ECLI:CZ:US:2006:4.US.801.05
sp. zn. IV. ÚS 801/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., právně zastoupeného JUDr. Ivanou Heřmanskou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Praha 6, Stavitelská 6, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2005, sp. zn. 7 To 447/2005, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 5 T 26/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující všechny formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Shora označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 byl stěžovatel uznán vinným z trestného činu krádeže podle ustanovení §247 odst. 1 písm. a), d) a e) trestního zákona, neoprávněného držení platební karty podle §249b trestního zákona a trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 trestního zákona ve stádiu pokusu, a odsouzen k úhrnnému trestu nepodmíněného odnětí svobody v trvání dvou roků. K jeho odvolání do rozsudku rozhodl výše popsaným unesením Městský soud v Praze, který odvolání zamítl.
Stěžovatel ve svém podání popsal svoji verzi události, pro kterou byl trestně stíhán. Rovněž uvedl, v čem měly obecné soudy podle jeho názoru pochybit při vyhodnocování předložených důkazů a následném rozhodování ve věci samé. Zkrácení stěžovatele v jeho právu na spravedlivý proces mělo spočívat v opomenutí provedení důkazů a nedostatečné pečlivosti soudu při výslechu poškozeného. Pokud k usvědčení stěžovatele vedla pouze výpověď poškozeného, byla rovněž porušena zásada in dubio pro reo. Následně měl odvolací soud stěžovatele hodnotit jako osobu balkánského vzhledu, které jsou často zapojeny do organizované trestné činnosti. Odvolací soud měl rovněž porušit zásahu presumpce neviny.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 8, vedeného pod sp. zn. 5 T 26/2005 dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Ve věci je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Jinak neprovádí hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Možnost hmotněprávního posouzení věci stěžovatel navíc nevyužil, když přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu ČR nepodal.
Podstatnou část ústavní stížnosti věnoval stěžovatel provedenému popisu situace. S tímto popisem však obecné soudy pracovaly při posuzování projednávané věci a na základě posouzení výpovědi stěžovatele, poškozeného a svědků dospěly v rámci své rozhodovací činnosti k závěru vyjádřeném v napadených rozhodnutích. Argumentaci, kterou stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, předložil již v rámci odvolání k Městskému soudu v Praze a odvolací soud se s jeho námitkami vypořádal. Porušení presumpce neviny odvolacím soudem pak stěžovatel shledal v části odůvodnění napadeného usnesení. Je sice pravda, že některé pasáže odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze jsou velmi generalizující, bez jednoznačného vztahu k projednávané věci, ve svém důsledku však nejsou schopny zkrátit stěžovatele v jeho právu na spravedlivý proces.
K námitce stěžovatele o neadekvátním hodnocení a interpretaci důkazů obecnými soudy a nedostatečným posuzováním okolnostmi svědčícími v jeho prospěch, Ústavní soud poznamenává, že jeho úkolem není řešení otázky, zda obecné soudy "správně" zhodnotily všechny důkazy, nýbrž jeho úkolem je pouze zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obviněného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk z roku 1988, A - 140, §46). Vytýká-li potom stěžovatel odvolacímu soudu, že rozhodl v jeho neprospěch, aniž provedl důkazy, které by mu svědčily, je v této souvislosti nutné připomenout, že odvolací soud dokazování v řízení o odvolání zpravidla neprovádí a není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, jen výjimečně může řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o odvolání rozhodnout (§263 odst. 6 trestního řádu).
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu