ECLI:CZ:US:2006:4.US.818.05
sp. zn. IV. ÚS 818/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatelky E. P., zastoupené JUDr. Václavem Hlavínem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Zavadilova 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2003, č. j. 14 Co 102/2003-46, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 6. 2005, č. j. 25 Cdo 747/2005-78, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2005, č. j. 66 C 14/2003-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 22. 12. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 17. 4. 2003, č. j. 14 Co 102/2003-46, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 o zamítnutí žaloby stěžovatelky o náhradu škody, a dále usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 6. 2005, č. j. 25 Cdo 747/2005-78, jímž bylo odmítnuto její dovolání proti rozhodnutí městského soudu. Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu městského soudu, sp. zn. 66 C 14/2003, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne 29. 8. 2003 proti rozsudku městského soudu ze dne 17. 4. 2003, č. j. 14 Co 102/2003-46, rovněž žalobu pro zmatečnost, která byla usnesením městského soudu ze dne 14. 11. 2005, č. j. 66 C 14/2003-28, zamítnuta. Stěžovatelka toto rozhodnutí neuvedla v petitu své ústavní stížnosti, nicméně z odůvodnění ústavní stížnosti a ze skutečnosti, že stěžovatelka k ústavní stížnosti přiložila rovněž předmětné usnesení městského soudu bylo zřejmé, že ústavní stížnost směřuje rovněž proti tomuto rozhodnutí. Při odstraňování rozporu mezi odůvodněním ústavní stížnosti a jejím petitem postupoval Ústavní soud v souladu s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20.4. 2004 (publikován v Přehledu rozsudků ESLP, ASPI, Praha č.3, 2004. str. 125), z nějž vyplývá, že existence rozporu mezi odůvodněním ústavní stížnosti a jejím petitem nezakládá důvod k odmítnutí ústavní stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu. S ohledem na výše předestřenou argumentaci Ústavní soud nevyzýval stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti ani k odstranění vady podání a v rámci řízení o ústavní stížnosti přezkoumal bez dalšího rovněž předmětné usnesení městského soudu.
Ústavní soud v prvé řadě zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti, stanovené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnosti je zčásti podána opožděně a zčásti je nepřípustná.
Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2005, č. j. 25 Cdo 747/2005-78, bylo toto stěžovatelce doručeno dne 24. 8. 2005, ústavní stížnost však byla předána k poštovní přepravě až dne 21. 12. 2005, tedy zjevně po uplynutí šedesátidenní lhůty stanovené za tímto účelem ustanovením §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka k tomu uvedla, že ústavní stížnost podala opožděně, neboť byla svou tehdejší právní zástupkyní nesprávně poučena, že proti rozhodnutí dovolacího soudu již není možné využít žádný opravný prostředek a věc je skončena. Stěžovatelka se přesto domnívala, že ústavní stížnost by měla být Ústavním soudem projednána i v části, týkající se rozhodnutí Nejvyššího soudu. V této souvislosti odkázala stěžovatelka na nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, z nějž vyplývá, že soudce se může odchýlit od doslovného znění zákona, vyžaduje-li to jeho účel, popřípadě některý z principů, majících základ v ústavně konformním právním řádu. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že účelem zákona o Ústavním soudu je konkretizovat procesní podmínky, za nichž je jednotlivcům poskytována ochrana jejich základních práv a svobod, nedodržení šedesátidenní lhůty by tedy stěžovatelce nemělo být na újmu.
Ústavní soud se ovšem s výše uvedenou argumentací stěžovatelky neztotožnil. Z čl. 88 Ústavy České republiky vyplývá, že Ústavní soud je při svém rozhodování vázán ústavním pořádkem České republiky a zákonem o Ústavním soudu, přičemž kogentní ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu možnost prominutí zmeškání lhůty k podání ústavní stížnosti nepřipouští (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 248/96, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 6, usnesení č. 31, str. 601). Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost v této části odmítnout dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť byla podána po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Co se týče usnesení městského soudu ze dne 14. 11. 2005, č. j. 66 C 14/2003-28, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba pro zmatečnost, a rozsudku městského soudu ze dne 17. 4. 2003, č. j. 14 Co 102/2003-46, byl Ústavní soud v této části nucen považovat ústavní stížnost za nepřípustnou. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jak vyplynulo z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu městského soudu, sp. zn. 66 C 14/2003, stěžovatelka podala proti usnesení městského soudu ze dne 14. 11. 2005, č. j. 66 C 14/2003-28, odvolání, o němž nebylo doposud rozhodnuto, a tedy nevyčerpala všechny procesní prostředky, jež jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval. Stěžovatelka se v této souvislosti odvolávala na ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, v němž se stanoví, že Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků tehdy, jestliže v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. Ústavní soud však v této věci důvody pro aplikaci ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu neshledal. Podmínkou aplikace tohoto ustanovení je skutečnost, že opravný prostředek byl podán a že v řízení o tomto opravném prostředku dochází ke značným průtahům. S ohledem na to, že odvolání proti usnesení městského soudu ze dne 14. 11. 2005, č. j. 66 C 14/2003-28, bylo stěžovatelkou předáno k poštovní přepravě dne 20. 2. 2006, tedy až poté, co byla podána samotná ústavní stížnost, v níž byly průtahy namítány, je zjevné, že v odvolacím řízení k průtahům v době podání ústavní stížnosti ani objektivně dojít nemohlo. Námitky stěžovatelky, týkající se délky řízení před nalézacím, odvolacím a posléze i dovolacím soudem, nejsou z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti podstatné, neboť k průtahům musí dle dikce §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu docházet v řízení o podaném opravném prostředku, nikoliv v předchozím průběhu řízení. Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost stěžovatelky v části směřující proti usnesení městského soudu ze dne 14. 11. 2005, č. j. 66 C 14/2003-28, a rozsudku městského soudu ze dne 17. 4. 2003, č. j. 14 Co 102/2003-46, odmítnout jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. 7. 2006
Michaela Židlická
soudkyně Ústavního soudu