výjimečných případů není Ústavní soud oprávněn do hodnocení těchto skutkových okolností zasahovat.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že podle sdělení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze byl stěžovatel dne 6. ledna 2006 z vazby propuštěn a je nadále vyšetřován na svobodě. V posuzované věci je třeba, s ohledem na přezkum řízení Ústavním soudem jako celku, poukázat na to, že bylo dosaženo cíle, k němuž směřovala ústavní stížnost. Nastala tedy situace, kdy ústavní stížnost ztratila svůj hlavní racionální smysl.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu