ECLI:CZ:US:2006:4.US.807.05
sp. zn. IV. ÚS 807/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti PharmDr. T. Š., zastoupené Mgr. Ivem Tichovským, advokátem se sídlem Ostrava - Slezská Ostrava, Jaklovecká 1249/18, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 9. 2005, č.j. 22 Cdo 2167/2005-243, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2004, č.j. 11 Co 534/2004-206 a proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 25. 3. 2004, č.j. 8 C 226/98-181 takto:
Ústavní stížnost s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi byla porušena její základní práva plynoucí z čl. 36 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka se žalobou u obecného soudu domáhala uložení povinnosti vedlejšímu účastníku odstranit na vlastní náklady živičný povrch tvořící místní komunikaci na specifikované části pozemku, která je v jejím vlastnictví. Soud prvního stupně žalobu zamítl, odvolací soud pak jeho rozsudek potvrdil. Dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné.
Svou ústavní stížnost opírá stěžovatelka především tvrzením o nesprávném vedení dokazování a následném právním hodnocení skutkových zjištění. Stěžovatelka tvrdí, že dokazování soudů I. a II. stupně bylo vedeno tak, aby stěžovatelka prokázala, že její právní předchůdce se zřízením místní komunikace na části svého pozemku vyslovil nesouhlas, zatímco správně měl vedlejší účastník prokazovat, že tento souhlas, byť konkludentně, dán byl. Dále stěžovatelka napadá i hodnocení výsledku dokazování, když uvádí, že podle jejího názoru absence výslovného nesouhlasu se nerovná konkludentnímu udělení souhlasu. Tento postup je dle stěžovatelky v příkrém rozporu s hmotněprávní úpravou projevu vůle. Stěžovatelka má za to, že v daném případě musí být prokázáno konkrétní jednání, ze kterého je naprosto a bez jakýchkoli pochyb zřejmé, co tímto jednáním chtěla daná osoba projevit.
Stěžovatelka dále vyjadřuje názor, že otázka, zda lze absenci výslovného nesouhlasu bez dalšího vykládat jako konkludentní udělení souhlasu, je otázkou zásadního právního významu. Z toho důvodu mělo být její dovolání posouzeno jako přípustné. Dovolací soud však nepřípustnost dovolání založil na argumentu, že stěžovatelka polemizuje se skutkovými zjištěními obecných soudů, nikoli s právním posouzením.
Stěžovatelka tak Nejvyššímu soudu vytýká, že porušil čl. 36 Listiny. Soudům I. a II. stupně potom vytýká porušení čl. 11 Listiny.
Účastníci řízení se k žádosti Ústavního soudu ke stížnosti vyjádřili. Okresní soud ve Frýdku-Místku především poukázal na to, že předmětem dokazování v řízení před soudem I. stupně bylo objasnit otázku, zda právní předchůdce stěžovatelky se zřízením místní komunikace na části svého pozemku vyslovil, byť konkludentně, souhlas. Na základě provedených důkazů pak dospěl tento soud k závěru, že bylo prokázáno tvrzení vedlejšího účastníka, že souhlas dán byl. Soud neučinil svůj závěr z prostého mlčení právního předchůdce stěžovatelky, ale vycházel z jeho aktivního jednání, kterým tento brojil proti stavební činnosti v okolí, nikoli proti samotné komunikaci.
Krajský soud pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
Nejvyšší soud shrnuje problém nastolený ústavní stížností jako otázku rozložení důkazního břemene. Dále rozvádí problematiku cest vedoucích po soukromých pozemcích. Připomíná tzv. "presumpci věnování", která se uplatňuje už od dob užívání Obecného zákoníku občanského. I soudobá judikatura se ustálila na pravidle, že je-li účelová komunikace v souladu s vůlí vlastníka pozemku zřízena, nemůže její vlastník jednostranným vyhlášením zamezit jejímu obecnému užívání. Projevení souhlasu je pak věcí dokazování a hodnocení provedených důkazů. Nejvyšší soud uzavírá, že v dané věci vlastník o zřízení komunikace věděl, nebránil se proti jejímu zřízení a sám ji užíval, z čehož lze učinit závěr o jeho konkludentním souhlasu. Pokud ovšem stěžovatelka i přes tyto skutečnosti, které byly prokázány, nadále tvrdila, že její právní předchůdce se zřízením komunikace nesouhlasil, bylo již na ní, aby tuto skutečnost prokázala. Vzhledem k výše uvedenému navrhl Nejvyšší soud, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Stěžovatelka se v replice na uvedená vyjádření ostatních účastníků omezila na potvrzení svého postoje a zdůraznila, že otázka užívání předmětné komunikace jejími právními předchůdci nebyla nikdy předmětem dokazování a vedlejší účastník takovou skutečnost ani netvrdil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjadřoval k problematice přezkumu důkazního řízení a "přehodnocování" hodnocení provedených důkazů obecnými soudy (rozhodnutí Ústavního soudu ve věci vedené pod sp.zn. III.ÚS 23/93, sp.zn. III.ÚS 124/96, sp.zn. III.ÚS 638/04). Opakovaně pak uvedl, že jeho místo v rámci českého soudnictví mu neumožňuje přezkoumávat řízení před obecnými soudy na této úrovni, neboť to by znamenalo jeho reálný posun do úlohy další instance v jejich soustavě. Tato úloha mu však nepřísluší a příslušet nemůže, neboť úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud si k posouzení stížnosti vyžádal spis Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Stěžovatelka zaprvé namítá, že dokazování bylo vedeno tak, aby stěžovatelka prokázala, že souhlas se zřízením komunikace dán nebyl. Tímto postupem, který nemá oporu v zákoně, mělo být zasaženo do jejího práva na ochranu vlastnictví. Dále stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas se závěrem, že bylo dostatečně prokázáno konkludentní udělení souhlasu jejím právním předchůdcem. Nakonec vytýká Nejvyššímu soudu, že jí nesprávným posouzením obsahu dovolání odmítl projednání její věci.
Jak i sama stěžovatelka uvádí ve své ústavní stížnosti, její první námitka již byla řešena v rámci řízení před obecnými soudy. Odvolací soud zrušil rozsudek soudu I. stupně ze dne 27. 2. 2003 a vrátil mu věc k novému rozhodnutí s odůvodněním, že soud I. stupně vedl dokazování a poučování v nesprávném směru. Soud I. stupně následně tuto vadu odstranil a jeho další rozhodnutí již bylo, opět k odvolání stěžovatelky, odvolacím soudem potvrzeno. S jeho závěrem se ztotožnil i Nejvyšší soud, viz výše citované vyjádření k ústavní stížnosti.
Bez ohledu na polemiku stěžovatelky s Nejvyšším soudem týkající se otázky, zda se problém konkludentního udělení souhlasu odehrává na rovině právního posouzení nebo skutkových zjištění, lze říci, že Ústavní soud neshledal v postupu soudů žádné pochybení tak zásadního charakteru, jež by bylo s to zasáhnout do základních práv stěžovatelky. Obecné soudy provedly dokazování v dostatečném rozsahu, aby z něj mohly učinit kvalifikované závěry, jejich výsledky posoudily v souladu s ustálenou judikaturou, svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Na odůvodnění napadených rozhodnutí je možné v podrobnostech odkázat.
Námitka, kterou stěžovatelka uplatnila vůči postupu Nejvyššího soudu, je pak pouhým vyjádřením odlišného právního názoru. Postrádá bližší argumentaci, o kterou by se měla opírat údajná protiústavnost tohoto postupu. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že obsahem práva na spravedlivý proces není právo na úspěch ve sporu a samotný nesouhlas s postupem soudu nemůže založit porušení tohoto základního práva. Nejvyšší soud rozhodoval v souladu se zákonem, své rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnil. Právo na spravedlivý proces tedy zůstalo zachováno.
Závěrem lze shrnout, že námitky stěžovatelky jsou vesměs polemikou s rozhodováním obecných soudů, její argumentace však nedosahuje ústavněprávní roviny. Stěžovatelce se nepodařilo prokázat zásah do jejích ústavně zaručených práv.
Vzhledem ke všem výše uvedeným okolnostem Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV.senátu Ústavního soudu