ECLI:CZ:US:2006:4.US.810.05
sp. zn. IV. ÚS 810/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. M. V., zastoupeného Mgr. Petrem Hubínkem, advokátem se sídlem Plzeň, Na Jíkalce 13, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2005, č.j. 30 Cdo 1756/2004-201, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2004, č.j. 35 Co 380/2003-188, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 6. 2003, č.j. 22 C 98/2001-156, takto:
Ústavní stížnost s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Soud I. stupně rozhodl k návrhu vedlejších účastníků tak, že vedlejší účastníci jsou vlastníky ve výroku specifikované nemovitosti. Stěžovatel byl v tomto řízení v postavení žalovaného. Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí odvolal, odvolací soud však rozhodnutí ve výroku o věci samé potvrdil a změnil pouze výrok týkající se nákladů řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stěžovatel podal dovolání k Nejvyššímu soudu, který dospěl k závěru, že řešená otázka má po právní stránce zásadní význam a dovolání je tedy přípustné. Následně dovolání zamítl, neboť se ztotožnil se závěry soudů I. a II. instance.
Stěžovatel uzavřel dne 15. 1. 1998 s vedlejšími účastníky kupní smlouvu, jejíž součástí byl geometrický plán na rozdělení pozemku. Stěžovatel touto smlouvou nabyl do vlastnictví jeden z nově vzniklých pozemků. Návrh vedlejších účastníků na určení vlastnictví pak byl opřen o tvrzení, že kupní smlouva je neplatná, neboť jejím předmětem je pozemek vzniklý dělením provedeným v rozporu se zákonem. Nezákonnost měla spočívat v tom, že smlouva postrádala souhlas stavebního úřadu s dělením pozemku.
Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelovo tvrzení, že obecné soudy nesprávně vyložily ust. §32 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., stavební zákon, a související ustanovení prováděcího předpisu §10 odst. 1 písm. c) vyhl.č. 85/1976 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 1998. Soudy shodně vykládaly dotčená ustanovení tak, že k dělení pozemků bylo zapotřebí minimálně souhlasu stavebního úřadu. Stěžovatel naproti tomu zastává názor, že smlouva výše uvedenému ustanovení stavebního zákona neodporuje a nemovitost byla tedy platně převedena do jeho vlastnictví. Tvrdí, že podle úpravy účinné do 30. 6. 1998 rozhodnutí ani souhlas stavebního úřadu nebyl nutnou podmínkou pro dělení pozemku. Má za to, že soudy provedly neústavně extenzivní výklad dotčených ustanovení a tím porušily jeho právo činit vše, co není zákonem zakázáno.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření obecných soudů. Vyjádření vesměs odkazují na odůvodnění napadených rozhodnutí, neboť problém výkladu použitých ustanovení byl řešen již v řízení před obecnými soudy.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud soustavně judikuje, že jeho úkolem není vystupovat jako další instance v soustavě obecných soudů. Zásadně není povolán k přezkumu otázek aplikace a interpretace tzv. "jednoduchého" práva obecnými soudy a zasáhnout do jejich rozhodovací činnosti může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, resp. ústavních kautel. Jedná se o případy, kdy obecné soudy v dané věci nesprávně posoudí konkurenci norem tzv. "jednoduchého" práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy právo aplikují svévolně. Pouhý nesouhlas stěžovatele s výkladem obecných soudů nemůže založit porušení základního práva.
Žádné z výše zmíněných pochybení však Ústavní soud v tomto případě neshledal. Obecné soudy se na všech stupních zabývaly stěžovatelovým názorem na výklad použitých ustanovení a své závěry vyčerpávajícím a přiléhavým způsobem odůvodnily. S námitkou použitou i v ústavní stížnosti se dostatečným způsobem vypořádaly a v podrobnostech lze na jejich rozhodnutí odkázat.
Vzhledem ke všem výše uvedeným okolnostem Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV.senátu Ústavního soudu