ECLI:CZ:US:2006:4.US.825.05
sp. zn. IV. ÚS 825/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. J. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zámecké 7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2005, sp. zn. 51 Co 457/2005 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 13 C 219/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 12. 2005 ve smyslu ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon "o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že napadená rozhodnutí nejsou v souladu s čl. 11 odst. 1, 3, 4 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z předložené ústavní stížnosti a přiložené přílohy Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 22. 9. 2005, č. j. 13 C 219/97-396, zamítl žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Na základě odvolání stěžovatele Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 14. 11. 2005, č. j. 51 Co 457/2005-413, usnesení soudu I. stupně potvrdil, když konstatoval, že poměry stěžovatele přiznání osvobození od soudních poplatků ve smyslu ustanovení §138 o. s. ř. neodůvodňují a v důsledku toho mu nelze ani podle ustanovení §30 o. s. ř. ustanovit zástupce.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovil nesouhlas s napadenými rozhodnutími a svoji argumentaci zaměřil na skutečnost, že napadenými rozhodnutími je zasahováno i do vlastnického práva jeho manželky, zajištěného čl. 10 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a je porušována rovnost manželů a práva jejich dětí, tak jak to má na mysli čl. 5 Protokolu č. 7 k Úmluvě v souvislosti se vzájemnou vyživovací povinností manželů.
Ústavní soud především podotýká, že není další instancí v systému obecného soudnictví, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody zaručená ústavním pořádkem.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části podána někým zjevně neoprávněným a z části je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel v podstatě opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijaly obecné soudy, v nichž v podstatě stejnými tvrzeními usiloval o vyhovění svému návrhu. Odvolací soud se vznesenými námitkami stěžovatele zabýval a ve svém rozhodnutí své úvahy podrobně rozvedl. Vzhledem k tomu, že s konkrétními námitkami stěžovatele, pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu a zákona o rodině se odvolací soud vypořádal, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů.
Podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost. Uvedené ustanovení tedy ponechává obecnému soudu prostor k uvážení, aby osvobození od soudních poplatků účastníkovi zcela nebo zčásti přiznal. Jediným omezujícím předpokladem pro přiznání uvedeného osvobození je naplnění podmínek vymezených v ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud poukazuje především na svoji již konstantní judikaturu v této oblasti, podle které rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., není otázkou v rovině ústavnosti. Ve svém rozhodnutí ze dne 17. 8. 2000, sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 19, usnesení č. 28, str. 275), Ústavní soud konstatoval, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů, a to s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy).
Ústavnímu soudu tak nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl a zasahovat do práva obecného soudu komplexně posoudit, zda v konkrétním případě jsou či nejsou naplněny důvody pro přiznání osvobození od soudních poplatků. Osvobození od soudních poplatků záleží na úvaze předsedy senátu a není-li tato úvaha ve zjevném rozporu s principy spravedlivého procesu, není Ústavní soud oprávněn do takových úvah zasahovat.
Ústavní soud tedy může posoudit, zda napadená rozhodnutí obecných soudů byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů. Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci odvolací soud dostál požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svého rozhodnutí (§157 o. s. ř.), a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout. Dle přesvědčení Ústavního soudu stěžovateli byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva a z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. Ústavní soud má za to, že výklad aplikovaných ustanovení podaný obecnými soudy není výrazem "libovůle" nebo "svévole", resp. nepostrádá rozumné a logicky podložené odůvodnění.
Článek 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatel tvrdí, že jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem byla porušena tím, že obecné soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné.
V části ústavní stížnosti, ve které stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do vlastnického práva jeho manželky a je rovněž porušována rovnost manželů a práva jejich dětí, odkazuje Ústavní soud na ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, dle jehož dikce je ústavní stížnost mimo jiné oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Za situace, kdy stěžovatel namítá porušení ústavně zaručených základních práv své manželky a jejich dětí, ústavní stížnost manželka stěžovatele nepodala a napadenými rozhodnutími bylo rozhodováno o právech a povinnostech stěžovatele, nelze než uzavřít, že v této části ústavní stížnosti se nepochybně jedná o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu